↗

Privatizací Budvaru může stát nabýt pouze krátkodobých zisků, ale ztratí ty dlouhodobé v řádu několika stovek milionů korun ročně, které tento úspěšný podnik generuje. Foto FB Budějovický Budvar

Současné vládní strany v minulém volebním období z opozičních lavic dlouhodobě kritizovaly vládu Andreje Babiše (ANO) za zvyšující se zadlužení. Z rostoucího dluhu udělaly jedno z hlavních témat. Tím se mimochodem dopouštěly matení veřejnosti, jelikož ČR je 6. nejméně zadlužená země EU v přepočtu na HDP.

Dluh ČR odpovídá 41,9 % HDP, zatímco Německo, ekonomická velmoc Evropy, vykazuje 69,3 % a zadlužení zde politické téma není. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jak řekl pravicový ekonom-politický komentátor Lukáš Kovanda: „Vládní strany ve volbách uspěly, neboť se jim podařilo veřejnosti vsugerovat, že veřejné finance ČR jsou v rozvratu. To ale nebyla pravda, jak potvrzuje třeba i ratingová agentura Moody’s. Voliči vládních stran ale čekají nápravu rozvratu, protože stále míní, že rozvrat existuje. To vládu omezuje v pomoci skutečně potřebným.“

Past, do které se vláda chytla a nemůže z ní pryč

Kovanda tak — zcela výjimečně — přesně vyjádřil problém vlády. Vládní strany připomínají dealera, který ochutnal své zboží a nyní není schopen s ním přestat. Kroky vlády jsou tak sice konzistentní s její předvolební rétorikou, odporují však ekonomické realitě a dlouhodobému hledisku.

Privatizací Budvaru může stát nabýt pouze krátkodobých zisků, ale ztratí ty dlouhodobé v řádu několika stovek milionů korun ročně, které tento úspěšný podnik generuje. Ty by mohl stát používat nejen ke splácení dluhů, ale i k plnění svých dalších úkolů.

V této souvislosti neobstojí ani snaha Adamové-Pekarové argumentovat, že stát by neměl vařit pivo. Jednak stát žádné pivo nevěří, to dělají zaměstnanci podniku, a jednak by se jednoduše neměl zbavovat zdrojů příjmů, zejména když je má dlouhodobě nižší než výdaje.

Kromě neoliberální ideologie neexistuje důvod, proč by stát nemohl vlastnit určité podniky nebo držet jejich podíly, což je celkem běžná praxe třeba právě v Německu. Kromě toho privatizace Budvaru může negativně zasáhnout naši ekonomiku, protože je více než pravděpodobné, že pivovar nakonec poputuje do zahraničních rukou, takže se zvýší odliv zisků z ČR, který je už dnes opravdu velký a nezdravý. A navíc klidně může dojít k tomu, že pivovar přestane odebírat chmel nebo ječmen z tuzemska.

Zatímco toto je pouze hypotéza, jisté je, že prodejem Budvaru poklesne možnost státu držet ceny piva níže. Většina velkých světových pivovarů je totiž vlastněná několika málo firmami, které operují v nedokonalé konkurenci umožňující umělé snižovat vyráběné množství a zvyšovat ceny piva. Prodejem Budvaru tak stát pomůže zhoršit kvalitu konkurence a přispěje k růstu cen.

Nic na tom nezmění ani existence minipivovarů, protože ty zkrátka vyrábějí v příliš málem množství, než aby dosáhly úspor umožňujících skutečně efektivní a lacinou výrobu. Češi tak privatizaci Budvaru zaplatí de facto dvakrát. Nejdříve nutností dodatečného zvýšení daní kompenzujících dlouhodobý pokles příjmů státu, které Budvar generoval, a poté prostřednictvím zvýšených cen piva. Vydělají tak na tom pouze nadnárodní konglomeráty, které Budvar odkoupí. Jedná se o klasický příklad privatizace zisků a socializace ztrát.

Prodej Budvaru zadlužení státu nevyřeší

Podle serveru Kurzy.cz by stát prodejem získal kolem 40-50 miliard, což je necelá polovina ze 120 miliard Kč, o které ročně přijde a o kterou se stát musí zadlužit v důsledku asociálního zrušení superhrubé mzdy. Jinak řečeno, prodejem Budvaru se nic zásadního nevyřeší, protože ztráty státu se budou kumulovat dále.

Pikantní na celé této záležitosti je, že dnes vládní ODS svým rozhodujícím podílem na zrušení superhrubého zdanění uskutečnila ukázkový příklad neoliberální strategie vyhladovění státu. Nejdříve podsekne příjmy státu, čímž vytvoří podmínky pro rostoucí zadlužení, a následně tento problém chce řešit prodejem majetku a omezováním výdajů.

Privatizace Budvaru tak představuje pouze další krok na cestě k minimálnímu a neschopnému státu bez dostatečných kapacit pro řešení problémů v době nouze. Vyloženě absurdním se stává tento návrh v situaci, kdy vláda chystá rozšířit paušální daň pro OSVČ takovým způsobem, že OSVČ s příjmem 124000 Kč měsíčně budou platit menší daně a odvody než zaměstnanci s minimální mzdou. Nelze zkrátka na jedné straně tvrdit, že je kvůli zadlužení státu potřeba rozprodávat majetek, a na druhé straně snižovat daně.

Jak skutečně řešit zadlužení státu

Česká republika je zemí, která má oproti zbylému Západu velice nízké zdanění kapitálu, včetně toho spekulativního, majetku a příjmů nejbohatších. Zde leží dlouhodobé příčiny růstu zadlužení státu a zde musí být řešeny — zvýšením daní na běžnou evropskou úroveň. Nelze se zaměřovat pouze a jen na snižování státních výdajů, když jsou nízké příjmy.

Dále je třeba zaměřit se na různé daňové výjimky a omezit je výhradně na ty, které mají sociální funkci. Na druhé straně lze zlepšit vývoj příjmů veřejnými investicemi, které přinesou zvýšení zisků z daní. Stát zkrátka musí umět investovat tak, aby se mu náklady vracely v budoucnu se ziskem. Jde konkrétně o investice do infrastruktury, vzdělávání nebo do snahy cíleně podporovat produkci s vysokou přidanou hodnotou. Ničeho z toho však nedosáhneme tupou politikou škrtů, které podvazují potenciál ekonomiky podvazují, a tím limitují i budoucí daňové příjmy.