Zběsilá strnulost české společnosti jako příčina neúspěchu Pirátů
Jan GérykAutor argumentuje, že Piráti se stali obětí strachu starší generace voličů ze ztráty „jistoty navyklého životního stylu“. Čelit tomu podle něj mohli a také do budoucna mohou jediným způsobem: vlastním velkým ideologickým příběhem.
Doba je zrychlená. Událost střídá událost, a byť se ve skutečnosti nikam až tak neposouváme, vnímáme pocit překotnosti. Sociolog Hartmut Rosa tento jev nazývá „zběsilá strnulost“. Zvláště příslušníci starší střední generace nejsou v našem středoevropském prostoru na takto zrychlené prostředí zvyklí.
Jejich prostředím byl nejprve normalizační „klid márnice nebo hrobu“, jak období okolo poloviny sedmdesátých let nazval Václav Havel v Dopise Gustávu Husákovi. Po roce 1989 nastoupila velká dynamika, nicméně dynamika směrovaná, pocit zběsilosti byl utlumen tím, že zde byl paralelně celkový, netěkavý pohyb „návratu do Evropy“.
Až v posledních deseti patnácti letech prostředí zde opanovala ona neurotická „zběsilá strnulost“. Logicky tak jsou i při volbách zejména starší voliči obezřetní vůči tomu, kdo by do tohoto kvapu chtěl zavádět další změny.
Zde podle mého soudu tkví obecnější důvod propadu České pirátské strany v letošních volbách. I heslem koalice SPOLU samozřejmě byla „změna“, nicméně u konzervativců z ODS, TOP 09 a KDU-ČSL mohl volič předpokládat, že jde o změnu ve smyslu jen lehce modernizovaného a nezkorumpovaného návratu starých pořádků.
U koalice Pirátů a Starostů takovouto přijatelnou „změnu“ slibovala jen „starostovská“ část. Lokálnost, kterou si vybavíme při vyřčení názvu Starostové, zároveň evokuje možnost usebrání se ve vlastní obci, mimo ruch globálního těkání.
Naproti tomu Piráti, jako by se v letošních volbách stali symbolem oné „zběsilé strnulosti“. Do tohoto rámu však byli Piráti dotlačeni nejen svými kroky, ale předně klíčovým českým narativem posledních let, tím, co Ondřej Slačálek nazval „deklinismem“, strachem z úpadku Západu a touhou „po konzervativní záchraně před údajným ‚šílenstvím‘ západních liberálů“.
Program antibabiš mohl v českém prostředí v současnosti uspět pouze v konzervativním hávu. Andrej Babiš se v letošní kampani oproti dřívějšímu vzývání manažerského technokratismu více zaměřil na vedení kulturních a generačních válek. „…Ty jejich různé polyamorie, propagace drog. Já jako důchodce to nedávám,“ uvedl typicky.
ODS, která s konzervativním bojem za „normální svět“ souzní, byla proti této kampani odolná. Byla to tedy právě ODS, kdo cele ovládl narativ těchto voleb kombinací programů „antibabiš“ a „boj za normální svět“. Z tohoto narativu pak podle počtu mandátů zjevně těžila také KDU-ČSL a Starostové. Piráti tedy po určitý čas mohli být v průzkumech druhou nejsilnější stranou hned za ANO, nicméně ideově ovládnout pětikoalici se jim povést za současných okolností nemohlo.
Jestli totiž má český volič střední a starší generace z něčeho strach více než z příklonu k neliberální demokracii orbánovského typu, je to z toho, že by se jej někdo pokoušel měnit. Že by mu někdo sebral pohlaví z občanského průkazu, protože těch je přeci 72, nebo že by jej nutil jezdit v elektromobilech.
Ve zrychlené době plné změn se „jistotami“ nemyslí ani tak jistoty finanční, ale jistoty životního stylu. Piráti v těchto volbách utrpěli nikoli až tak přímo vymyšlenými a lživými dezinformacemi, ale především tím, že se podařilo je vykreslit jako ty, kdo lidem právě ony „jistoty životního stylu“ vezme.
Vedle účinné antikampaně je to dáno i tím, že ve srovnání s volbami 2017 již Piráti přestali hrát převážně úlohu protikorupčního hnutí. V tehdejším hesle „Pusťte nás na ně“ byli ti „oni“ nejen Babiš, ale ještě i členové stran z koalice SPOLU.
V letošních volbách se však již dlouho dopředu rýsovala „pětikoalice“ ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Starostů a právě Pirátů. Logicky se tak pirátský protikorupční manévrovací prostor omezil. K tomu se začátkem letošního roku objevila konkurence v podobě Přísahy Roberta Šlachty.
