↗

Přála bych si, aby každé dítě mělo možnost se vzdělávat. Já v ně totiž věřím. Věřím v ně, jako před dvaceti lety věřili sociální pracovníci z organizace SOZE ve mě. Foto International Labour Organization ILO, Flickr

Organizace spojených národů před dvaadvaceti lety vyhlásila 20. červen Světovým dnem uprchlíků, určeným k oslavě a uctění památky lidí, kteří byli nuceni uprchnout ze své vlasti z důvodu politického pronásledování nebo před násilím či válkou. V minulém roce bylo podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) na celém světě přes 35 milionů uprchlíků. Více než polovina z nich přitom pocházela jen ze tří zemí: Sýrie, Afghánistánu a Ukrajiny.

Téměř polovinu všech uprchlíků tvoří podle mezinárodních organizací děti do osmnácti let. Právě na děti z uprchlických rodin byla zaměřena událost, která se na Světový den uprchlíků konala v prostorách Velkého zrcadlového sálu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Smyslem setkání pořádaného každý druhý rok českou kanceláří UNHCR a ministerstvem je upozornit na mimořádné školní výsledky a úspěchy dětí, které v České republice získaly mezinárodní ochranu, nebo o ni žádají.

Letos získalo ocenění dvacet dětí z Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Myanmaru, Sýrie a Ukrajiny. Ve Velkém zrcadlovém sále jsem letos usedla i já. Jak se to stalo? Vždyť už mi dávno je víc než osmnáct.

O víkendu jsem obdržela překvapivý e-mail. Kontaktovali mě z kanceláře UNHCR v Praze. Při procházení archivu zjistili, že jsem byla spolu s mojí mladší sestrou v roce 2002 nominovaná na stejné ocenění. Dosud jsme o tom já ani moje sestra nic netušily, ba ani jsme nevěděly, že se slavnost koná, protože jsme před jednadvaceti lety neprošly do úzkého výběrů oceněných.

Nominovalo nás tehdy Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE), které sídlilo v Brně. Nyní jsem si mohla přečíst také zdůvodnění mé nominace. Píše se v něm mimo jiné, že projevuji zájem o knihy a ráda čtu klasickou literaturu, například Babičku Boženy Němcové — mimochodem, mé první setkání s českou beletrií.

Celé zdůvodnění jsem četla s nesmírným dojetím. Nemohla jsem uvěřit tomu, že dvacet let zpátky, v době, kdy jsem pobývala s rodinou v České republice něco málo přes rok, ve mě někdo tak věřil. Věřil, že přestože neumím pořádně česky mluvit ani psát, přestože jsem předtím nenavštěvovala školu, přesto má smysl se o mně zajímat. Dát mi šanci.

V úterý jsem se setkala s dvaceti talentovanými dětmi, které takovou šanci dostaly. Bezpochyby jich dostane v České republice šanci mnohem více. Já bych zde ale ráda vzpomněla ty, kteří takovou možnosti nemají. Uvědomuji si totiž, jak velké privilegium představuje možnost školní docházky, možnost se vzdělávat. Dívky z Afghánistánu, z mé rodné země, tuto možnost nemají stejně jako další miliony dětí zdaleka nejen z uprchlických rodin.

Přála bych si, aby každé dítě mělo možnost se vzdělávat. Já v ně totiž věřím. Věřím v ně, jako před dvaceti lety věřili sociální pracovníci z organizace SOZE ve mě.