↗

Mnozí odešli z klasického zaměstnání a vstoupili do zakázkové ekonomiky s vidinou práce, která nemá šéfa. Aby nakonec zjistili, že šéf byl aspoň někdo z masa a kostí, kdo měl někde kancelář, e-mail a telefonní číslo, a že si spolu s profilem nainstalovali do svého telefonu někoho nesouměřitelně přísnějšího, nepředstavitelně chladnějšího a na reálné zásluhy nehledícího. Foto FB rohlik.cz

„Nemít za šéfa člověka, ale algoritmus, je mnohem, mnohem horší,“ říká programátor, jedna z postav kanadsko-francouzského dokumentu The Gig is Up režisérky Shannon Walshové.

Jeho slova potvrzují desítky lidí pracujících v zakázkové ekonomice, které dostanou ve snímku prostor. V případě, že si zákazník stěžuje v aplikaci na to, že mu dorazilo rozlité kafe, pro poslíčka to znamená trest — od snížení ratingu, který je stěžejní pro šanci na další zakázku, až po úplné deaktivování profilu. Na zákazníka si v opačném případě stěžovat nelze, ať už se chová jakkoli.

Neprobíhá žádná diskuse, která by měla ambici incident vyřešit. Pro firmy je dokonce zcela legální zbavovat se slabších článků průběžně, preventivně, bez ohlášení a bez zdůvodnění. Museli bychom hodně do minulosti, případně hodně na globální jih, abychom našli obdoby takového vztahu mezi zaměstnavatelem, zaměstnancem, zákazníkem a produktem. Tady se ale bavíme o západních metropolích, samotných srdcích evropských a severoamerických demokracií.

Právě tenhle paradox, kdy úplnou ztrátu zaměstnaneckých práv zažívají pracující na bohatém globálním severu, činí ze zakázkové ekonomiky epicentrum debat o budoucnosti práce.

Kapka kávy? Mínus pět bodů

V Kalifornii se seznámíme s Annette, třicátnicí, která je řidičkou u společnosti Uber. Ve snímku ji vidíme plakat zhroucenou na volantu, zatímco filmařům svěřuje, že nedokáže zaplatit za benzín, aby mohla navštívit svoje rodiče.

Další výraznou tváří je podobně stará Pařížanka Leila, která jezdí na kole pro společnost Deliveroo. I její slzy jsou bolestivým svědectvím o strastiplné každodennosti poslíčků, kteří jsou nucení brát „zakázky“ u korporace jako víc než jen „přivýdělek“. Leila se marně snaží dovolat u vedení miliardové firmy spravedlnosti pro mladičkého kolegu, kterého před pár dny smrtelně zranilo auto.

Jeden z šoférů si stěžuje, že začínal s vyššími odměnami, ty ovšem firma konstantně snižuje spolu s tím, jak se kontraktoři stávají na práci pro ni závislejšími. O něco podobného se nedávno pokusila česká zakázková firma Rohlík.cz, ale po bouřlivé reakci v diskusních fórech, která vedla až k medializaci problému, musela prozatím trochu couvnout. Což zase ukazuje na dvousečnost zbraně jménem „rating“, který je nakonec v určitém bodu i pánem celé korporace.

Další výraznou platformou, jejíž důsledky pro lidský život snímek ukazuje, představuje Amazon Mechanical Turk (AMT), crowdsourcingový web pro podniky, které si na dálku najímají lidské zdroje pro výkony, které jsou primitivní, leč z různých důvodů mimo síly současných počítačů (např. posuzování vzhledu v randicích aplikacích) — miniaturní zakázky přiřazované podle průběžného skóre „chybovosti“, za které server platí zlomky dolaru, a jimiž se může člověk jakž takž živit. Věnuje-li jim ovšem svůj veškerý čas.

To vše je jen zlomek toho, co bychom dnes nazvali zakázkovou ekonomikou. Autorka snímku si vybrala pouze specifický výsek pracujících pro online platformy. Skutečný rozsah „zakázkovosti“ dnešních vyspělých ekonomik je mnohem závratnější a postupně zcela pohlcuje celý sektor služeb.

Druhým velkým přínosem dokumentu je mimořádně šťastná ruka při výběru „expertů“, kteří mají divákovi sledujícímu super-prekarizované jedince nabídnout měřítko problému a důsledky, které nemusí být z jednotlivých případů hned patrné.

