↗

Před lety v této budově zaniklo kino, nyní čeká stejný osud i pobočku pošty. Rozsah a dostupnost veřejných služeb se omezuje na vesnici i ve městě. Foto ŠJů, WmC

Můj toliko o čtyři roky starší bratr si ještě pamatuje, jak poštu rozváželi koně. Poštovní vůz byl modré barvy s lemováními zlatou linkou. Na kozlíku seděl — no asi ještě poštovský panáček.

Musel to být i zajímavý kontrast — vozy s frkajícími koňmi zaparkované podél pražského funkcionalistického Veletržního paláce, kam jsme chodili na poštu. Maminka násadkovým perem, namáčeným do kalamáře psacího pultu, vyplňovala poštovní poukázku, zatímco já se díval, jak do dvířek potrubní pošty se zasyčením přistála zásilka ve válcové patroně.

Nebýt zprávy o rušených poštách, jež — hloupě, ale případně řečeno — nás zasáhla jako blesk z čistého nebe, nevzpomněl bych si na pošťáka, který nám léta nosil poštu domů. Zazvonil, pak rázným krokem vešel do kuchyně s velkou koženou brašnou přes rameno, zručně v ní listoval — a nekonečně dlouho, jak se mi zdálo, si s maminkou povídal. Přinášel zprávy ze světa, zatímco ona musela trávit svůj čas s námi dětmi. To byla poštovní obsluha včetně sociální sítě.

Omezování veřejných služeb

Nejhorší na náhlém zrušení zhruba tří stovek poštovních poboček je, že má povahu administrativní zvůle. Stejně tak i kritéria výběru rušených poboček byla zvolena čistě administrativně: „podle návštěvnosti klientů, podle počtu uskutečněných transakcí, ekonomické rentability a podle kritérií, jako jsou bezbariérový vstup nebo dostupnosti MHD“.

Je to rozhodnutí bez znalosti terénu, tedy bez znalosti sociálních a demografických vazeb a dalších souvislostí, které třeba starostové obcí dobře znají. Občané si u nich často stěžují na provoz pošty: na přetíženost a dlouhé čekání ve frontě, kdy si čekající zákazníci nemají ani kam sednout a stojí i na chodbě.

Tak se to děje i v našem sedmitisícovém městě, kde je jedna pošta se čtyřmi přepážkami. Proč nejsou otevřeny všechny čtyři, ale jenom dvě nebo tři? Proč se zkrátila sobotní otevírací doba? Nám místním se totiž naopak zdá, jako by návštěvnost pošty stoupala a těch „uskutečněných transakcí“ měla stále více. Zejména odbavených balíků!

Také pošťačky za přepážkami se vzhledem k velkému pracovnímu vypětí často mění a bývají zakaboněné. Nejusměvavější nyní zůstává mladá Ukrajinka, která možná ne všemu úplně rozumí, zejména nerozumí, když jí někdo nadává, což se na naší poště často děje, a ona se přesto stále usmívá. Člověk jí to skoro závidí.

Proto nevěřím tomu, že dvě poštovní pobočky v pětadvacetitisícovém městě jsou málo vytíženy, takže jedna z nich se musí zrušit. Vždyť ji využívají i lidé z okolních obcí. Starosta Prahy 3 Michal Vronský uvádí případ ještě horší: „Nechat městské části s osmdesáti tisíci obyvateli jen jednu poštu mi opravdu nepřijde v pořádku.“

Statistickému vyhodnocení České pošty nevěřím. Myslím si, že je to obráceně. Vrcholní poštovní manažeři nařídili zrušit zhruba desetinu poštovních poboček, a ať se na to najde nějaké „rušicí“ paradigma. No tak se našlo… Určitě nehodnotili, jaké prostředí zavládne po zrušení poboček na těch, které zůstanou otevřené.

Někde to bude dozajista docela masakr, který odnesou starostové: Proč jste zrušili… Jak jste mohli dopustit další zhoršení služeb v našem městě, obvodě a tak podobně. Posílí to jejich opozici, která jim to bude klást za vinu. Zhorší se společenské klima a marně se bude nový pan prezident Pavel snažit o naši pospolitost.