Pro středostavovského voliče tak byl program Pirátů a jejich veřejný obraz často redukován na progresivní věci typu manželství pro všechny, podporu obnovitelných zdrojů či větší vstřícnosti k cizím kulturám, jakkoli se to přední představitelé Pirátů snažili alespoň rétoricky tlumit. Za toto rétorické tlumení se však na Piráty zase snášela kritika od progresivistů.
Pro jedny zběsilí, pro druhé strnulí. Jak trefně poznamenal Petr Ťoupalík, Piráti neuroticky těkali mezi snahou zachovat identitu své strany a snahou ubránit co největší kus z třicetiprocentního catch-all chuchvalce, který koalici Pirátů a Starostů přisoudil předvolební průzkum v době vrcholící koronavirové krize.
K neudržení tohoto „chuchvalce“ přispěla i některá nešťastná vyjádření pirátských poslanců či členů. Zmínil-li mezi řečí Ondřej Profant, že sněmovna je „plná konzervativních bílých páprdů“, z nichž „velká část inklinuje k fašismu“, jde o vyjádření, které si český volič okolo padesátky šedesátky zapamatuje. Jakkoli může být od fašismu ideologicky na míle daleko a třeba volbu Pirátů pro jejich boj proti korupci zvažoval, pořád je to bílý páprda a tohle teda Pirátům spočítá minimálně kroužkem pro Starosty.
Stejně tak historka, v níž si Piráti chodí prohlížet kanceláře na ministerstva. „To si ti mladí hodně myslí,“ zní od řady postarších televizních diváků či čtenářů novin.
Že to jsou detaily? Jenomže ďábel je skryt právě v detailech, v tom jediném, co je možné ve zrychlené době zachytit a udržet. Zvláště pokud je „čas na veřejné záležitosti“ tak nepatrnou součástí celkového času voliče ve středním věku, pohlceného prací a starostí o rodinu.
Obezřetnost v mediálních vyjádřeních je tak v dnešní situaci zásadní politickou schopností. Až příliš transparentní Piráti s jejich veřejně přístupným diskuzním fórem musí být obezřetní dvojnásob. Transparentnost, zbraň, která měla být pirátskou hlavní devízou, se stává zbraní, kterou se Piráti čím dál více spíše střílejí do nohy.
Čte-li tyto řádky kulturně liberální, ekologicky smýšlející volič, pravděpodobně se ptá, jestli se tedy mají politické strany typu Pirátů na progresivní témata vykašlat. Ne nutně.
Aby však Piráti uspěli nejen u mladých voličů, zvyklých na postmoderní časovost, nesmí být jejich návrhy jen dalšími dílčími „změnami životního stylu“, které globalizace a další proměny světa ve stále rychlejším sledu přinášejí.
Aby kulturně liberální strany přiměly českého voliče střední a starší generace směrem k větší otevřenosti změnám jejich životního stylu, pohledu na svět, tedy v konečném důsledku jich samotných — něčeho, co je v akcelerované společnosti těžko zvladatelné —, musí tyto změny zaobalit do jasného příběhu o směřování společnosti.
Jinými slovy, naznačené změny nesmí být změnami v modu „zběsilé strnulosti“, obtížnými přídavky k „malému narativu“ odstranění Babiše. Takové změny musí být zasazeny do mohutné dynamiky „velkého narativu“, jenž vysvětlí důležitost místa konkrétních změn životního stylu v něm, dají jim „smysl“. I liberální strany typu Pirátů tak musejí přijmout nálepku stran „ideologických“, již jim v negativním smyslu přisuzují jejich protivníci, a vytvořit propracované ideové vyprávění, které občany zpraví o pohybu společnosti jako celku.
Současná politika je reaktivní, založená na řešení aktuálních krizí. Režim dějinného vědomí současného člověka je „presentistický“, přítomnostní, jak tvrdí historik François Hartog. Chtějí-li Piráti dostát sloganu jejich koalice se Starosty, jenž zní „Vraťme zemi budoucnost“, musejí přijít s velkým vyprávěním.
Bez schopnosti vyprávět a zasazovat jednotlivosti do kontextu širšího příběhu, se nám budoucnost jako časovost neotevře. I proto by bylo příhodné, kdyby se Piráti zbavili antiideologické nálepky, kterou sami pro sebe často používají, a přijali nálepku ideologickou, jakkoli ne v oné falešné „zběsile strnulé“ podobě, jakou jim přisuzují jejich oponenti.
Opravdu zajímavá a výstižná analýza nejen volebního výsledku strany Pirátů, ale i mentality českého ("bílého") středového respektive průměrného voliče.
