Vpád ruských jednotek poznamenal nejen vztah Ukrajinců k Rusku, ale i k ruskému jazyku. Zatímco jeho dřívější omezování nacionalistickými zákony budilo kritiku, dnes se „jazyka okupantů“ mnozí Ukrajinci zříkají sami.
Před ruskou invazí šlo o řeč třetiny Ukrajinců, o dominantní jazyk velkého byznysu i komerční kultury. Nyní je ale budoucnost ruštiny na Ukrajině nejasná. Kyjevské vlády se již v minulých letech snažily prosazovat co nejdůslednější používání ukrajinštiny, což teď po invazi zřejmě ještě zesílí. Dle řady reportáží ovšem přestává používat ruštinu i mnoho rusofonních Ukrajinců spontánně, a to v reakci právě na současnou ruskou agresi.
„Po této invazi, po ostřelování a bombardování začala naprostá většina zdejších odmítat vše ruské — i přes vzájemnou blízkost a rodinné vazby v sousední zemi (…) I ti, kteří celou dobu nechtěli vyměnit svou ruštinu za ukrajinštinu, to v prvních týdnech války udělali,“ cituje web Euronews univerzitního profesora z Charkova, Konstantina Zadorožného.
„Neumím Ukrajinsky, i když zpravidla rozumím, o čem se mluví. Ale naučím se (…) Je to věc národní cti,“ uvádí zase v reportáži NPR Světlana Panová, která uprchla z donbaského Kramatorsku do haličského Lvova.
Jazyk je na Ukrajině velké politické téma už od tzv. oranžové revoluce v roce 2004. Nejen ukrajinští nacionalisté dlouhodobě argumentují, že pro definitivní vyvázání se z ruské vlivové sféry je opuštění ruštiny zásadní a ukrajinský stát o něj musí aktivně usilovat — v rámci přežívajícího ruského imperiálního myšlení jsou totiž všichni ruskojazyční obyvatelé postsovětského prostoru stále skupinou, za niž má moskevský režim sklon mluvit.
Po celých osm let, jež uplynuly od další (tzv. euromajdanské) revoluce, obviňoval moskevský režim ten kyjevský, že právě systematickým prosazováním ukrajinštiny ruskojazyčné obyvatelstvo utlačuje. Ve vlastním Rusku byl přitom loni publikován esej samotného prezidenta Putina s titulem „O jednotě Rusů a Ukrajinců“, ve kterém hlava Ruské federace označuje ukrajinštinu za ruský dialekt.
Krátce před válkou — v prosinci 2021 — Putin Ukrajince obvinil, že „vytlačují Rusy a ruskojazyčnou populaci z jejího historického území.“ Dnes ruská armáda odstraňuje na obsazených ukrajinských územích ukrajinské nápisy a v úředním styku nutí místní používat výhradně ruštinu.
„Jazyk je pevnou součástí naší identity, identity našeho národa (…) Je tím, co nás spojuje a zároveň jako celek odděluje od ostatních,“ shrnul pro Washington Post Andrij Šimanovskyj, známý propagátor ukrajinštiny na sociálních sítích.
Jazykové zákony
Vedle přímého vměšování moskevského režimu komplikují přirozené užívání ruštiny na Ukrajině ještě dva další faktory: působení ruskojazyčných médií, která buď aktivně šířila, nebo měla alespoň sklon šířit ruskou státní propagandu, a faktor trhu. Trh rusky mluvících zemí je totiž podstatně větší než vnitřní ukrajinský. Například drtivá většina nakladatelství tak měla v minulých letech tendenci vydávat knihy v ruštině. Podobné to bylo dlouho i s filmy nebo s novinami.
Prozápadně a nacionalisticky orientovaní ukrajinští politikové se rozhodli popsaným jevům čelit s pomocí státních zásahů, jež se v psaní o Ukrajině označují často souhrnně jako jazykové zákony. Nejznámější z nich je přímo Zákon o jazyce, který provedl parlamentem v roce 2019 jako svůj poslední exprezident Petro Porošenko.
Tento zákon potvrzuje ukrajinštinu jako jediný státní jazyk a stanovuje, že všichni občané by se jím měli být schopni domluvit. Výhradně ukrajinsky mají pak komunikovat v úředním styku soudci, lékaři, učitelé, zaměstnanci národní banky, důstojníci v armádě, obecně pracovníci ve státním sektoru a veřejní představitelé.
Zákon dále požaduje výuku v ukrajinštině od pátého stupně základních škol, televizní a filmovou tvorbu od každého subjektu z devadesáti procent v ukrajinštině a od nakladatelství to, aby vydávali nejméně tolik titulů ukrajinských jako těch ruských.
Porošenkovy regulace byly svého času kritizovány jak od opozice, tak od lidskoprávních organizací a od OSN. Vláda prezidenta Zelenského je nechala po nástupu v roce 2019 přezkoumat, v principu ale stále platí. Od letošního ledna navíc musejí v ukrajinštině vycházet i všechny tištěné noviny s výjimkou čistě regionálních, i když paralelně mohou vycházet i ve stejně objemné ruské edici. Rovněž online média musí mít svoji ukrajinskou jazykovou mutaci.
Část ukrajinské společnosti se s popsaným obrozeneckým tlakem shora neztotožnila, což podněcovalo další konflikty, jež Rusko až do letoška soustavně využívalo. Naopak ta část Ukrajinců, která národovecké politice přála, si vymohla na reprezentaci postupně i další změny — například úpravy zažitých názvů měst jako Lvov, Charkov či Černigov na ukrajinské Lviv, Charkiv a Črnihiv nebo důsledné používání ukrajinštiny v politice.
Problém mluvit bezchybně ukrajinsky měli přitom svého času i expremiérka Julie Tymošenková, exprezident Viktor Juščenko (používal suržyk) či současný prezident Volodymyr Zelenskyj.