Ženy v zahraniční službě. K rovným příležitostem v diplomacii

Petra Ali Doláková

Ministerstvo zahraničí sice navenek podporuje genderovou rovnost a projevuje snahu věci měnit, v české diplomacii však přetrvává maskulinní prostředí. Ideálním kandidátem pro práci v diplomacii je v ČR stále muž, nejlépe bez závazků.

V jiných evropských zemích už „to“ umí — stačí třeba nabídnout při úřadu školku nebo možnost zkráceného úvazku i na zahraniční misi. Foto Facebook Ministerstva zahraničních věcí ČR

Jazyk potvrzuje stereotypy. Kdo jsem? Diplomatka. Ne kožená aktovka, ale profesí diplomatka. Diplomatka v zemi, kde jsme nikdy neměli ministryni zahraničí, kde aktuálně máme jednu náměstkyni vedle pěti náměstků. Na pozicích ředitelek odborů je asi třicet procent žen a velvyslankyň máme asi šestnáct procent. Do roku 1989 jsme velvyslankyně neměly žádné, tak se někdy toto „závratné“ číslo předkládá jako ukázka pozitivního pokroku. Možná by to ale vyznělo plastičtěji, kdybychom raději řekli, že 84 procent našich velvyslanců jsou muži.

Asi bychom se o rovné příležitosti v naší instituci měli více zajímat. Uvítala jsem, když ministerstvo ohlásilo před několika lety záměr provést genderový audit. Proběhl však, aniž by se dotazoval, zda samotné předpisy ministerstva neprohlubují nerovnosti.

Jednou z částí auditu bylo dotazníkové šetření. Provádělo se formou papírových dotazníků distribuovaných na chodbě v krabici, takže úplně vynechalo celou větší polovinu zaměstnanců, kteří působí v zahraničí, a také všechny na mateřské a rodičovské. Zjišťovalo odpovědi na otázky, zda jsme připraveni vyjet kdykoliv další den ráno na neohlášenou služební cestu či zda můžeme kdykoliv zůstat v práci přes čas, když to bude třeba. Žádné opatření pro zvýšení rovných příležitostí z tohoto auditu nevzešlo.

Na zveřejnění nové studie o rovných příležitostech u nás, zadané pod záštitou pana ministra, netrpělivě čekám. Snad tentokrát bude analyzovat i vnitřní předpisy a navrhne, jak přispět k tomu, by se v našem úřadě cítily i ženy vítané a aby ženy diplomatky i muži diplomati mohli pečovat o své blízké bez pocitu provinění vůči své kariéře.

Víme, že to jde, vždyť pracovně denně jednáme s kolegy z evropských zemí, kde už to umí. Někde jde i práci na výjezdu vykonávat na zkrácený úvazek, jinde úřad zaplatí docházku dětí do školky. Nic takového u nás dosud neznáme. