Šéfkuchař Zdeněk Pohlreich se v jednom díle svého pořadu Ano, šéfe! nechal povolat nikoli do restaurace či hospody, ale do školní jídelny, aby splnil svůj pravidelný úkol — naučit kuchaře vařit a nedělat z kuchyně chemickou továrnu. Díl měl obrovskou sledovanost. Nejspíš se všichni třásli na to, až bude elitní a břitký šéfkuchař za gastronomické prohřešky sarkasticky plísnit kdysi tak nenáviděné školní kuchařky, které leckomu zkazily půl dětství svými blafy. Překvapení škodolibých diváků bylo asi stejně velké jako Pohlreichovo. Na jedné pražské základní škole přišel do supermoderní kuchyně, pečlivě udržované v čistotě, s žádnými umělými dochucovadly a jinými serepetičkami, které s jídlem nemají nic společného, a přece se z nich s oblibou vařívá. Jídlo dokázal sníst, na rozdíl od mnoha restaurací, bez posměvačných grimas. Jídelníček i jídlo ohodnotil jako v pořádku, ale poněkud fádní a nepříliš lákavé pro děti, které by měly ideálně už tady navyknout zelenině, aby jednou netvořily národ neforemných tlusťochů.

Daleko víc byl ale překvapen v kanceláři provozní kuchyně, když se dozvěděl, že kuchyně dostává od žáků, respektive jejich rodičů, 26,- Kč za jídlo a za tyto peníze musí být schopná jídlo uvařit. Víc od žáků chtít nemůže, protože se jedná o maximální částku stanovenou státem. Bylo zřejmé, že jídlo je relativně v pohodě jen díky tomu, že vedoucí kuchyně bere svou práci jako poslání. Kdyby svůj post vyměnila za hospodskou kuchyni, přišla by si při výplatě nejméně na dvakrát tolik, a nadto by nemusela dodržovat přísné nutriční normy. Pro Pohlreicha bylo nakonec tvrdým oříškem uvařit lepší jídlo, které by bylo zdravé a pro děti přitažlivé, a to tak, aby dodržel finanční limit. Nezvládl to. Děti se sice po špagetách s čerstvými rajčaty, bazalkou a parmazánem mohly utlouct, jenže do šestadvaceti korun za porci se to nevešlo. Jeho glosy v průběhu vaření byly velice trefné: „My se tady snažíme dennodenně nakrmit naše děti za cenu konzervy pro kočku“ a „Stát by neměl diktovat, co mají děti jíst.“

Pohlreichovo sdělení se může jevit jako velmi sociálně necitlivé. V ČR přece žije mnoho desítek tisíc rodin, které mají značně hluboko do kapsy. Pokud má nuzná rodina dvě děti, které chodí do školy, a cena oběda by se zvýšila o deset korun, pro rodinu to znamená o čtyři stovky navíc na konci měsíce. Pro leckoho to vůbec není málo. Sociálně necitlivý tady ale paradoxně není šéfkuchař z luxusních hotelů, ale stát. A jeho sociální necitlivost vyvěrá z naprosté lenosti.

Stát totiž vyšel z jednoduché premisy: „Musíme stanovit maximální částku, která se za jídlo ve školní jídelně bude platit, protože jinak by to hodně rodin neutáhlo.“ Je moc hezké, že stát myslí na chudé. Moc hezké ale naopak není, že tyto chudé stát využívá jako argument, proč všechny děti bez výjimky musejí den co den jíst podřadné jídlo (ne všude to vypadá jako v oné pražské škole a leckde za tyto peníze dobře uvařit neumějí). Náš stát v průběhu času nenápadně zredukoval dimenzi sociálního státu na falešné dilema — buď plošné dávky, či dotace. Oboje stojí hodně peněz, z nichž je velká část využita neúčelně. Plošné dávky plynou i k těm, co mají peněz dost. Dotace jakbysmet. Je-li potřeba ve státním rozpočtu šetřit, plošné dávky i plošně dotované položky jsou prvními adepty na odpis, protože stojí příliš mnoho peněz.

Jako jediné sociálně citlivé řešení pak vypadá stanovit maximální částku, která se za životně nutnou položku bude platit. Je to možné díky tomu, že se podařilo dostat z povědomí veřejnosti možné řešení spočívající v adresných dávkách, které nuzní lidé a rodiny dostávají na konkrétní věci, jako jsou třeba školní obědy. Takové obědy ve školních jídelnách by pak mohly klidně stát více a chudým rodinám by část nákladů stát dorovnal v přídavcích. Jenže to je příliš pracné. Daleko jednodušší je zrušit přídavky a dirigovat ceny. Vypadá to jako sociální stát a nic to nestojí.