Kultura jako silový resort
Jan ŠíchaPiráti a STAN chtějí Ministerstvo kultury a vědí, jak ho změnit. V diskusi v Roxy v Praze zazněla některá hlavní témata kulturní politiky.
Ještě před pár lety bylo slovo „kulturní politika“ považováno za nadávku. Ještě před pandemií se „statutem umělce“ nikdo hlouběji nezabýval. Pak jako kdyby sto tisíc lidí najednou vypadlo z okna na dlažbu.
Tereza Brdečková svolala do pražského klubu Roxy debatu, na které významní lidé z kulturní sféry říkali, co je potřeba. Bavili se s nimi dva politici Pirátů a STAN, Ondřej Chrást a Jan Lacina. Z debaty existuje veřejně přístupný záznam.
Kdo má zájem o kulturní politiku a hodně času, může si ho pustit. Zapisujeme z diskuse pár myšlenek pro ty, kdo mají času méně. Kulturní politika existuje a potřebuje dialog. Status umělce je důležité téma. Proto zmíněná debata stojí za pozornost.
Na začátku diskuse se oba politici shodli, že kulturu považují za „silový resort“. Chtějí se o tento resort aktivně ucházet a kultuře tak odebrat nálepku ministerstva, jež vždy tak nějak zbyde. Vyhlásili také ambici spojit kulturní agendu s agendou cestovního ruchu.
Téma není nové, nikdo na něj zatím neměl sílu a s přibývajícím časem by ona síla musela být větší. Byl by to velký a logický krok vyplývající z našeho kulturního bohatství a z trvale nepříjemného faktu, že nemáme pro turistiku moře. Dva diskutující politici působili dojmem, že síla by se u nich našla.
Debata o kultuře — výběr z myšlenek
Na začátek je dobré konstatovat, že oba politici působí dojmem, že se chtějí s někým bavit. A že lidem, kteří něco vědí, tito politici stojí za to, aby s nimi mluvili. To je po třiceti letech svobody milá novinka.
Bájné jedno procento na kulturu — tedy částka očištěná o církevní výdaje — mají Piráti a Starostové v programu. Chtějí do kultury dostat soukromé peníze, což je možné. Chtějí veřejnoprávní instituci v kultuře. K obojímu je třeba být trochu liberál.
Ondřej Hrab z divadla Archa konstatoval, že kulturní politika je zastaralá. Zpozdila se za vývojem společnosti. Města a kraje mají svou kulturní politiku a s ministerstvem nekomunikují. Nejsou tu programy na propojování české kultury se světem. Neexistuje soustavná zahraniční kulturní politika. Grantový systém by měl vycházet z kulturní politiky.
Helena Bezděk Fraňková v diskusi působila osvěžujícím dojmem, protože se jí podařilo postavit instituci, která funguje — Státní fond kinematografie, který se postupně mění na fond audiovize. Pravidla se podle ní musí „Autisticky jasně nastavit, jinak to nefunguje.“
Marc Niubó z Ústavu hudební vědy řekl, že granty nejsou pro začínající. Problém by vyřešily daňové asignace.
Milena Bartlová, kunsthistorička a profesorka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové konstatovala, že grantový systém podporuje výstavní provoz výtvarného umění a momentálně má solidně obsazované komise. Systém je ale labilní. Stačí výměna ministra a vše je jinak. Na Slovensku mají stabilnější fond pro podporu umění. A daňovou asignaci ve výši dvou procent. To je nejkontrolovatelnější způsob, jak soukromník může rozhodovat o svých penězích.
Jako jeden z hlavních problémů Bartlová vidí neprůchodnost víceletého financování. O kultuře se také dá uvažovat jako o nepasivním ekonomickém prvku. Ve výtvarném umění vzniká majetek. Nejstarobilejší způsob podpory kultury je nákup uměleckých děl od živých umělců. Národní galerie Praha už dvacet let nedostává na akvizice vůbec nic. A ministerstvo kultury si zjevně myslí, že kulturní politiku prosadí jen v jím řízených institucích.
