Věra Jirousová

+ + +

Cesta za zašlým opuštěným domem

jde v trávě vedle stružky

a ztrácí se dole ve stráni

podél vychladlé stopy věrně rostou

břízky a kuklíky potoční

zpátky do Murnau vede stezka

od jezera přes nízký hřeben

proti proudu lesního potoka

a vzhůru úžlabinou kde zurčí

známý nápěv vody v kaskádě

pak ale před prázdnou slují

chodec strne v úžasu:

v údolí pod kostrbatým hřbetem

raší na dračích ostnech

pravěké jarní mechy

Na konci aleje stoletých dubů

mě ohromilo jak dodnes zůstávají

básně i obrazy účinným

prostředkem domluvy

tohle — co teď vidím — tu je

— a co není —

může být znovu vyvoláno ze skal:

ozvěna hnědé na rozlehlé hrudi

planiny a táhlý plavý souzvuk

jezdce a dusajícího koně

proti modrému nebi

hrot meče míří na červené šaty

duše sevřené v soutěsce

ledové štíty dnes ještě chrání

její roztržité usebrání