↗

Obora Jelenice na svém webu hrdě vystavuje dokumentaci zde páchaného barbarství. Foto Obora Jelenice

Lesnictví je obor, ve kterém si na výsledky své práce musíte počkat dlouhé roky, někdy i desítky let. Stejnou trpělivost a vytrvalost ukazuje opavský lesnický podnikatel Jindřich Grosser ve snaze vybudovat soukromou a veřejnosti nepřístupnou oboru Jelenice v jednom z nejkrásnějších míst údolí řeky Moravice. Klid na komerční lov zvěře mu nyní překazil Ústavní soud, který rozhodl, že obora Jelenice musí zůstat veřejnosti přístupná. Na jak dlouho?

Téměř každý aktivista si dokáže vzpomenout, co bylo tím zásadním okamžikem v jeho životě, po kterém se začal o svět kolem sebe aktivně zajímat. Případ obory Jelenice je takovou situací pro mne. Údolí řeky Moravice je krajina mého dětství, oblast Weishuhnova splavu a přilehlého vodního kanálu do žimrovických papíren jako unikátní technické památky byly nejednou cílem našich výletů na střední škole.

Když na podzim roku 2000 začal růst v lokalitě plot, který předznamenal vznik obory, spolu s přáteli jsme zorganizovali petici a snažili se znepřístupnění oblíbených míst zastavit. Tehdejší snaha o zastavení výstavby plotu byla ale marná.

Téměř 300 hektarů lesů a luk na pravém břehu řeky Moravice se stalo součástí obory, jejímž hlavním účelem je komerční lov zvěře. Provozovatel obory, společnost Opavská lesní a.s., sice na začátku slibovala zachování volného průchodu oborou, to se ale v průběhu let změnilo. Co se nezměnilo, je nezlomná snaha této společnosti mít oboru jen pro sebe.

Historie obory v této lokalitě spadá do první poloviny 19. století, kdy ji zde zřídil majitel panství Hradec nad Moravicí, kníže Lichnovský. K historickým tradicím se současná obora ve své propagaci odkazuje, nicméně tato původní obora byla pro nerentabilitu zrušena ještě před koncem 19. století.

Oblast pak prodělala rozvoj spíše průmyslový. Průmyslník Carl Weisshuhn zde v roce 1890 postavil umělý vodní kanál, který přiváděl vodu do tři kilometry vzdálené papírny v Žimrovicích. Jeho využití pro plavbu dřeva do papíren skončilo v 60. letech dvacátého století, jako unikátní turistický cíl ale přetrval dodnes.

Stejně atraktivní je i celé lesnaté údolí řeky Moravice, které meandruje přes třicet kilometrů až k přehradní nádrži Kružberk. Není tak divu, že plán na soukromou loveckou oboru chtěla Opavská lesní realizovat právě území s tolika lákadly.

Akciovou společnost Opavskou lesní zprivatizoval její majoritní majitel Jindřich Grosser jako ředitel tehdejšího Lesního závodu Opava v roce 1993. Podnikání v lesnictví je v našich podmínkách možné výnosně provozovat zpravidla tehdy, pokud máte dobré vztahy s politickou reprezentací.

A Opavská lesní v tomto není výjimkou. Jak ukazují údaje z rejstříku smluv, stamilionové veřejné zakázky i nejrůznější dotace do firmy po dlouhé roky plynou pravidelně. V takovém prostředí bývá jistě prostor i na další dohody s politickou reprezentací.

V roce 1998 získala firma první pozemky v lokalitě obory — od státu směnila šestnáct hektarů luk v údolí řeky Moravice za skoupené restituční nároky. Už tehdy komise Pozemkového fondu, která o transakci rozhodovala, doporučila zachovat povinnost průchodnosti stávající turistické cesty a připravované cyklotrasy.

Většina pozemků obory ale stále patřila Lesům České republiky. Opavské lesní se po dohodě s tuto státní firmou podařilo v roce 1999 získat výjimku ze stavební uzávěry přírodního parku a povolení ke stavbě plotu na jejich pozemcích, a následně také dalších staveb v oboře. Z historického Albrechtického mlýna, který je mimo jiné prvním místem pobytu výše zmíněné podnikatelské rodiny Weisshuhnů na našem území, vystavěl luxusní loveckou chatu se zázemím pro komerční lov.

