Snížit důchody starým komunistům? A co radši řešit aktuální problémy?
Ivan ŠtampachNápad předsedy křesťanských demokratů, abychom snížili důchody někdejším funkcionářům KSČ, je snahou trestat již generaci poražené viníky. Strana, která chce bodovat ve volbách, by měla nabízet řešení problémů, které máme před sebou.
Po nedávné podobné iniciativě na Slovensku se u nás ozval šéf křesťanských demokratů Marian Jurečka s tím, že lidem, kteří do 9. prosince 1989 pracovali v Československu jako členové vlád či poslanci, byli členy nebo zaměstnanci Ústředního výboru KSČ, Státní bezpečnosti, zpravodajské správy Generálního štábu armády případně zpravodajských jednotek Pohraniční stráže, se má snížit starobní důchod. Doba působení v těchto institucích se jim nemá započítat do odpracovaných let a do výše příjmu, ze kterého se počítá výše penze.
Dovolává se zákona 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Zákon označuje komunistickou stranu za organizaci zločinnou a zavrženíhodnou a o komunistickém režimu mimo jiné deklaruje, že vědomě porušoval lidská práva a svobody, vyvolal morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám.
Sotva můžeme popřít morální, politickou a právní odpovědnost za to, co režim páchal ve čtyřech desetiletích od 25. února 1948. Nezbude nám, než zvážit i kolektivní vinu. O té se hodně mluví a píše, jak ji nelze uplatňovat, avšak téma si zasluhuje pečlivější rozlišení. Dopouštějí-li se něčeho příslušníci nějakého etnika, dejme tomu německého za nacistického režimu, sotva lze za to činit zodpovědným každého Němce nebo dokonce každého, jehož mateřským jazykem je němčina.
Existuje však odpovědnost institucí, a ta se promítá do viny jednotlivců, především těch, kdo o zavrženíhodných činech instituce rozhodovali a sami v jejím jméně aktivně jednali. Jde-li o stát, jsou spoluodpovědni i jeho občané do míry, jak zločinný režim podporovali. Například tím, že hlasovali ve fiktivních volbách, které nebyly rozhodováním mezi někým a někým, ale jen manifestační podporou monokratického systému.
A pak je tu spousta mezipoloh. Jaká je míra odpovědnosti činitelů a dobrovolných členů třeba Svazu československo-sovětského přátelství? Je adekvátní považovat za zločince činitele režimem monopolizované jednotné odborové organizace? Jak je to s funkcionáři a členy dvou českých nekomunistických politických stran, lidovců a socialistů, které si režim pěstoval jako fíkové listy zastírající jeho hanbu? Chtěl by Jurečka trestat bývalé členy Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, kteří pomáhali režimu podle zmíněného zákona zvlášť závažným způsobem utlačovat náboženské skupiny občanů?
Německý existenciální filosof Karl Jaspers pomáhal Němcům vyrovnat se s jejich odpovědností za zločiny nacistického režimu. U morální viny, již doplňuje vinou metafyzickou, tváří v tvář transcendentní instanci, je instanci vlastní svědomí. Tam nelze čekat nic jiného, než že probuzené svědomí uzná podíl na špatnostech, distancuje se od nich a vede člověka k novému nasměrování.
Politickou vinu zvažují v demokratickém systému voliči. Měli by odmítat postavy spjaté se zločiny minulosti. A pokud z politické viny minulých aktérů nevyvozují důsledky a nechávají je v nových pořádcích dál škodit, podepisují si verdikt sami nad sebou. Občanstvo, které efektivní většinou podporuje ty, kdo se v minulosti podíleli na zločinech vůči němu samotnému, je politováníhodné.
U kriminální viny je instancí soud a na něj navazující trestní instance státu. A v systému demokratickém a liberálním je právo opatrné. Už od dob antického římského práva se pokládají některé zásady za bezpodmínečně platné. I nejodpornějšímu kriminálníkovi musí být jeho delikty nade vší rozumnou pochybnost prokázány. A rozhodně nelze nikoho trestat za čin, který byl jako trestný označen až po činu samotném. Tedy člověk je trestán podle práva platného a účinného v době, kdy k jednání došlo.
Je celkem zjevné, že činitelé komunistického režimu porušovali vlastní zákony. Občanská opozice nevolala obvykle po změně zákonů. Žádala — jako například Charta 77 —, aby režim dodržoval své vlastní zákony včetně právních závazků vyplývajících z mezinárodních dokumentů, k nimž se tehdejších stát přihlásil. Je možné, že příležitost hnát je k odpovědnosti byla promeškána. Skutečně stíháno a potrestáno bylo jen minimum aktérů. Dnes už jsou jejich činy promlčeny. Právní aspekt viny už je prakticky nepostižitelný.