Helena Bendová mluvila za herní design. Dá se o něm uvažovat z hlediska kulturní kvality. Hry nepotřebují mecenáše, ale investory. Existuje u nás 118 herních firem a startupů. Trh pro hry je globální. Dotace jsou potřeba, většina evropských zemí hry podporuje. Ve vnímání a podpoře herního designu jsme patnáct let pozadu.
Ondřej Lipár mluvil o literatuře. Z grantového systému vyzdvihl jednoduchost a přehlednost žádostí a vyúčtování Česko-německého fondu budoucnosti. Literární centrum, které vzniklo, je osekané jen na export. Stát nemá představu, jak žije umělec. Například autoři dětských knih patřili mezi nejvíc zasažení pandemií. Nemohli jezdit se svými knihami.
Yvona Kreuzmannová označila tanec za nechtěné, ale silné dítě. Nezávislá scéna má svoje dotační systémy, ty mají být vícezdrojové. Podmínky pro zřizovaný a nezřizovaný sektor mají být podobné. Dobrou praxi mají na Slovensku, kde Fond umenia oddělili od ministerstva. Ministerstvo se zabývá strategiemi a metodikami. Státní kulturní politice, jak byla předložena, chybí vize.
Lukáš Vilt hovořil o tom, jak kvůli kulturní sféře založili asociaci. Dopídili se k informaci, že podle daňového přiznání u nás existuje 1125 umělců. Včetně zvukařů, techniků a dalších nezbytných lidí kulturního provozu se ale kulturou živí asi 240 tisíc lidí.
Milan Odstrčil byl představen jako špičkový tanečník vlastnící lakýrnickou firmu. Řekl, že v republice existuje dvanáct divadel, a tam je možné mít smlouvu jako tanečník. Jinde ne. Mluvil o nezaplacených zkouškách na představení a o honorářích pouze z vybraného vstupného. V diskusi vynikly rozdíly v problémech jednotlivých odvětvích umění.
Kdo je umělec?
Ondřej Chrást vyprávěl o zkušenosti pirátské poslankyně Lenky Kozlové. Psaly jí stovky lidí denně. Umělci, kteří si v pandemii přerušili živnost. Pak ale živnost byla podmínkou státní podpory během pandemie.
Celá druhá část diskuse se týkala umělců jako lidí, kteří musí z něčeho žít. Typ umělecké práce je velmi rozdílný i u úspěšných. Příjem je často nepravidelný, kromě pandemie se musí počítat i třeba s tvůrčí krizí.
Umělci jsou podhodnocení, na jejich odměňování neexistují standardy, o umělcích často rozhodují nekompetentní lidé. Třeba ve výtvarném umění může nastat situace, kdy jeden rok se obrazy dobře prodají a v dalších letech ne. Bylo by potřeba daně platit v nějakých cyklech.
Školy chrlí umělce, protože dotace jsou na počty posluchaček a posluchačů, ne na kvalitu. Nadšení a profese jsou různé věci, vychovat profesionální umělce je pro obě strany náročné a drahé.
Má být statut umělce povinný nebo ne? Když povinný nebude, vydavatelé či producenti si vyberou někoho, kdo ho nemá, aby pracovali levněji. Má pro umělce existovat státní pojišťovna jako v Německu? Kde je hranice mezi prací a tvorbou?
* * *
Diskuse v Roxy mi ve zkratce připomněla obsah letošních voleb. Důvěru si v nich zaslouží lidé, kteří se baví s ostatními, a vážně se snaží něco rozumného udělat. Po vládě národního zadlužení, po vládě státních potíží s Agrofertem.
V situaci, kdy jediný job, který se dá vykonávat ve zdravotním stavu našeho prezidenta, je asi ten prezidentský. Všude jinde by vás poslali přes doktora domů, potažmo do invalidního důchodu. V letošních volbách půjčujeme důvěru, že to daní lidé budou umět, a budou schopni se mezi sebou dohodnout. Kulturní politika v podání Pirátů a STANu má podle mého názoru, a po shlédnutí diskuse v Roxy, docela slušnou naději.