Především je nutno vyzdvihnout - a ocenit - tuto pasáž: "Aby kulturně liberální strany přiměly českého voliče střední a starší generace směrem k větší otevřenosti změnám jejich životního stylu, pohledu na svět, tedy v konečném důsledku jich samotných (...) musí tyto změny zaobalit do jasného příběhu o směřování společnosti."
"Jasný příběh o směřování společnosti" - ano, o to se skutečně jedná. Ovšem - toto není problém pouze strany Pirátů, nýbrž problémem vlastně celého politického systému liberální demokracie. Která ze stran tady vlastně ještě může občana-voliče oslovit s nějakým opravdu silným příběhem? Která z nich skutečně směřuje do nějaké - lidsky a kulturně kvalitnější - budoucnosti?
Vítězné uskupení těchto voleb stálo především na antibabišismu - to ovšem není žádný autonomní příběh, nýbrž pouze anti-příběh. Sice legitimní; ale nejde nikam dále nežli jenom za odstranění osoby Andreje Babiše.
ODS jako vedoucí síla příští legislaturní periody? - "Příběhem" klasické pravice nadále zůstává jenom prosperita; tedy neustále maximalizovaná honba za stále větším majetkem. I když se odhlédne od toho, jak je tento "příběh" naprosto prázdný po lidské stránce, v době klimatické krize dramaticky ztrácí i poslední zbytky svého oprávnění.
Ostatní středopravé strany (typicky STAN): tady je prakticky vůbec nemožné hovořit o nějakém "příběhu", tyto strany nemají žádný nosný ideový profil (snad s určitou výjimkou křesťanské KDU-ČSL), spokojují se s víceméně technokratickou správou země.
Levicové strany: z KSČM původní marxisticko-komunistický dějinný příběh už dávno naprosto vyčpěl, zůstalo z ní jenom konzervativně-šovinistické reziduum, po právu směřující do zapomnění.
ČSSD - už celá léta vytýkám této straně, že se spoléhá jenom na čistě sociální agendu; že ustrnula v přesvědčení, že je možno donekonečna vyžívat z někdejšího velkého příběhu vyhraněných sociálních zápasů. Jak se ukázalo - možné to není. Sociální demokracie nedokázala vytvořit poutavý příběh pro člověka dvacátého prvního století - a i ona byla v tomto smyslu po právu potrestána.
----------------------------
Co se pak samotných Pirátů týče: ono se ani nedá právem říci, že by ve volbách propadli. 15 procent není nijak špatný výsledek; oni především doplatili na volební model. (Ostatně jejich volební křivka naprosto přesně odpovídá té německých Zelených: ti také v předvolebních výzkumech jeden čas byli velmi vysoko, ale ve volbách nakonec dostali víceméně naprosto stejný počet hlasů jako Piráti. Zkrátka: momentální popularita je jedna věc; ale průměrný volič nakonec preferuje solidní a kompetentní vystupování.)
Ovšem: ani oni se nemohou vykázat nějakým přesvědčivým příběhem směřujícím do budoucnosti; a velkým problémem byl skutečně zřejmě zjev jejich volebního lídra. Který se postupem času dostal do naprosto schizofrenní pozice, na straně jedné nápadné dredy a vyholené skráně působí autenticky "pirátsky", na straně druhé úhledné sako má symbolizovat (či sugerovat) schopnost vykonávat seriózní politiku. Tato roznožka byla příliš široká, nežli aby bylo možno ji ustát.
Ať tak či onak: na nějaký jasný příběh směřující do budoucnosti současná společnost stále ještě čeká. A to zdaleka ne jenom ta česká.
Měly by tedy politické strany (například Piráti) sloužit k tomu, aby lidé demokraticky volili program, který nechtějí?
Zajímavá reflexe, musím uznat, že články na DR má zase smysl číst.
Piráti svůj jasný příběh měli a -- doufám -- mají. S tímto příběhem kdysi dostali v boji proti TIPP do na pražský Klárov tisíce lidí v osmi pod nulou, s tímto příběhem byli přítomni u akademického zahazování melounů, vítáni na Million Marihuana March a pro něj mohli vlát pirátské vlajky na pátečních klimatických demonstracích.
Ano, nebyl to příběh pro bílé páprdy. Jsa ve věku, kterým Géryk bílé páprdovství vymezil (mezi padesátkou a obílenými stěnami hrobu), nepovažuji Piráty za stranu pro mě a rád bych se dožil toho, že se tu obnoví sociální demokracie, ke které se budu moci -- na rozdíl od současné ČSSD, čti Strany populismu s prvky sociálfašismu -- zase hlásit a budu ji moci volit A přitom koukat se shovívavě na nastupující pirátskou inovaci, která jde dál, než bychom se my, staří a někdejšími prohranými boji okoralí, odvážili jít. A rozhvážně integrovat do svého establišmentového příběhu to, co tahle inovace prolomila.