Jakýsi pokus o vyvození následků ve smyslu politické odpovědnosti představovaly lustrační zákony — takřečený velký z roku 1991 a malý, rozšiřující lustraci na policii a dnešní vězeňskou službu z roku 1992. Iniciátoři zákonů zdůrazňovali, jejich platnost jen na krátké přechodné období. Měla se jimi zajistit stabilita změn, které nastaly v posledních dvou měsících roku 1989. I když platí už tři desetiletí, po zjištění, jak nesnadné je někomu prokázat minulou, v zákonech přesně definovanou podporu minulého zločinného režimu, se prakticky přestaly uplatňovat.
Starobní důchod není odměnou. Jeho zásluhový aspekt je v českém právním systému minimální. Jde spíš o finanční pomoc obyvatelům, kteří si již nemohou plně nebo vůbec vydělávat vlastní prací. Doposud nikoho nenapadlo, že by snad penze měla být spojována s politickou odpovědností. K demokratickému povědomí patří odpor k opožděnému a dodatečnému trestání. Pokud by ještě byl mezi námi někdo, kdo by měl proti pravidlům platným pro všechny starobní důchod zvlášť zvýhodněný, bylo jistě namístě, ovšem spíše na začátku devadesátých let, tyto nespravedlivé výhody zrušit.
Argument volbami může někdo označit za nekorektní — do roku 2025 budou každý rok aspoň jedny volby, takže vždy bude před volbami. Přesto však nemůžeme zcela přehlédnout, že návrh přichází v horké fázi předvolební kampaně, necelého čtvrt roku před hlasováním o složení Sněmovny a tím i o příští vládě.
Od křesťansky motivované strany by se mohlo očekávat, že prozře ke svým pradávným křesťansko-sociálním kořenům a že předvede, co by chtěla prosazovat v hypotetické budoucí vládě. Co třeba spravedlivější starobní důchody pro všechny? Omezení výrazného zvýhodnění věřitelů vůči dlužníkům v exekučních řízeních? Nebo solidaritu se sociálně slabými běženci z oblastí postižených bídou, jak po tom volá papež František...
Ve společném volebním programu volebního bloku Spolu mnoho prvků klasického evropského sociálně-tržního systému bohužel nenajdeme. Lovení voličů na základě instinktu trestat dávno — již o generaci dříve — poražené viníky, není tak docela čestné a poctivé.
Jako vždy jsou i tyto úvahy Ivana Štampacha velice důkladně a odpovědně promyšlené a vyargumentované; nicméně v tomto případě je nutno ohlásit přece jenom nemalé pochybnosti.
Uznat je možno ten argument, že volání po zkrácení důchodů funkcionářům minulého režimu přichází až tak pozdě. Nicméně, i tady platí: pořád lépe pozdě nežli nikdy. Protože ponechání plných (to jest: nadměrných!) důchodů politickým funkcionářům, jejichž jediná (nebo přinejmenším převažující) "práce" spočívala v udržování totalitního režimu, to naprosto protiřečí elementárnímu pocitu pro spravedlnost.
Pro zajímavost: v Německu byl tento akt zkrácení důchodů vysokým funkcionářům minulého režimu proveden už dávno. Přičemž ovšem toto krácení bylo provedeno velmi diferencovaně a odůvodněně. Bylo naprosto uznáno, že i vysocí státní funkcionáři NDR vykonávali určité funkce ve státní správě; tedy podávali reálný pracovní výkon, a za to jim právem patřila odměna. Na straně druhé ale velkou část svých odměn pobírali jenom - jak to zdůvodnil německý ústavní soud - "dass die Amtsträger ihre Position durch Parteilichkeit und Systemtreue erlangten" - čili že dotyční státní funkcionáři svých pozic dosáhli jenom "stranickostí a věrností k systému".
Celé - typicky německy velmi důkladné a velmi precizní - odůvodnění německého ústavního soudu je možno si přečíst zde: https://www.fr.de/politik/rentenkuerzung-ddr-funktionaere-scheitern-klage-11676748.html
Obzvlášť případ bývalého východoněmeckého ministra životního prostředí je křiklavý: ve svém mládí se jako čekatel přihlásil o funkce v nacistické NSDAP. Po porážce nacismu pak udělal kariéru jako komunistický funkcionář ve východoněmeckém režimu; pobíral odměny ve výši až 60 000 východoněmeckých marek ročně - pětkrát více nežli průměrný státní zaměstnanec.
Spolkový ústavní soud tedy shledal, že je právně (i morálně) naprosto odůvodněné, aby tyto čistě politicky a ideologicky podložené příjmy nebyly započítány do výměry důchodu. A jak německý ústavní soud nakonec konstatoval: i tyto zkrácené důchody stále jsou stále ještě vyšší nežli důchody většiny občanů dřívější NDR.
