„Sirény v Jeruzalémě, to jsem ještě nezažila“

Lucie Šarkadyová

Od spolupracovnice DR v Tel Avivu: Útisk Palestinců se v posledních týdnech vystupňoval snahou o ilegální vystěhování obyvatel čtvrti v Jeruzalémě a policejním násilím v mešitě al-Aksá. Konflikt eskaluje, zahynuly už desítky civilistů.

Na protest proti bombardování Gazy izraelskou armádou se i v Tel Avivu konala demonstrace, které se společně účastnili arabští i židovští obyvatelé města. Demonstraci rozehnala policie. Foto Lucie Šarkadyová, DR

Jeruzalém se stal během několika posledních dní opět hlavním tématem zpráv po celém světě. Tenze mezi Izraelci a Palestinci se stupňují a nejspíš už by se nenašel nikdo, kdo by ještě pořád dokázal vyloučit hrozící válku.

Situace je skutečně nejnapjatější za posledních několik let. V pondělí se rozezněly sirény dokonce i v Jeruzalémě. „Sirény v Jeruzalémě, to jsem ještě nezažila,“ řekla mi jedna ze starousedlic.

Demonstrace se odehrávají téměř ve všech palestinských městech v Izraeli, v Nazarethu, Jaffě, Lodu i mnoha dalších, na Západním břehu Jordánu, v Gaze. Demonstruje se ale i v mnoha dalších zemích: v Turecku, v Jordánsku, ale i v Londýně.

Ještě před týdnem se ale věci měly jinak. Tématem číslo jedna bylo hrozící nelegální vystěhování palestinských rodin z čtvrti Šejk Džarráh v okupovaném Východním Jeruzalémě. Po dlouhé době se zdálo, že navzdory snahám Izraele Palestince rozdělit, panovala mezi nimi stále velká solidarita, a hashtag #savesheikhjarrah se stal na sociálních sítích symbolem palestinského boje za sebeurčení. Jak se stalo, že lokální protesty přerostly v celým světem sledovaný konflikt?

Příběh čtvrti Šejk Džarráh

Palestinská čtvrť Šejk Džarráh se stala během několika posledních týdnů symbolem palestinského boje za nezávislost a sebeurčení. Jedná se o čtvrť v okupovaném Východním Jeruzalémě, kde Palestinci žijí po boku ilegálních izraelských osadníků.

Čtvrť se nachází jen několik minut chůzí od bran starého města. Dějiny arabského osídlení osady sahají do 12. století, kdy tu žil osobní lékař vojevůdce Saladina. Jako mnoho dalších čtvrtí Východního Jeruzaléma i Šejk Džarráh patří mezi ohrožené části města, v nichž izraelské úřady dělají vše proto, aby v rozporu s mezinárodním právem vystěhovaly co nejvíce palestinských rodin, a to bez ohledu na jejich doklady o vlastnictví domů.

Dnešní dění v Šejk Džarráh přitom nelze pochopit bez porozumění systematickým křivdám, jež se od roku 1948 v Izraeli dějí původnímu výrazně většinovému palestinskému obyvatelstvu. Hned v roce 1948 bylo nejméně 750 tisíc Palestinců, kteří bydleli na území dnešního Izraele, vyhnáno ze svých domovů, anebo z nich během války v obavách o svůj život uprchli.

Palestinci o událostech hovoří jako k Nakbě, v překladu „Katastrofě“. Někteří z nejméně 750 tisíc palestinských vyhnanců se usadili ve Východním Jeruzalémě, někteří na Západním břehu Jordánu, někteří v Gaze, další utekli do okolních států. Osmadvacet uprchlických rodin se v roce 1956 usadilo právě v Šejk Džarráh, ve Východním Jeruzalémě, který byl tehdy, stejně jako Západní břeh Jordánu, okupován Jordánskem, tudíž Hašemitským královstvím.

Jordánsko přislíbilo domy palestinským uprchlíkům výměnou za to, že se vzdají statusu uprchlíka. Příslušný dekret stvrzující jejich nárok rodiny ale nikdy nedostaly. V roce 1967, kdy Izrael po šestidenní válce započal okupaci Východního Jeruzaléma u Západního břehu Jordánu se tak právní situace palestinských rodin nepříznivě změnila.

Postupně si na některé domy začaly dělat nároky izraelští osadníci, kteří přišli s dokumenty ještě z Osmanské říše. V současné době žije v Šejk Džarráh osmatřicet rodin palestinských uprchlíků, jež téměř všechny čelí pokusům o vystěhování. Jak uvádí Middle East Eye, čtyři rodiny čelí bezprostřednímu vystěhování a tři rodiny se mají vystěhovat k 1. srpnu.

Šejk Džarráh se tak řadí k dalším čtvrtím okupovaného Východního Jeruzaléma, jako je Silwan nebo Wadi Džos, kde lidé čelí hrozbě demolic a vystěhování. Jedná se ve všech případech o akty formálně legalizované izraelským právem, jež jsou ovšem v rozporu s právem mezinárodním.

Momentka z demonstrace proti útokům izraelské armády na obléhanou Gazu. Foto Lucie Šarkadyová, DR

Na podporu Palestinců vyháněných v Jeruzalémě ze svých domovů se tradičně organizují demonstrace. Tak tomu bylo i v Šejk Džarráh. Lidé tu původně protestovali proti vystěhování palestinských rodin a proti nastěhování nelegálních osadníků do vystěhovaných domů. Postupem času se ale z lokální události stal nový symbol odporu Palestinců proti trvajícímu bezpráví.

