Lekce z dánských voleb: lidé tu oceňují vůli ke spolupráci
Martina Schepelernová-PutíkováTradičně nejsilnější dánská strana Sociální demokracie zvítězila ve volbách s mimořádným výsledkem. Ačkoli by mohla sestavit ryze levicovou vládu, před volbami slíbila, že složí vládu přes střed. A svůj slib hodlá dodržet.
V dánských parlamentních volbách, jež se konaly 1. listopadu, opět zvítězila sociální demokracie. Získala padesát ze 179 křesel, více než dvojnásobek oproti liberální straně Venstre, jež skončila na druhém místě. Je to nejlepší výsledek sociálních demokratů za posledních dvacet let a nejhorší výsledek hlavní pravicové strany Venstre dokonce za posledních třicet let.
Novou vládu tak bude opět sestavovat předsedkyně strany sociálních demokratů Mette Frederiksenová. Mohla by zformovat čistě levicovou vládu. Zelená levice skončila čtvrtá s patnácti mandáty, rudo-zelená aliance má devět hlasů a dánská sociálně-liberální strana sedm. To by k většině stačilo, navíc by bylo možné počítat i s podporou tradičně „rudých“ grónských poslanců a také s jedním sociálním demokratem z Faerských ostrovů, kde se podobně jako v Grónsku rozdělují dva parlamentní posty.
Jenomže Frederiksenová chce vládnout přes střed — s pravicí
Mette Frederiksenová však v předvolební kampani Dánům slíbila, že bude hledat širší spolupráci, to jest i se stranami napravo „přes střed“ — se stranami „modrými“, „pravicovými“. Právě na střed se zaměřila také zcela nově vzniklá strana Moderaterne, Umírnění, bývalého premiéra Larse Løkkeho Rasmussena.
Zkušený politik vycítil správně aktuální naladění dánské společnosti. Odštěpil se od pravicové Venstre a posunul se doleva. Zakládá si na tom, že není „rudý“ ani modrý, ale že je „fialový“. Ve volbách zaznamenal solidní výsledek — jeho strana skončila třetí s šestnácti mandáty.
Představoval si sice, že bude důležitým mostem mezi levicí a pravicí, to mu však nevyšlo. Frederiksenová je po volbách natolik silná, že vládu sestaví bez jeho pomoci, a tedy i bez ústupků, pro něž se sama nerozhodne.
Nebývalou snahu o spolupráci přes střed směrem napravo odůvodňuje sociální demokracie tím, že v krizovém období, v němž se Dánsko i Evropa ocitla, je nutné, aby se doma spolupracovalo napříč politickým spektrem. A to se voličům očividně zalíbilo.
Dánové ostatně obecně nemají příliš rádi rozpory. „Bojí se konfliktů“, posmívají se jim cizinci. „Jsme zvyklí dělat kompromisy“, odpovídají věcně Dánové.
Na tento charakterový rys svého národa „pravicoví“ politici jako by úplně zapomněli. Nechali se v předvolební kampani strhnout k nebývale hrubým výpadům právě proti Mette Frederiksenové. A to se jim nakonec vymstilo.
Dánové se tradičně v obtížných dobách přimykají k sobě. Povznášejí se nad to, co je rozděluje, připomínají si, co je spojuje. Jako čerstvý příklad se uvádí spolupráce, označovaná jako Národní kompromis, podepsaná v březnu 2022 a zorganizovaná právě Mette Frederiksenovou.
Strany se dohodly odvádět více peněz do NATO — celá dvě procenta HDP až do roku 2033 a také vyčlenit rezervu ve výši zhruba dvanáct miliard českých korun na každý z roků 2022 a 2023 na nečekané výdaje v souvislosti s válkou na Ukrajině. Smlouvu stvrdily podpisem i pravicové strany jako Venstre, Konzervativci, „fialoví“ středoví…
Po 1. listopadu se často připomíná jiná takto široká spolupráce napříč politickým spektrem. V krizovém roce 1978 se jednalo o velkou koalici sociální demokracie s Venstre. Západ tehdy trápily podobné potíže jako dnes. Nastoupila ropná krize, rostla inflace. K tomu panovala vysoká nezaměstnanost a udeřila recese. Dnes to slouží jako příklad, že vnější krize Dány spojuje, a jako model zvažované koaliční spolupráce.