Piráti svůj příběh dokázali v opozici rozšířit -- integrovali do něj sociální problematiku a školství, dokonce měli i ve Sněmovně nejlevicovější fiskální politiku; integrovali ty prvky poctivou prací, nejen hubou -- a nakonec ho potlačili ve prospěch protibabišovské fronty. Byla to noblesní volba a zřejmě nás zbavila Babiše, ale demotivovala voliče, kteří je volili kvůli jejich černému, zelenému a k duze vstřícnému vlastnímu příběhu. Myslím, že ztráceli více tyto své vlastní voliče, než bílé páprdy obou pohlaví, kteří je jako já volili, protože v daném situaci představovali tu nejlepší hru ve městě.
Piráti nejsou a doufám nebudou catch-all-party, ale byla by škoda, kdyby teď svůj příběh vyměnili za patent bukanýrů jeho veličenstva Fialy Nudného.
měl by vzít vážně toto (nalezeno na sociálních sítích)
“… mám radost z jakéhokoliv dobrého výsledku kterékoliv demokratické a civilizované strany. A v tomhle kontextu bych přál zejména Pirátům, aby dokázali zjistit, co je stálo tolik ztracených mandátů a zařídili se podle toho. Dovolím si malou nápovědu: bylo tu hodně voličů, kteří říkali v menších obměnách následující:
"Mně jsou Piráti sympatičtí, ale z mnoha jejich členů padají tak nehorázné hovadiny, že se bojím, co z nich vypadne, když budou moc silní, proto radši budu kroužkovat STAN, jako pojistku".
Piráti by se proto podle mě měli zamyslet nad tím, jaký budou mít charakter, a měli by si umět pohlídat stranickou linii, aby nepůsobili tak chaoticky a dezorganizovaně. A rozhodně by měli podpořit Ivana Bartoše, protože to, co se stalo,se nestalo kvůli němu a lidem kolem něj, ale kvůli neuhlídaným chaotům, kteří, jak to tak vypadá, patří mezi ty, co teď na Ivana Bartoše útočí nejvíce.”
ČSSD, která tu byla zmíněna je taková, jaká je.
Byla snad v dobách, kdy si Šlouf za Zemana vodil na Úřad vlády mafiána Mrázka lepší? Když Zeman vyhlásil akci Čisté ruce a do vězení šel nakonec jeho ministr Svoboda? Neprodal, a to podle všeho dost pod cenou, velká část českého chemického průmyslu Babišovi právě premiér Zeman? Neřídil poté stranu zkorumpovaný Gross, který si nechal poslat na své konto okolo 100 milionů za to, jak, sloužil českým podnikatelům? Nezařízl tragickým způsobem celou českou levici Špidla, když odmítl jít do vlády s tehdy už neškodnými komunisty? Atd.
Zdá se, že až teď, když má pořádnou konkurenci, ČSSD potápí její minulé hříchy. A protivníci, které si sama vyrobila.
Čekat na dokonalou ČSSD by možná bylo čekáním na Godota. Proto jsem je volil teď i před čtyřmi lety, měli nejlevicovější, i když jinak nevalný program. Sice s nechutí až nenávistí, ale volil.
Dobrý den,
rád bych navázal na příspěvek pana Poláčka, který z článku pana Géryka vyzdvihl tuto pasáž:
"Aby kulturně liberální strany přiměly českého voliče střední a starší generace směrem k větší otevřenosti změnám jejich životního stylu, pohledu na svět, tedy v konečném důsledku jich samotných (...) musí tyto změny zaobalit do jasného příběhu o směřování společnosti."
"Jasný příběh o směřování společnosti" - ano, o to se skutečně jedná. Ovšem - toto není problém pouze strany Pirátů, nýbrž problémem vlastně celého politického systému liberální demokracie. Která ze stran tady vlastně ještě může občana-voliče oslovit s nějakým opravdu silným příběhem? Která z nich skutečně směřuje do nějaké - lidsky a kulturně kvalitnější - budoucnosti?"
Vizi pro naši republiku - krátkodobou směřovanou k blížícímu se předsednictví EU, střednědobou do konce desetiletí, i delší zhruba do půlky tohoto století, jsme se – ve dvojici s mým synem - pokusili nadhodit v příspěvku
https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred
Ano, jedná se v první řadě o technickou analýzu a náš návrh předložený v jejím závěru má v zásadě technický charakter.