----------------------
Z důvodů morálních i věcných tedy není možno proti této iniciativě pro zkrácení (nadměrných) důchodů dřívějších komunistických funkcionářů nic namítat.
Ovšem: lidovecký poslanec s touto iniciativou přicházející si zřejmě neuvědomuje, že tím zároveň otvírá dveře do prachárny.
Když už se totiž začne uvažovat o tom, kdo si ke svým příjmům přišel mravně odůvodněně a kdo ne - jak se pak postavit obecně k příjmům za podmínek kapitalismu?!... Jestliže vysocí funkcionáři komunistického režimu své prebendy dostávali jenom na základě jejich "stranickosti a věrnosti systému", jakým způsobem pak hodnotit - mnohonásobně vyšší - příjmy těch, kteří se ke svému bohatství dostávají jenom díky privilegované možnosti kapitálového vlastnictví?! Kde pak je tady vlastně možno vést hranici mezi vlastnictvím legitimním, a vlastnictvím nijak nezaslouženým?
Jsou všechny tyto extrémně vysoké příjmy určitých skupin skutečně plně legalizovány ústavním principem "nedotknutelnosti soukromého vlastnictví"?...
Bylo by asi docela zajímavé, kdyby někde německému ústavnímu soudu předložil i tuto otázku.
Nejsem zastáncem snižování důchodů za třicet let starou kolaboraci. V roce 1992, po prvních volbách, které neměly mimořádný charakter, budiž ... i když i tehdy jen jako zdroj nápravy nejkřiklavějších příliš nízkých důchodů vzniklých jako nepřímý důsledek represí předchozího režimu.
Nicméně v jedné věci se Ivan Štampach fatálně mýlí, a to ve věci po čertech aktuální. Princip zásluhovosti hraje v diferenciaci našich důchodů (pořád ještě s oním podivným predikátem "starobních") docela tvrdou roli.
Jistě, lidí, kteří by brali důchod alespoň na dohled od medianu průměrné mzdy a vyšší není zase tak moc, ale máme tu přes čtvrt milionu lidí, jejichž důchod nedosahuje ani dvě třetiny průměrného starobního důchodu (ten je aktuálně 15 351). Mě přijde třetina jako dost silný rozdíl, nemluvě o tom, že bych z těch deseti tisíc měsíčně opravdu nechtěl zkoušet vyžít.
Já bych řekl, že tam, kde vládne myšlenková impotence, tam nezbývá než sáhnout po antikomunismu.
U lidovců, kteří společně s KSČ tvrdili komunistickou muziku v Národní frontě, je to zvlášť pikantní ba i logické.
Jiří Vyleťal
Jinak voliči Zemana by měli mlčet. Jak dlouho je ještě budeme muset snášet?
“ Doposud nikoho nenapadlo, že by snad penze měla být spojována s politickou odpovědností. Až nyní Mariana Jurečku.”
Tak to je samozřejmě nehorázná lež. Napadlo to pochopitelně mnoho lidí, už před 30, před 20, před 10 lety…
Stále, celou tu dobu od převratu dobu mnoho lidí už poukazovalo a poukazuje na to, že vysmátí pachatelé si užívají svých tučných důchodů, zatímco jejich oběti žijí stále v bídě.
Jen je těch obětí dneska už celkem málo a to
Jurečkovo snižování jim nijak nepomůže. Pořád stejná malá potměšilá hra.
Nezrušený lustrační zákon, který s ublížil spoustě slušných lidí, ale nijak nezabránil Šloufovi a Babišovi, aby se velkopansky roztahovali u moci, a teď trestání stařečků a stařenek, opět formou kolektivní viny.
Zakázat komunistickou stranu, tomu bych v roce 1992 rozuměl, vyhlásit pětiletou abstince ohledně veřejných funkcí pro aktivní část nomenklatury, budiž -- stavěl bych se tehdy proti obojímu, ale byly by respektuhodné návrhy. Ale tupý papírový antikomunismus v roce 2021? Chudáci lidovci.
Jak správně naznačujete v předchozím příspěvku, není to tak, že by důchody nebyly zásluhové, že by všichni důchodci v celém Česku měli stejný důchod - což de facto nehorázně tvrdí Štampach - a ti ubozí trestaní stařečkové a stařenky teď měli dostávat o 3000 méně než všichni ostatní.
“Chudáci” lidovci? Inu ano, mají můj respekt, že i před volbami přicházejí s dost nepopulárním návrhem - jak je vidět.
Já jsem pro trestání “ubohých stařečků a stařenek”, zatímco Vy byste se “stavěl tehdy proti obojímu”. Tím jsou postoje dány a vyjasněny a nemá smysl to dále rozpitvávat.