Pokračující dominance sociální demokracie
Vítězství sociální demokracie není překvapení. Strana je odjakživa silná, má za sebou dlouhou tradici vládnutí, kontinuitou více než stoletou. V letech 1924-2001 — tedy po sedmasedmdesát let — byla nepřetržitě nejsilnější dánskou stranou. Titul největší strany odevzdala pravicovým Venstre až ve volbách v 2001. Ale od roku 2015, nyní tedy již sedmým rokem, jsou sociální demokraté opět nejsilnější stranou.
Právě sociální demokracie v letech 1953-1968 stvořila sociální stát. Je to dánská chlouba. Právě tato dvě slova, sociální stát, naopak nelibě znějí v uších mnohým Čechům, kteří stále jako by slyšeli „socialistický stát“. Severský sociální stát prosazuje péči o občana od kolébky do hrobu. Ale nijak netlumí demokracii, ba právě naopak. Dává lidem sociální jistotu, která je podmínkou občanského sebevědomí.
Dánové si napříč spektrem sociální stát nadále pochvalují. A čím starší Dánové, tím více si jej pochvalují. Ale oceňují jej i mladší ročníky, jež štědře podporuje na studiích. Sociální stát je tedy dánská posvátná kráva.
Dánové také říkají, že „široká ramena unesou více“, a proto čím více člověk vydělává, tím vyšší má platit daně. O přesné nastavení systému se vede politický střet. Konzervativní strana chtěla nejvyšší daňové pásmo úplně odbourat, levice zase naopak rozšířit počet těch, kteří by vyšší daně platili, a tak posbírat pro stát více peněz. Sociální demokracie chce naopak snížit daně pro lidi s nejmenšími výdělky.
V listopadových volbách sázela sociální demokracie i na stabilitu a jistotu, alespoň tu relativní. Slogan „Jistota v bouřivých dobách“ evidentně zapůsobil. „Dánsko je snad nejzajištěnější země na světě,“ šprýmuje pravice. Ale jak ukázaly volby, Dánům to tak vtipné nepřipadá.
Na stránkách sociální demokracie čteme černé na bílém jasný program: „Stoupají ceny jídla, ošacení, elektřiny, tepla, všeho, co potřebujeme. Pociťujeme to všichni. Ti, co mají nejméně, to pociťují nejvíce.“ S jasným poselstvím, že právě zranitelným hodlá sociální demokracie pomoci.
Ta paní, která nechala povraždit norky
Novinkou u právě skončených voleb bylo, že premiérka Mette Frederiksenová byla vystavena nebývalé ostré osobní, až do nenávisti či opovržení zacházející rétorice pravicových stran. Předáci Venstre i Konzervativců nazývali premiérku „mocnářkou“ a neustále se vraceli k „aféře s norky“.
Premiérka totiž nařídila vprostřed pandemie covidu-19 vybít norky, protože se stali nebezpečím pro veřejné zdraví. I když byla vyšetřovací komisí zproštěna viny, ukázalo se, že chyba to byla — byť jen byrokratická. Norci by přišli o život tak jako tak — jen o pár dní později.
Proti norkům Frederiksenová zajisté nic nemá, i když do šatníku této pragmatické ženy s drdůlkem kožich určitě nepatří. Dánský norek vysoké kvality končí zpravidla v šatnících Číňanů a Rusů.
Každopádně sázka na osobně útočnou kampaň pravici nevyšla. Ukazuje se, že „zlá“ Mette Frederiksenová dostala nejvíce osobních preferenčních hlasů a že sociální demokracie vyhrála i v oblastech, které příkaz vybít norky postihl a kde předtím vyhrávala pravicová strana Venstre. Jak to v demokracii bývá, poslední slovo měli voliči.
V nejbližších dnech se Mette Frederiksenová bude snažit sestavit slibovanou vládu přes střed, směrem doprava. Dánské strany jsou všechny zajedno, že se musí řešit přechod na energetiku postavenou plně na obnovitelných zdrojích, inflace, katastrofální stav ve zdravotnictví, kde chybějí lékaři a sestry. V domech pro seniory se personálu také nedostává. Liší se ale diametrálně názory na financování, na rychlost i na způsoby, jak cílů dosáhnout.