Když byla po pádu vlády ustanovena vláda „odborníků“, byla mnohými přivítána s fanfárami jako dobré řešení, protože politiků, jejich výroků a eskapád i činů měli všichni po krk.

Málokdo si však uvědomoval, že tato vláda je pouze skrytou prodlouženou rukou politiků, kteří je jmenovali a kteří jsou, spolu s některými lobbisty, v pozadí jejích činů. Naděje spočívala v tom, že by se nově jmenovaní narovnali a odstřihli od vlivu svých mocných ochránců tak, aby svobodně a nezávisle udělali něco pro tuto společnost. Vzhledem k tomu, že většina z nich již v minulosti určitou míru konformity prokázala, byly to asi naděje plané.

Právě teď je správný čas podívat se, jak se to podařilo vládě jako celku i jednotlivým ministrům tím spíše, že se v průzkumech veřejného mínění vláda umisťuje vysoko. Samozřejmě dobře působí vnější forma vystupování jednotlivých ministrů, protože nemají zapotřebí útočit na sebe a na druhé tak, jako to dělají politici. Už ten samotný fakt je lidmi hodnocen kladně. Co se ale skrývá za touto příjemnou fasádou?

Je třeba konstatovat, že někteří ministři či ministryně jsou viditelní více, jiní téměř neviditelní. Nejvíce je na očích předseda vlády Jan Fischer, ministr financí Eduard Janota, ministr Martin Pecina a ženy v kabinetu, Dana Jurásková, Daniela Kovářová nebo Milena Kopicová. Poslední jmenovaná je zastánkyní přerozdělení peněz na vědu směrem k průmyslu, Dana Jurásková narazila např. s návrhem na restrukturalizaci zdravotních ústavů a raději se stáhla, Kovářová údajně stála za pozměňovacím návrhem, který měl umožnit změnu jmenování státních zástupců. To jsou jenom některé viditelné činy, v dalším těžko soudit.

Premiér Jan Fischer působí jako ustaraný rozvážný muž, který situaci spíše zklidňuje. Určitě světlou stránkou je postoj jeho ministra vnitra Martina Peciny k extremismu. Teprve díky nim byl jasně deklarován postoj k těmto proudům a věci se začaly pomalu, ale přece měnit. Ovšem kromě této chvályhodné politiky se za dalšími činy objevují otazníky.

Je třeba jasně říci, že právě Jan Fischer, jeho vláda a zejména na veřejnosti téměř nepostřehnutelný ministr Vladimír Tošovský stojí za nejhorší ekologickou politikou v této zemi. Příprava pro rozvoj jaderné energetiky, prolomení limitů těžby hnědého uhlí, rozšíření kácení stromů, které jde na vrub s velkou slávou schválené novely o ochraně zeleně a ve které se naopak při neexistenci příslušné prováděcí vyhlášky, kterou měli vydat zelení ministři Ladislav Miko a Jan Dusík, avšak z neznámých důvodů tak neučinili, povolují firmám kácet prakticky všechny stromy do osmdesáti centimetrů bez povolení. To všechno jsou ty nejhorší zprávy. Navíc má jít příští týden do vlády na připravovaná nová koncepce MPO, která toto všechno ještě umocní a seškrtá klíčové ekologické zákony jako je například zákon o ochraně ovzduší a definitivně tak zhorší všechno, co se až dosud na poli ochrany životního prostředí vykonalo.

Jdeme neochvějně směrem k zemím bez pevné vlády, kde je všechno dovoleno. O ministru Jakubu Šebestovi a jeho lesních tendrech se už psalo dost a dodnes neustoupil ani o píď. Ať tak, či onak, odpovědnosti za činy nominovaných ministrů není zbaven nikdo, ať jde o jakoukoli stranu. Pokud si vláda tuto koncepci dovolí schválit, dojde ke skutečné devastaci naší země. Ptejme se stran, jak se hlásí ke svým ministrům. Patří to k předvolebním otázkám.