Ať už jsou to nedomýšlené důsledky všemocného „zákaznického hodnocení“ anebo způsob, jakým jsou všechny podobné důsledky kladeny celým systémem na zodpovědnost právě jeho obětem: „Firma, která outsourcuje na své zaměstnance úplně všechno — dokonce i jejich vlastní vykořisťování, je jistým druhem machievelistického génia,“ píše v recenzi pro magazín Variety Jessica Kiang.

Právě „rating“, tedy systém hodnocení, je klíčovým tématem pro novináře Dereka Thompsona z The Atlantic. Ten popisuje internet jako prostor, jehož hlavní funkcí je propojování — ať už zákazníků s produktem, anebo třeba dvou lidí pomocí randicí aplikace. No a takové propojování potřebuje hodnocení. „Když jste někde na výletě a chcete si dát steak nebo těstoviny, chcete vědět, kdo tam má nejlepší steak nebo těstoviny.

A tak si otevřete nějakou aplikaci a zjistíte, která restaurace má v hodnocení 4,5 hvězdiček a víc. Pro spotřebitele je tedy velmi užitečné. Jenže hodnocení není jen něco, co si může spotřebitel prohlédnout, je to také něco, co ulpívá na konkrétních lidech. Otázka tedy zní: co to znamená být hodnocen? Jaký to je pocit, mít hodnocení, jemuž nemůžete uniknout, když nejste firma, kterou lze zavřít? Jste jen jeden člověk, a to až do smrti.“

Hodnocení je výsostně subjektivní, a má-li získat nějakou míru objektivity, vyžaduje to nějakou autoritu nebo aspoň diskusi mezi interpretacemi, ověření apod. Algoritmus ale žádnou z dalších fází hodnocení nepotřebuje. Pro něj hodnocení nevyžaduje žádnou jinou vazbu s realitou ani sítí vztahů, než je to, co kdokoli kdykoli a z jakéhokoli důvodu zaklikne. Když tedy někdo soustavně dává poslíčkovi nízké hodnocení jen kvůli barvě pleti, je toto hodnocení pro algoritmus stejně relevantní jako jakékoli jiné. Zakliknul ho prostě zákazník.

A platí to i na druhou stranu: když například některé z platforem přecházejí pod jiného vlastníka, smažou svou databázi hodnocení. Zatímco v aktivním hodnocení mohl pracující zacházet jako vlastně se svého druhu životopisem, který mu umožňoval získávat nové zakázky, virtuální prostředí neponechává nic. Práce, kterou doposud odvedl, jako by neexistovala. Nejen z pohledu důchodového pojištění, ale vůbec z pohledu nějaké pracovní dráhy, na které by měl člověk získávat benefity, prestiž a privilegia s postupem času, kdy odvádí něco společnosti, zdokonaluje se a sbírá cenné zkušenosti.

Uvědomujeme si, jak závažnou proměnou prochází společnost, která promění pracující v pohyblivé tečky na mapě? A jsme ještě schopní reflektovat, nakolik jsme i své „lidské“ jednání uzpůsobili tak, aby odpovídalo preferencím algoritmů?

„Pokud jedete do práce Uberem, v práci si objednáte jídlo od Dáme jídlo, z práce si půjčíte Lime koloběžku a večeři si na byt půjčený přes AirBnB objednáte přes Wolt, přišli jste do kontaktu s pěti korporacemi v celkové hodnotě desítek miliard dolarů. To je nepředstavitelná pravda o téměř konstantním subvencování našich návyků.

A napadá vás, jak dlouho tohle asi může trvat. Dotovat každodenní chování městského mileniála z vyšší střední třídy určitě není v dlouhodobém zájmu kapitalismu. Říkám tomu ‚dotace na životní styl mileniála‘. Pokaždé když využijete Uber nebo něco jiného, dostáváte od těchto korporací nějaké peníze de facto zpátky. Říkají vám ‚dokud budou naše služby fungovat, nebudeme vám nic účtovat.‘ Je to ironie, je to zajímavé a nemůže to trvat věčně,“ popisuje Thompson.

