Koaliční smlouva přináší v zahraniční politice kontinuitu, změny i mlčení
Vít DostálZahraniční politika nastupující vlády v mnohém naváže na zavedený styl, v lecčems se však nejspíš významně změní. A ač zachová visegrádskou orientaci, bude podstatně více proevropská. Můžeme také očekávat větší akcent otázky lidských práv.
Česká zahraniční politika byla v posledních osmi letech sporným polem. Politické strany nastupující nyní do vlády se proti tomu, jak jí vykonávala ČSSD a ANO, ostře vymezovaly. Přes signalizovanou diskontinuitu můžeme však z koaliční smlouvy vyčíst, že zahraničněpolitické směřování se oproti současnému trendu diametrálně nezmění. Zveřejněné plány nové vlády ale také přinášejí několik zajímavých příslibů. Důležité nicméně bude i to, jak se nová vláda postaví k otázkám, o kterých zatím nehovoří.
Česká zahraniční politika si podle koaliční smlouvy zachová několik konstant: ukotvení v EU a NATO, vnímání Visegrádské skupiny jako hlavního regionálního formátu spolupráce, důraz na transatlantické vztahy, strategické partnerství s Izraelem a prosazování otevřeného vnitřního trhu v rámci EU. Migrace už sice nerezonuje jako hlavní programové téma, jako tomu bylo u vlády Andreje Babiše, přístup k ní nicméně zůstává nezměněn. Nová vláda bude odmítat povinné kvóty a chtít řešit migraci zejména prevencí mimo Schengenský prostor.
Opatrný návrat k lidským právům
Koaliční smlouva ale přináší několik nových či staronových akcentů. Zaprvé zdůrazňuje „podporu demokracie, lidských práva a občanské společnosti.“ Z tónu, do jakého je tento bod programu laděn, lze vyčíst, že právě zde lze čekat od nastupující vlády výraznou aktivitu. Konkrétní příslib schválení české obdoby Magnitského zákona či zmínky o lidskoprávní a transformační politice ukazují na směr, kterým se Černínský palác bude chtít ubírat. Poukaz na zásadní revizi vztahů s Čínou a Ruskem — které jsou i tak nyní na bodu mrazu — navíc naznačují, že lidskoprávnímu kurzu v zahraniční politice nebudou v cestě stát obavy o narušení domněle důležitých obchodních vazeb.
Velmi zajímavé dění ale podle dohody nové vlády můžeme čekat v bezpečnostní politice. Česká republika má od roku 2025 dávat 2 % na obranu, nepustí nedemokratické režimy k budování klíčové infrastruktury a bude posilovat svoji vojenskou přítomnost na východním křídle NATO. Měla by také vzniknout bezpečnostní strategie, která nahradí stávající dokument z roku 2015. Strategie má být v souladu s novými unijními a aliančními koncepčními materiály a lze počítat s tím, že bude ještě více pracovat s čínským a ruským nebezpečím.
V kapitole věnované životnímu prostředí pak — na rozdíl od programového prohlášení minulé vlády — najdeme přihlášení se k řešení klíčové globální otázky dneška, změnám klimatu. Na unijní aspirace v této oblasti je navíc nahlíženo jako na příležitost rozvoje České republiky, nikoli jako na brzdu pro českou ekonomiku.
Celou řadu zahraničněpolitických otázek dneška však koaliční dohoda nezmiňuje. Je sice pochopitelné, že se její tvůrci rozhodli zaměřit jen na ty oblasti, které nyní považují za klíčové, dalším dilematům ale zkrátka neuniknou.
Text například opomíjí Německo jakožto našeho nejdůležitějšího obchodního a politického partnera. Znovunastartování česko-německé politické spolupráce v novém vládním aranžmá na obou stranách přitom bude pro bilaterální, bezpečnostní a evropské vztahy s blížícím se českým předsednictvím na prvním místě pomyslného seznamu.
Česká republika se také dříve nebo později bude muset nějakým způsobem postavit k hodnotovému sporu v rámci EU. Rozepře ohledně právního státu mezi evropskými institucemi na jedné straně a Polskem a Maďarskem na straně druhé se dále prohlubují. Česko-polská roztržka ohledně dolu Turów pak připomíná, že přístup těchto zemí k evropskému právu může mít negativní dopad i na české občany.
Evropská šance
Ústřední mezinárodněpolitickou událostí funkčního období nastupující vlády bude v koaliční smlouvě zmíněné české předsednictví Radě EU, které bude představovat obrovskou prověrku kompetencí politických elit i státní správy. Předsednictví by ale také mělo být využito jako příležitost pro zkvalitnění komunikace evropských záležitostí směrem k české veřejnosti, která je vůči významu našeho členství v EU stále nedoslýchavá.
Podobná šance jako je půlrok v čele Evropy se nám dlouho znovu nenaskytne. Hlavní úlohu sehrají politické špičky. A nebude to lehká úloha, neboť kabinet Petra Fialy bude proti sobě mít jen euroskeptickou a protibruselskou opozici. I proto je důležité, že v nové vládě vznikne post ministra pro evropské záležitosti. Ten by neměl být jen koordinátorem unijních záležitostí, ale skutečným nositelem evropské myšlenky.