Donedávna relativně malá shromáždění, jež se v místě konala každý pátek, se tak stala ohniskem veškerého dění v zemi, v níž se hromadilo napětí po několik let, a to zejména v důsledku přitvrzování okupačního izraelského režimu, který přestává skýtat naději na spravedlivé řešení konfliktu. Svět obletělo i video, kde jeden z osadníků, kteří zabrali dům palestinské rodině, říká otevřeně do kamery: „Kdybych tvůj dům neukradl já, ukradl by ho někdo jiný.“

Dosavadní vývoj

Tedy i demonstrace v Šejk Džarráh byly zprvu komorní, účastnilo se jich nanejvýš deset až patnáct lidí. Většinu účastníků tvořili izraelští aktivisté, kteří na rozdíl od Palestinců čelí zatčení jen výjimečně. A pokud už je policie zatkne, většinou je do několika hodin propustí.

V posledních týdnech, kdy se možné násilné vystěhování palestinských rodin z Šejk Džarráh blížilo a provokace ze strany osadníků narůstaly, zvyšoval se i počet protestujících, a to zejména Palestinců. S počtem účastníků se ovšem stupňovalo i násilí ze stran izraelských policistů. Protesty pak doprovázely i přepady palestinských domů mimo oblast vlastní demonstrace, což se neobešlo bez zranění. Organizátorovi protestů vojáci minulý týden zlomili nohu, pak žebra, až ho nakonec v pátek zatkli.

„Na chvilku jsem Salaha zahlédla, když ho policie převážela na soud a pohled na něj mě vyděsil. Nikdy jsem ho takhle neviděla a bylo jasné, že je má velké bolesti,“ řekla DR aktivistka, která šla Salaha a další zatčené podpořit v neděli k soudu ve Východním Jeruzalémě.

Situace vyvrcholila v pondělí během takzvaného „Dne Jeruzaléma“, kterým Izrael „oslavuje sjednocení“ Jeruzaléma. Jedná se tedy o oslavy anexe Východního Jeruzaléma, kde žije především palestinské obyvatelstvo. Oslavy se konají i ve starém městě a mají být zakončeny pochodem na Haram al-Šaríf, Chrámovou horu, z čehož ale letos sešlo. Na poslední chvíli se změnil plán trasy pochodu, která měla původně procházet i muslimskou čtvrtí.

Den Jeruzaléma připadal na poslední dny Ramadánu, kdy se mnoho věřících chystalo do Mešity al-Aqsa ve starém Jeruzalémě, která je třetím nejposvátnějším místem islámu. Po modlitbách někteří z věřících zůstali v areálu mešity a protestovali proti vystěhování palestinských rodin z Šejk Džarráh. Na místě proti nim zasáhla izraelská policie.

Izraelská policie přitom užila nadměrného násilí, takže zranila stovky Palestinců. Útok na nejposvátnější místo islámu v historické Palestině byl provokací, která přivodila předvídatelné následky. Militantní organizace Hamás, jež fakticky vládne v pásmu Gazy, dala Izraeli ultimátum: buď do osmnácti hodin násilím v Mešitě al-Aqsa ustane, nebo vypálí rakety na Jeruzalém. V pondělí šest minut po šesté v podvečer se v Jeruzalémě rozezněly sirény.

Následovaly nálety na pásmo Gazy, úzký proužek hermeticky uzavřené země na břehu Středozemního moře, jejž Izrael udržuje v blokádě a za nějž jako de iure okupační mocnost nese plnou právní odpovědnost. Izrael zde do dnešního dne zabil třiaosmdesát lidí, z toho většinu civilistů včetně sedmnácti dětí a sedmi žen.

S nálety přišlo další ultimátum z Gazy: pokud Izrael zasáhne civilní cíle v Gaze, Hamás vypálí rakety na Tel Aviv. To se v noci z úterý na středu skutečně stalo. Dohromady zatím zemřelo sedm Izraelců.

Je jisté, že jde o největší vyhrocení situace mezi Izraelem a Palestinou od roku 2014, kdy Izrael během poslední „války“ v Gaze zabil přes dva tisíce civilistů. A je jisté, že pokud Izrael rozpoutá asymetrickou válku proti Gaze nanovo, právě blokovaná a okupovaná enkláva bude znovu platit nejvyšší cenu.

Muset se skrývat v krytu není ani v Tel Avivu ničím příjemným a cílení na civilisty je zločinem v jakémkoliv konfliktu. Ale stejně tak platí, jak na Twitteru uvedl bývalý šéfredaktor izraelského deníku Haaretz, Ami Kaufman, že Izrael se nedočká míru, dokud neopustí svou politiku apartheidu.

Diskuse

Z článku to tak nějak vyplývá, ale možná je to třeba říct naprudko, jako Břetislav Tureček tady:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/podcast-vinohradska-12-izrael-palestina-bretislav-turecek_2105130600_bar

Židovští osadníci můžou restituovat hluboko před rok 1948, kdežto vyhnaní Arabové ani náhodou nemají jakýkoliv právní nárok na svůj majetek z časů Nakby. Byli vyhnáni tehdy a podruhé budou vyhnáni dnes.

Jinými slovy:

Právo v Izraeli neměří všem stejně, existuje právo pro vyvolené, ke kterému zatracení nemají přístup. Jenže právní stát musí zaručovat rovnost před zákonem, bez ní je to jenom paskvil.

A existuje demokracie bez právního státu?

-----------------------------------

https://tidal.com/browse/album/133400394

Ano, používání civilistů jako živých štítů a taky sebevražedný terorismus vůči civilistům, to je na islámském fundamentalismu opravdu děsivé a odporné.

Jaký Alláh si může žádat třeba to, co se nedávno stalo v Kábulu???

Jaký Alláh si může žádat odpaliště raket ve školách a nemocnicích???