V roce 2001, kdy byl plot obory přes protesty místních zkolaudován, se zdálo, že obora bude i nadále přístupná. V dobovém tisku dokonce Jindřich Grosser mluvil o zřízení naučné stezky, aby se o zde žijících druzích zvěře mohla veřejnost dozvědět více. Realita následujících let však směřovala jinam.

Nejprve byla na druhý břeh řeky přemístěna v roce 2010 cyklotrasa. Za tímto přemístěním místní tisk viděl zájmy tehdejšího hejtmana Palase, který jako náruživý myslivec oboru také využíval. V roce 2013 pak vyhláška zakázala pohyb veřejnosti po celé oboře s výjimkou jediné průchozí cesty, zvané Moravická.

V roce 2015 se pak Opavská lesní snažila získat od státu pozemky na celém území obory. Nad celým projektem se tehdejší ředitel Lesů ČR Daniel Szorád velmi podivoval. „Problém vidím v tom, že kdysi kdosi dovolil, aby Opavská lesní oplotila kus lesa, takto vznikla obora, lesy uvnitř byly překlasifikovány na lesy zvláštního určení a dneska stojíme před problémem, jak dál,“ uvedl Szórád.

Tehdejší ministr zemědělství Jurečka nejprve směnu nepovolil. Nicméně o tři roky později už ministr Toman příslušný návrh podepsal a výměnou za pozemky jinde se Opavská lesní stala majitelem celé výměry obory.

To ji motivovalo k další ofenzivě proti nezvaným návštěvníkům. Firma požádala městský úřad Vítkov o uzavření obory pro veřejnost vyhláškou dle mysliveckého zákona za účelem ochrany zde žijící zvěře.

Fakticky se ale jednalo o záměr zjednodušit komerční lov, pro který jsou procházející občané rušivým elementem mnohem víc než pro divoká zvířata. Desetitisícové částky za odstřel zvěře, které je možné nalézt v ceníku na webu Opavské lesní, stejně jako bizarní fotografie usmrcených muflonů, daňků nebo divokých prasat, jsou výmluvným důkazem komercionalizace celé obory.

Vítkovský úřad uzavření obory pro veřejnost vyhláškou posvětil. To se ovšem nelíbilo dalším samosprávám v okolí a napadly tento zákaz u soudu. Krajský soud, a následně i Nejvyšší správní soud jim daly za pravdu a uvedenou vyhlášku zrušily.

Soud jasně řekl, že jakékoli omezování vstupu veřejnosti do honitby musí být z povahy věci realizováno tak, aby nevylučovalo právo každého občana volně procházet krajinou a užívat les, jak garantují zákon o ochraně přírody a krajiny a zákon o lesích. Případné omezení vstupu do honitby nebo jejích částí v konkrétně určených obdobích musí odpovídat skutečné potřebě chránit zvěř, což však v posuzované věci splněno nebylo.

Stejně tak nebyl prokázán jediný případ, kdy by vstup veřejnosti do obory ochranu zvěře narušil. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadla Opavská lesní u Ústavního soudu, ale i ten se vyslovil pro to, že obora má zůstat otevřená.

Konec dobrý, všechno dobré? Ano i ne. Celá kauza po dobu více než dvaceti let zaměstnávala ve vlnách mnoho místních, aktivistů, komunálních politiků i úřadů. Mě osobně po ní zůstal fascikl petičních archů, výstřižků z dobového tisku a dopisů s úřady z let 2000 a 2001.

To všechno jen a pouze ve snaze uchovat takovou základní věc, jako je volný průchod krajinou. Pro nás všechny je rozhodnutí soudu jistě zadostiučiněním, otázkou je, jak se to projeví v praxi. Obora zůstává zavřená, lidé z okolí teď upírají zraky k jinému správnímu řízení, které by mělo dospět k nařízení plot jako černou stavbu odstranit.

Ale ani tak zřejmě nebude mít veřejnost vyhráno. Vidíme zarputilost lesnické firmy, která dlouhodobě směřuje k privatizaci území pro své komerční zájmy a nedá se očekávat, že by s jedním negativním rozhodnutím tento zájem opadl.

Dřív nebo později se tak zřejmě dočkáme dalších pokusů o vyloučení veřejnosti — ať už to bude pomocí právních nástrojů nebo jinak. Boj o svobodný průchod krajinou nekončí.