Nejhorší šéf

Filozof Nick Srnicek ve snímku popisuje to, na co upozorňují přímo pracující v gig ekonomice: firmy jako Uber, které rok co rok prohlašují, že jsou ztrátové, zároveň masivně investují např. do samořídících aut, a vyplácejí svoje investory (ředitel Uberu si loni vyplatil 55 milionů dolarů). Jde o účetnický trik, který je umožněný zejména masivním přílivem rizikového kapitálu do nových technologií — investice je riziková proto, že je tu velké nebezpečí, že se byznys zhroutí.

Že je něco špatně v povaze platformového kapitalismu, ukazují i záběry z Shenzenu v Číně. Od roku 2017 v Číně dramaticky rostla spotřeba napříč všemi třídami. O pozici hegemona v oblasti sdílených kol tehdy soutěžilo asi 70 společností s počátečními investicemi rizikového kapitálu, což vedlo k přesycení trhu. Většina z nich brzy zkrachovala a po zemi jsou rozesetá dystopická „bike-sharingová pohřebiště“. Na hromadách tu leží miliony kol. Ředitel největší společnosti OFO tu éru přirovnal k válce, kdy firmy musely každý den doslova válčit o další a další města.

Dokument zachycuje i jev, který je např. v České republice těžko představitelný — pokus o kolektivní vyjednávání a protest platformních zaměstnanců v San Franciscu a Paříži. Ve Francii byla spouštěčem vážná nehoda mladého Mourada, cyklo-poslíčka pracujícího pro společnost Deliveroo, který po srážce s autem skončil na tři týdny v kómatu bez nároku na cokoli.

V USA pod hashtagem #UnionsForAll zase skupina řidičů Uberu a Lyftu bojuje za založení řidičských odborů — zejména s cílem dosáhnout proplácení paliva, pojištění či minimální týdenní odměny. I demonstrující přiznávají, že zatím jde především o boj o pozornost korporací. V Evropě se v některých zemích usiluje obecně o uznání platformních pracujících coby zaměstnanců. Korporace proti těmto snahám pochopitelně bojují.

Hrozivý pohled

Snímek se současně se svým mezinárodním rozpětím a s pomocí expertů snaží ukázat divákovi měřítko, v němž zakázkové platformy v současné globální ekonomice operují. A ten pohled je skutečně závratný. A jako takový před nás klade některé velké otázky, které s každou podobně velkou revolucí ve společnosti vyvstávají.

Potřebujeme znovu promyslet, jak se vztahujeme k práci, jak jako společnost ohodnocujeme lidskou činnosti, lidskou ochotu „být k dispozici“ nejen dnes, ale i zítra a další a další den. Chceme, abychom jako společnost takový závazek hodnotili s důstojnou mírou? Chceme, aby byl takový závazek klíčem k šťastnému a zdravému životu?

„Jak bychom definovali naši novou společenskou smlouvu, v níž většina slouží sobě navzájem?“ ptá se antropoložka Mary L. Grayová. Ať už čeká platformy jakýkoli osud, taková otázka nad námi bude viset tak jako tak.

Ač dokument nejde úplně do hloubky stále ještě rostoucího odvětví globální ekonomiky, o to silnější je v jiné oblasti: snad poprvé významně zviditelňuje oběť, kterou na oltář tohoto extrémního obchodního modelu kladou skuteční lidé z nižších pater společnosti či v komplikované životní situaci. Ukazuje v mimořádně osobní perspektivě skutečné tváře a dává prostor jejich reflexi vlastního údělu.

Prostor pro reflexi lidí, kteří odešli (nebo byli propuštěni) z klasického zaměstnání a vstoupili do zakázkové ekonomiky s vidinou práce, která nemá šéfa — aby nakonec zjistili, že šéf byl aspoň „někdo“ z masa a kostí, kdo měl někde kancelář, e-mail a telefonní číslo, a že si spolu s profilem nainstalovali do svého telefonu někoho nesouměřitelně přísnějšího, nepředstavitelně chladnějšího a na reálné zásluhy nehledícího: algoritmus, který se místo těch, kdo pro něj pracují, ptá na názor výhradně anonymních a nahodilých lidí.

Autor je členem skupiny NaZemi v rámci projektu Když práce nešlechtí podpořeného Active Citizens Fund.