Rozhovor: Ve vyspělé demokracii by premiérku nenapadlo poslat novináře k soudu
Daniel KoteckýS novinářem Emilianem Fittipaldim, žalovaným stávající italskou premiérkou Giorgií Meloniovou, jsme hovořili o důvodech stíhání, podmínkách svobodné novinářské práce v Itálii a významu mezinárodní solidarity s pronásledovanými novináři.
„U příležitosti Světového dne svobody tisku děkuji mnoha novinářům, kteří bojují za pravdu. Vždy budeme stát na jejich straně proti všem formám cenzury a vnucování jednotné myšlenky,“ nechala se letos v květnu slyšet Giorgia Meloniová, která se posléze stala na podzim italskou premiérkou. Její slova nicméně stojí ve značném kontrastu s tím, jak se postavila vůči některým hlasům, které ji kritizovaly.
Meloniová se totiž nezdráhala hrozit svým kritikům žalobou a v několika případech dokonce vede soudní spory s italskými novináři, které žalovala za pomluvu. Největší pozdvižení vzbudila její žaloba známého italského autora Roberta Saviana. Ten vešel do širšího povědomí i v České republice, mimo jiné díky své knize Gomora, v níž popisuje, jak infiltroval italskou mafii.
Italská premiérka už v říjnu minulého roku za pomluvu žalovala i redaktory italského liberálního deníku Domani, šéfredaktora Stefana Feltriho a jeho zástupce, investigativního novináře Emiliana Fittipaldiho. Novinářů se přitom zastala i prestižní novinářská organizace Mezinárodní tiskový institut, která požaduje, aby premiérka od žaloby upustila.
S Emilianem Fittipaldim jsme hovořili o tom, proč ho Meloniová zažalovala, o tom, jaké strategie používají italští politici, korporace a organizovaný zločin, aby nepohodlné investigativní novináře udrželi na uzdě, nebo o tom, jak by šlo lépe chránit novináře v zemi, v níž byla v posledních letech téměř dvěma stům novinářů přidělena nějaká forma policejní ochrany.
Vaše noviny čelí žalobě premiérky Giorgia Meloniové. Co jste o ní napsali, že takto zareagovala? A co je předmětem té žaloby?
Napsal jsem článek o tom, jak státní prokurátoři vyslýchali Domenica Arcuriho, bývalého mimořádného komisaře italské vlády pro boj s covidem. Byl totiž obviněn ze závažných zločinů. Arcuri během své výpovědi zmínil jména některých politiků, kteří na něj údajně naléhali, aby objednával roušky a další zdravotnický materiál od specifických dodavatelů.
Krom jiných politiků Arcuri zmínil právě i Meloniovou, která mu prý zavolala a optávala se, co by měl jistý podnikatel udělat pro to, pokud by chtěl své zboží dodávat státu. Tak jsem napsal, že podle Arcuriho Meloniová doporučila dodavatele. A podle ní je to slovo „doporučila“ pomlouvačné. Prokurátoři jí dali za pravdu, požadovali − a dosáhli toho −, že jsem trestně stíhán.
Tehdy jsem ale nenapsal — protože jsem se to dozvěděl až později —, že ten podnikatel, kvůli němuž měla Meloniová volat Arcuriovi, je její přítel a bývalý kandidát do Evropského parlamentu za její post-fašistickou stranu Bratři Itálie. Tehdy ještě nebyl zvolen. Letos v září ale o mandát usiloval znovu a stal se italským poslancem.
Jak na tu žalobu reagovala veřejnost? Setkali jste se s podporou? Nebo naopak žaloba zmobilizovala veřejné mínění proti vám?
Uspořádali jsme kampaň, abychom čtenářům a veřejnosti vysvětlili, jak závažné je, když se takhle chová předsedkyně vlády. Dostalo se nám podpory od některých čtenářů a solidaritu nám vyjádřila i odborová organizace Italská národní tisková federace.
Ale média o tom příliš neinformovala. V Itálii nebyla dlouho svoboda tisku považována za hodnotu, kterou by bylo potřeba chránit. Mnoho médií stojí na straně současné vlády a mnohá se raději nepouštějí do kontroverzních témat, která nepovažují za prioritní.
Zkomplikovala vám žaloba vaši práci?
Jsem zvyklý, že na mě politici posílají občanské i trestní žaloby zleva zprava. Krajně nezvyklé v tomto případě však je, že nás žaluje přímo hlava vlády. Za posledních padesát let žaloval během výkonu své funkce novináře, kteří ho prošetřovali, jedině Silvio Berlusconi. A to jsem přitom prostě jen napsal přesně to, co zaznělo v té výpovědi před prokurátory. Před těmi samými prokurátory, kteří pak rozhodli o tom, že mě pošlou k soudu. Nebo se to dá říct také takto: nová je právě reakce soudního systému. V minulosti byly vždy neopodstatněné stížnosti tohoto druhu zamítnuty a na soud nikdy nedošlo.
V mezinárodní novinářské komunitě se poslední dobou hodně mluví o takzvaných SLAPP žalobách (zkratka je akronymem z anglického Strategic lawsuits against public participation, tedy Strategické žaloby proti účasti veřejnosti, pozn. red.). Ty mají sloužit k tomu, aby novinářům zvýšily náklady jejich práce a odradily je tak od toho, aby své kauzy dováděli do důsledků. Myslíte si, že to je i váš případ? Dá se říct, že takovéto zastrašující žaloby představují vládní strategii vůči novinářům?
Ano, žaloba od Meloniové je úplně typickým příkladem SLAPP žaloby. Meloniová mě zažalovala už loni. Ale poté, co se stala premiérkou, mohla − a měla − žalobu stáhnout.
