Hnědouhelný důl Turów je posledních pár měsíců v česko-polských vztazích klíčovým tématem. Ve sporu jde o českou vodu, která z pohraničí mizí, a o polská pracovní místa, která jsou uzavřením Turówa v ohrožení. V sázce je ale i klimatická politika, která je výzvou pro celý svět.

Kromě těchto tří témat je ve sporu zřejmá především neochota polské vlády vyložit vlastním občanům karty na stůl. Namísto toho jim slibuje, že se bude těžit skoro na věčné časy. Horníci jí věří a vzhledem k silnému poutu, které ke svému zaměstnání chovají, se jinému výkladu budoucnosti dost urputně brání. Hodlají proto také protestovat proti nařízené odstávce Turówa, která má platit do doby, než se spor mezi Českou republikou a Polskem vyřeší.

Místo adekvátního dialogu se proto připravují na cestu do Lucemburska. Vydají se tam 22. října. Manifestovat proti výroku Soudního dvora Evropské unie jich tam budou asi dva tisíce, už to mají i schváleno tamními úřady. Právě evropský soud totiž Polsku pokutu za neodstavení Turówa udělil.

My a oni

Právo protestovat horníkům samozřejmě nikdo nebere. Měli by však vědět, že se stali především obětí nečinnosti své vlastní vlády, která je namísto férového informování straší nadvládou německého a českého uhlí. To je ale zřetelný nesmysl, protože v Turówě těžený lignit se jednoduše dovážet nedá. Motiv cizinců, kteří Polsku chtějí prodat svou surovinu, ale u části polské společnosti zafungoval dobře a zvedl národní sentiment a odpor vůči čemukoli jinému a cizímu.

Horníci by ale také měli vědět, že polská vláda se u tolik nenáviděné Evropské unie snaží získat finance na subvencování ztrátového těžebního průmyslu. Jelikož polská strana nenavrhla žádný plán transformace hornictví a fosilní energetiky, získání dotace je krajně nejisté.

Ačkoli z pohledu zaměstnanců dolů a odborových svazů jde o stěžejní součást polského hospodářství, je polské hornictví paradoxně velmi prodělečné. A politici příběh o klíčovém odvětví neustále opakují. Celkové ztráty v oblasti těžby uhlí tvořily v roce 2020 přes čtyři miliardy zlotých, a v některých dolech dosáhla efektivnost těžby dokonce úrovně devatenáctého století.

Navíc polské uhlí není pro evropský trh dost lukrativní. Levnější je koupit je z Jižní Ameriky, Afriky nebo Austrálie. Poptávka přitom už není tak vysoká ani v samotném Polsku. Předně proto, že domácnosti od spalování uhlí upouštějí kvůli smogu a rovněž se stále více využívají obnovitelné zdroje energie.

Falešná hra

To ale polští horníci nereflektují, protože jejich chlebodárce stejně jako politici do nich soustavně vtlouká opak. Dodejme, že se nehraje pouze o pracovní místa, ale také o voličské hlasy. A hlasy horníků si s velkou pravděpodobností přičte vládnoucí Právo a spravedlnost. Horníci ostatně pomohli vyhrát i současnému prezidentovi Andrzeji Dudovi, a tak se politická reprezentace předhání, kdo jim toho naslibuje víc.

Nepopulární kroky ale nakonec stejně přijdou. Bez vize budou ale později ještě bolestivější, než by byly nyní. Celá cesta do Lucemburska tak bude jen drahým divadlem a zbytečným vyhrnováním rukávů proti Evropské unii, s níž už nyní Polsko válčí na více politických frontách.

I proto by horníci měli urychleně nahlédnout, že to ne Brusel, ale Varšava nejedná poctivě. Měli by proto zamířit právě do ní.