Ale proč “Chudáci” lidovci? Inu ano, mají můj respekt, že i před volbami přicházejí s dost nepopulárním návrhem - jak je vidět. A pro levičáky opět vítaná příležitost ke spuštění oblíbené hry “pojďme nadávat na lidovce”.
Návrh buď projde, nebo projde. To je vše.
Návrh buď projde, nebo neprojde jsem chtěl samozřejmě napsat.
A když už, tak tedy ještě napíšu explicitně, že ti ubozí trestaní stařečkové a stařenky mají momentálně důchody jednoznačně nadprůměrné. Nikoliv stejné jako všichni ostatní, a už vůbec ne podprůměrné.
Ty "ubohé" jste ke stařenkám a stařečkům přidal Vy.
Ale konkrétně k tomu návrhu. Za prvé ti členové strany, která byla v NF a aktivně udržovala fasádu režimu, jaksi ve svatém rozhořčení s nímž návrh podávali jaksi pozapomněli na fakt, že dokonce i na ÚV KSČ pracovaly knihovnice, závodní lékaři a sestry, údržbáři, topiči, uklízečky, sekretářky, řidiči a údržba vozového parku atd. -- a tak Jurečkové a jemu podobní statečně v boji proti třicet let staré hydře jmenovali zaměstnance komunistických stranických institucí jako hodné trestu. Mimoto těm lidem bylo v 89 často do pětatřiceti a jejich tehdejší příjmy (podle platu knihovnice, kterou tam tehdy dělala jedna má spolužačka nijak nad průměrem daného oboru) neměli tedy ani u žen odcházejících v pětapadesáti do důchodu vliv na jeho výši.
Podobné chybičky, které tu a tam někomu zkomplikovaly nebo zničily život, byly prakticky ve všech zákonech postavených na kolektivní vině po 89. Nakonec Václav Havel měl štěstí, že byl prezidentem a nikoli třeba ředitelem Filosofického ústavu AV ČR. Ten sice prožil dvacet let se zákazem publikování a takovými těmi dalšími radostmi, co komunistický režim poskytoval těm, které označil za své nepřátele, ale oproti volené funkci prezidenta pod ten zoraný zákon spadal.
To je v kostce důvod, proč jsem byl proti plošnému trestání za kolektivní vinu tehdy a jsem i dnes. Není to proto, že bych byl dobrý člověk, prostě mi vadí, že pak opravdové svině jako byl Šlouf schovají za záda tech, kteří jsou příliš slušní a ta msta na ně opravdu dopadne.
Já vím, že jsem ty “ubohé” přidal sám. Ovšem pokud nejsou ubozí, není třeba ani zdůrazňovat, že jsou to “stařečkové a stařenky”. Jsou to řekněme senioři, nebo prostě lidé v důchodovém věku.
Samozřejmě že jsem také proti tomu, aby byly trestány knihovnice, natož údržbáři a topiči. Ovšem o detailech, které se dají spravit jedním pozměňovacím návrhem, není ani tento článek, ani dosavadní diskuse.
Ten politický boj bohužel stále, i 30 let po převratu, trvá. Ve zkratce by se dalo říci “vy nám kágébáka na Hrad a estébáka do Strakovky, my vám zkrouhnutí důchodů starým papalášům”.
Ty stařenky a stařečky je třeba zdůrazňovat. Pokud výši jejich důchodu ovlivnily nadprůměrné příjmy v bolševickém aparátu před rokem 1989, pak jim musí dnes být k osmdesátce a víc. Tedy jsou ve věku, kdy oproti šedesátníkům nemohou náhlý výpadek příjmů nijak sami nahradit.
Pan Poláček se odvolával na německý ústavní soud -- kromě rozdílů v diskontinuitě důchodového a měnového systému se ten německý případ liší od českého ještě docela arogantní formou výpočtu důchodu ve spojitosti se státní službou (a k té se také kauza podstatně vztahovala) --, ale to mluvíme o záležitosti postihující nesrovnatelně menší skupinu lidí (do úrovně náměstka ministra) a staré nějakých patnáct let (ústavní soud rozhodl v roce 2010, ale to je konec, nikoli začátek příběhu). Jinak má německý ústavní řád princip oprávněného očekávání trvalosti práva. U nás ho využil ústavní soud při zrušení předčasných voleb a předání moci Rusnokově vládě, nicméně se jedná o úctyhodný princip a na ten lidovecký návrh dobře pasuje.
Tak muselo by být samozřejmě celé v souladu s ústavou, to je základní předpoklad. A že to možné je, ukazuje příklad nejenom toho Německa, ale i dalších postkomunistických zemí, nedávno například to udělalo i Slovensko.