Přesto však obecná myšlenka, kterou se náš konkrétní návrh snažil veřejnosti přiblížit, má daleko širší dosah, nejen ekonomický, ale i politický.
Ta myšlenka zní:
Postavit energetickou politiku nikoliv na řešení (podle našeho mínění špatně položené, a tudíž také těžko zodpověditelné) otázky "Které zdroje energie jsou ty pravé?", ale na řešení největší slabiny dosavadní energetiky, kterou je chybějící technologie pro levné velkokapacitní ukládání elektřiny.
Přístup, který k tomu navrhujeme, spočívá v sázce na podnikavost a kreativitu - místo na věštění z křišťálové koule, který z (různými způsoby nevyhovujících) dosavadních megalomanických plánů, jak problém zvládnout, je ten pravý.
To by i pro mnoho jiných problémů mohl být lepší přístup, než ustavičný v kruhu se točící "boj idejí", za kterým se možná ve skutečnosti neskrývá nic víc, než naprostá ztráta schopnosti nové myšlenky přinášet doplněná bojem lobbistických zájmových skupin.
Proto si myslím, že pokud bychom začali na našem návrhu pracovat, jako na sněhovou kouli by se na něj mohla nabalovat rozličná další iniciativa mnoha a mnoha dalších lidí.
A dokonce i v případě, že by se původní návrh při rozpracovávání ukázal chybným nabo špatně proveditelným, vzniklá lavina nápadů a uvolněné tvůrčí energie by si nakonec sama našla takovou cestu, která třeba doteď nikomu (včetně nás samotných) ani nenapadla.
Pokud jsme ve své analýze náš návrh přirovnali k programu Apollo, pak jsou zde jen dva rozdíly - ale zato podstatné:
1) Náš návrh nepředkládá velkolepý projekt, podmíněný přidělením rozpočtu ve výši desetiny hrubého domácího produktu země na dobu mnoha let, nýbrž navrhuje malý pokus, z nějž se technicko-ekonomický vývoj takového rozsahu může samovolně vyvinout, a
2) na rozdíl od přistání lidí na Měsíci, které nemělo ve výhledu žádné další pokračování začatého velkolepého díla, dílčí cíl našeho návrhu - technicky umožnit ekonomicky výhodný a tudíž samovolný přechod energetiky na obnovitelné zdroje během nastávajících 10-15 let - by byl jen prvním postupovým táborem na cestě transformace ekonomiky (a doufejme, že snad i politiky a lidské společnosti jako takové) k udržitelnějšímu fungování.
Váš článek, na který odkazujete, jsem si se zájmem přečetl, a dost koresponduje s mým náhledem na věc. Necítím se však dostatečně kompetentní k němu smysluplně diskutovat.
Rozumím vašemu pocitu, že článek nevzbudil žádný ohlas. Není tomu ovšem tak.
Dobrý den pane Kolaříku,
děkuji Vám za zpětnou vazbu k analýze zmíněné v mém komentáři! Povzbuzením je i to, když člověk slyší, že analýzu někdo četl a obsah shledal vcelku srozumitelným a stravitelným.
Proto bych ještě rád doplnil, že kvůli omezenému prostoru článku jsme některé podrobnosti a doplňující informace vložili do interaktivních "orgpejdží" přístupných kliknutím na odkazy v textu a nazvaných
"Energetická koncepce ČR: jak nejlépe zajistit elektřinu na příštích dvacet let?"
https://orgpad.com/s/PSheFClH7tM
"Yellow deal: A way towards a complete "electrical Energiewende" till 2035"
https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7
a "K energetické politice pro nadcházející léta"
https://orgpad.com/s/KQVTiDnz-rh
Pokud o těchto vizualizacích v OrgPadu říkám, že jsou interaktivní, mám na mysli to, že si skrytý obsah (těch buněk, které jsou ohraničeny jemným stínem) můžete kliknutím otevřít a pokud má více stránek, listovat jím jako v knize, nebo že můžete kliknutím otevírat v buňkách vložené hyperlinky.
Nic víc - protože jsem všechny "orgpejdže" zveřejnil jen pro čtení, nikoliv pro editaci.
Kolečkem myši se zoomuje celý obraz a kliknutím do šedé plochy a tažením myší se posouvá celé "plátno".
Inu, když nepoznáte rozdíl mezi mezi kvalitou politiky ČSSD v druhé polovině devadesátých let, přes všechny Šloufy a další kurvy kolem Zemana, které ovšem dokázala tehdy socdem kopnout do řiti a předtím držet v určitých mezích, pak je každá diskuse těžká.