Nevím, jestli je to náhoda, ale její rozhodnutí, že bude s žalobou pokračovat, přišlo pár dní potom, co jsem zveřejnil investigaci o potenciálním střetu zájmů nového ministra obrany Guida Crosetta, který stranu Bratři Itálie s Meloniovou spoluzakládal. S kolegou jsme v ní líčili, jak Crosetto pracoval jako poradce firem, které mimo jiné dodávají zbraně právě ministerstvu obrany. Vydělal si tak za jeden rok asi milion eur. I Crosetto nám hrozil žalobou, aniž by přitom popřel pravdivost té zprávy. Zatím mi nicméně na stole žádné oznámení nepřistálo.
Strategické žaloby slouží přesně k tomu, aby odradily investigativní novináře, aby o mocných lidech psali věci, které jim nejsou pohodlné. V Itálii se používají systematicky. Tak tomu bylo vždycky.
Když říkáte, že to je problém, se kterým se italští novináři potýkají dlouhodobě, liší se v něčem novinářská práce během premiérství Meloniové od práce za minulých vlád? Chová se její kabinet k novinářům jinak než předešlé vlády?
Obecně se dá říct, že oproti předešlé vládě Maria Draghiho se útoky na novináře přiostřily. Draghiho kabinet kritiku novinářů zpravidla respektoval. Ačkoliv ta kritika byla taky mnohem mírnější než ta, která teď zaznívá na adresu současné vlády.
Nicméně, jak už jsem zmiňoval, existuje jeden naprosto zásadní rozdíl oproti minulosti: krom Berlusconiho žádný dřívější premiér během posledního půlstoletí nepostavil novináře či spisovatele před soud. Autor Roberto Saviano dnes ale také stojí před soudem, za to jak ostře kritizoval politiku Meloniové vůči migrantům, když ještě byla v opozici. Meloniová se rozhodla, že když se stala nejmocnější ženou v zemi, tak prostě nikomu nic nedaruje.
Zmínil jste Roberta Saviana, kterému byla přidělena stálá osobní policejní ochrana kvůli výhrůžkám od organizovaného zločinu. Myslíte si, že jsou v Itálii novináři více ohroženi politiky nebo spíše právě organizovaným zločinem, korporacemi nebo ještě něčím jiným? Co jsou hlavní hrozby pro svobodu tisku v Itálii?
Řeknu to takhle. Před pár lety, když jsem ještě pracoval v týdeníku L’Espresso, jsem seděl v redakci s několika kolegy, kteří měli přidělenou ochranku. V jednu chvíli nás přišel pozdravit Roberto. I on s sebou měl státem přidělenou policejní ochranu. Byl jsem v ten okamžik jediný v místnosti, kdo u sebe nikoho neměl. Tohle se děje pouze v Itálii a samozřejmě se v těchto případech jedná o výhrůžky od organizovaného zločinu z Kampánie, Kalábrie a Sicílie.
Politici a nadnárodní společnosti − jako například energetická korporace Eni − používají čistě právních prostředků. Zahlcují novináře neodpostatněnými žalobami, které si nárokují horentní sumy jako finanční odškodnění za údajné pomluvy. Někdy požadují odškodnění v řádech milionů eur i za zcela pravdivé a vcelku neškodné články. Jedná se o další způsob, jak zastrašit a cenzurovat tisk.
Myslíte si, že lze sledovat paralely mezi výpady vůči novinářům ze strany Meloniové a případy v jiných zemích v Evropě nebo ve světě?
Ne, v tuhle chvíli ne. Protože ve svobodné zemi a vyspělé demokracii by žádnou hlavu státu nenapadlo poslat k soudu investigativní novináře, kteří se zabývají novou vládou. Samozřejmě v zemích, kde je demokracie značně omezovaná, jako například v Turecku nebo Maďarsku, je to pro kolegy ještě mnohem horší než v Itálii.
A jsou v Itálii nějaké specifické zákony či návrhy zákonů, které takové útoky na média umožňují a měly by se změnit?
V Itálii pořád ještě platí zákon, který umožňuje trest odnětí svobody pro novináře obviněné z pomluvy. Jestli se nepletu, tak jsme jedna z mála západních zemí, která ještě vězení jako trest pro novináře a intelektuály nezrušila.
Pak se můžeme bavit o návrzích zákonů, které by nás novináře mohly ochránit, ale parlament je zatím neschválil. V některých zemích si můžete nárokovat libovolné odškodnění, když máte pocit, že vaše čest byla pošpiněna. Ale v případě, že soudce rozhodne, že ta stížnost byla zcela neodpostatněná, donutí vás zaplatit novináři nebo jeho vydavateli dvacet procent žalované sumy.
Jsem si jistý, že kdyby v Itálii takový zákon existoval, soudních řízení vedených politiky a jinými mocnými aktéry vůči novinářům by značně ubylo. A přesně proto jsem si také naprosto jistý, že se takový zákon nikdy neschválí.
Existuje nějaká forma podpory ze strany mezinárodní novinářské komunity, která by vám mohla pomoci?
Rozhovor, který se mnou vedete, je už sám o sobě velkou podporou. Znamená to, že se mezinárodní tisk zajímá a upozorňuje na ty, kteří se v Římě snaží omezovat svobodný tisk. Takový přístup je nezbytné odsuzovat, aby nová vláda pochopila, že s médii takhle nemůže jednat, aniž by se to pro ni obešlo bez následků na mezinárodní úrovni.
DANIEL KOTECKÝ