Řešením není ani zavedení takzvaných Pošta Partner, které spolu s poštou zřizují obce nebo místní firmy. Ty mají poskytnout prostory a pracovníky, pošta zase vybavení a prý část nákladů — che, to už známe, máme zkušenosti. Tedy opět se na obce navaluje další finanční zátěž a starost. Jako se — ve Středočeském kraji — stalo již s povinností obcí přispívat na takzvanou základní dopravní obslužnost. Nebo krýt režijní náklady místních konzumů, aby zůstaly zachovány.

Nejhorší je, že v posledních letech v podstatě souběžně dochází k mnoha dalším omezením služeb. Nejprve se začalo se zavíráním vesnických základních škol kvůli momentálnímu menšímu počtu žáků než byl úředně stanovený (dnes by jich bylo dost), následovalo rušení některých lokálních železnic a venkovských pošt.

Redukují se také — a dále se redukovat budou (uvidíme příští rok!) — autobusové spoje. Argument je vždy týž: malá obsazenost, nevytíženost, nízké tržby, ztrátovost, neefektivnost. A vysvětlujte někde úředníkům, že autobus, který veze lidi do posledních koncových obcí jeho trasy, nikdy nemůže být plný, ba vždycky tam bude cestujících jenom několik. Ale zrušit ho, nebo nechat koncové obce, aby jej platily, není možné!

Hybná síla podobných reforem

Vraťme se k poštám. V Lidových novinách jsem se 1. dubna dočetl: „Zároveň se má podnik rozdělit na dvě oddělené části — tu, která provozuje komerční služby, jako je například rozvoz balíků, a část služeb ve veřejném zájmu, tedy takových, které se ekonomicky nevyplatí, stát je ale požaduje.“

Manévr tohoto typu také známe. Když se například v našem městečku podnik ČKD dělil na prosperující firmu a zbytkový závod, jemuž zůstaly dluhy. Komerční část je pak v následujících krocích privatizována, aby manažeři mohli mít tučné odměny, ztrátová část „služeb ve veřejném zájmu“ stále více živoří, až do svého zrušení z důvodu strašlivé ztrátovosti, což přeci každý musí uznat…

Hybnou silou všech podobných reforem bývá vidina tučných odměn manažerů. To je motivace jak kapitalistická, tak i socialistická. Bohatá část naší společnosti přeci musí bohatnout, aby za všech okolností měla dostatečně peněz, aby nikdy nemusela čekat na autobus, ani jít nakupovat do místního konzumu a možná si nově dokáže nějak zařídit, aby nemusela stát ve frontě na poště. Bohatá část společnosti, nehledě na výsledky voleb, rozhoduje o tom, jak se bude mít ona — a také o tom, jak se budeme mít my. Formuje naše prostředí svými možnostmi.

Vraťme se k poštám. V minulých letech se značně investovalo do modernizace a bezpečnostního zajištění poštovních poboček, například do neprůstřelných skel přepážek. Tedy vznikne také značná škoda. Zavřít tři sta poštovních poboček je nepřijatelné. Z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že psychologicky to oslabí už poněkud zbytkovou důvěru lidí ve funkci státu. Co se bude rušit příště?

Kdyby statistické údaje o vytíženosti poboček odpovídaly pravdě, pak by případnější bylo personálně přizpůsobit provoz pobočky počtu uskutečněných transakcí. Byla by otevřena třeba jenom jedna přepážka, jako je tomu u pošt venkovských. Jenže ono to tak není. Nepoznal jsem žádnou městskou poštu, kde by se za přepážkami zívalo nudou. Ba jen výjimečně se mi stalo, že jsem nemusel čekat, ale byl odbaven hned. Myslím, že takovou zkušenost máme všichni; patrně kromě manažerů České pošty.

Doufám tedy, že Česká pošta svůj redukční plán ještě přehodnotí.