↗

České dráhy se podobně jako Česká pošta stávají obětí přesvědčení, že vše, co nepřináší bezprostřední finanční zisk, je jen zbytečná zátěž hodná likvidace. Foto Jitka Komendová

Miluji České dráhy a vím proč. Po sérii kritických výkřiků na adresu Českých drah, které souvisely se zpožďováním vlaků v poslední době, mě nesčetněkrát napadlo, že národnímu dopravci dlužím alespoň krátkou pochvalu.

Mám co srovnávat. Moc dobře si pamatuji na roky života ve Velké Británii, kde jsem se vlakem téměř nesvezl. Komerčním dopravcům, kteří dominovali tamnímu trhu, bylo úplně jedno, že mám hluboko do kapsy a slevy pro studenty, lidi s postižením, nebo důchodce prakticky neexistovaly.

V České republice vás na palubě komerčního vlaku sice přivítá palubní posádka s kravatou, stejnokrojem ve firemní barvě a naučeným customer service úsměvem — a na záchodě voní čerstvé orchideje. Jenže co je mi to celé platné, když mi tímhle vlakem nesvezou psa a ani se slevou pro invalidy se do Olomouce nedostanu pod pět set korun. Obrandovaná stewardka v prodejně Leoexpresu mi to řekla rovnou: „Jeďte radši s Českými drahami.“

Vydávám se tedy na cestu tím nejméně cool způsobem, bez předchozího bookingu, zato se psem a batohem za dvě stě padesát korun až někam do Bruntálu, a čekám to nejhorší.

Žádná katastrofa se ale nekoná. V jídelním voze si dám polévku, příští zastávka Olomouc, internet funguje, na záchodě teče teplá voda, za mnou je hojně využívaný vagon pro ženy a děti. Spolucestující jsou usměvaví, stejně jako průvodčí, který na rozdíl od těch v RegioJetu a Leoexpresu pracuje na plnohodnotnou pracovní smlouvu a navíc dostane zaplaceno za práci o svátcích. Jsem rád, že to tak je.

Umělé úsměvy dépépéčkařů komerčních dopravců můžu směle postrádat, stejně jako jsou šumafuk pánovi na invalidním vozíku, který je mi dnes spolucestujícím a vypráví mi, že do RegioJetu ho z nejasných důvodů s příběhem o jakési chybějící plošině nevzali.

Tomáš Prouza, viceprezident Hospodářské komory, onehdy prohlásil, že České dráhy jsou podobně jako Česká pošta pouhým přetrvávajícím reliktem. Krajina plyne za okny a já myslím na pana Prouzu a jiné pány, kteří se nás v poslední době snaží přesvědčit, že cokoliv, co nevydělává, vlastně nemá hodnotu a zaslouží si redukci nebo zánik. Pan Prouza zřejmě při svém nezlomném zdraví a životním elánu pozapomněl na miliony lidí v téhle zemi, kteří mají hluboko do kapes, žijí s postižením, mají psa, malé děti, potřebují speciální vagón anebo nemají internet, aby si levnou jízdenku koupili dopředu.

Bez zpoždění zastavujeme v Olomouci, na peróně čeká plošina pro mého spolucestujícího Davida a já znovu nabývám přesvědčení, že veřejné služby nemají vydělávat, ale sloužit.

Vážím si služeb Českých drah a jejich zaměstnanců. Opravdu. Asi jsem to po řadě kritických výkřiků na jejich adresu potřeboval napsat.