V posledních letech Českou republiku obchází monstrum obzvlášť odpudivé. Nestydí se rozprášit hudební festival, střílí se na křtinách jeho knihy, kamarádí se s kolotočáři, je arogantní, zpupné, bez pozitivního programu. Takto alespoň Jiřího Paroubka standardně líčí média. A podle Josefa Šlerky pak mladí odmítají volit sociální demokracii.

Jistě, na voliče, kterým k rozhodování stačí titulky konzervativního tisku, maximálně srovnání na stupnici estetičnosti, ale programy už nečtou, musí takový politik působit odporně. Jenže tací nebudou podporovat ČSSD za žádných okolností. To je jako přesvědčovat Issovou s Mádlem, že Milan Kundera není kapacitou v oboru gynekologie.

Ne snad, že by Jiří Paroubek nebyl škrobený, uzavřený a navíc technokrat. Při ideologických, zejména parlamentních debatách mezi levicovou opozicí a pravicovou koalicí to je evidentní handicap. Optika se ale mění, když se podobný manažerský suchar ujme bez zbytečného divadélka vlády. Kromě toho, z čeho není nadšena pražská kavárna, může být naměkko moravská hospoda. Tamní lidé přitom nejsou prostší, hloupější nebo závistivější, pouze mají jiné zájmy, jiné priority. A oceňují, že je zde politik, který postavil nejsilnější levicovou stranu zpátky na nohy a dokázal s ní porazit dosavadní modrou většinu v krajích s výjimkou Prahy.

Z výtek, které Josef Šlerka zmiňuje, má racionální základ nedostatek ideovosti současné sociální demokracie. Sám Jiří Paroubek kdysi Literárním novinám řekl, že na rozdíl od „programové“ německé SPD je ČSSD spíše stranou „prakticistní“. Od toho se odvíjí například předpotopní pohled na to, co může perspektivněji zajistit nová pracovní místa. Podle ČSSD těžba hnědého uhlí, betonové projekty, zastaralý průmysl. Ve Skandinávii, ale třeba i v Německu se sociální demokraté musí popadat za břicho. Ovšem i tam si museli k dnešní tváři proklestit trnitou cestu.

Další smutná klišé líčí Jiřího Paroubka jako diktátora, totalitáře, toužícího po společném vládnutí s komunisty. To nedává logiku. S ohledem na jeho pragmatismus by bylo přirozenější, kdyby usiloval o co nejpohodlnější většinu, k níž by vedla velká koalice s ODS po vzoru jižních Čech nebo jižní Moravy. Takto by byl profil ČSSD rozmazán mnohem vážněji než koketováním s komunisty.

Vraťme se ale k původní Šlerkově otázce nad vztahem mladých k ČSSD. Voliči do 30 let mají vůbec problém chodit k volebním urnám. Zodpoví dotazy sociologů, vyřádí se na Facebooku, leč v rozhodující okamžik nepodpoří levici ani pravici a zůstanou doma. Posuny však nejsou vyloučeny. Zatímco komunisté se chlubí nárůstem sympatií prvovoličů, ČSSD zase v minulých krajských volbách setřásla pověst partaje pro seniory a  nečekaně zvítězila i v kategorii voličů nad 29 let.

Důvěra v levicové myšlenky stoupá mezi vysokoškolskými studenty i mezi mladými uživateli internetu. Účelové schéma „levice = předlistopadová KSČ, polistopadová KSČM a obnovená ČSSD“ (místopředseda ODS Bendl je vylepšil konstatováním, že německý nacismus vyrostl ze sociálně demokratických kořenů) navázané na laciný a pozdní antikomunismus přestává zabírat. Existuje již letitá zkušenost s pravicí, čtou se levicoví autoři dávní i současní.

Pokud něco mladým voličům, kteří inklinují k demokratické levici, na ČSSD vadí, je to její sázka na tradiční voliče, tradiční program, tradiční rétoriku, vzývání jistot, blahobytu, bezmála růstu Růstu, vágní vztah k zeleným tématům, skromnosti a šetrnosti. Rádi by sledovali větší názorovou pluralitu, personální konkurenci (zvlášť když sociální demokracie disponuje i zkušenými mladými politiky, například Michalem Haškem, Janem Hamáčkem, Jiřím Zimolou či Jeronýmem Tejcem), širší ideový dialog.

Jako nebeské tóny mi zní hezké vzpomínky mnohých na éru Vladimíra Špidly. Jenže úkolem politika je nejen získávání nových příznivců, ale též obhajoba své politiky před dosavadními fandy a členy. To se v letech 2002-2004 dvakrát nedařilo (a vlažní stoupenci zvenčí Vladimíra Špidlu v rozhodujícím okamžiku nechali napospas osudu), pročež Jiří Paroubek obnovil disciplínu a připomněl nedvojsmyslný program z dob Miloše Zemana. Tento přístup zabral a zabírá i dnes, nicméně živá strana se nemůže spoléhat jen na jednu kartu. Dříve nebo později bude muset vynést i jiné.

Těm, kterým nestačí pohled do dlouhodobých programových materiálů ČSSD, a dožadují se radikálnější změny, nezbývá než připomenout pravidlo týkající se všech partají: S poměry neotřese „nevolba“, ale přímý a vytrvalý tlak na koně, který podle nás kulhá, debata a otevřená mysl. Kdo jiný než politicky uvažující mladí by měl být podobné strategie schopen?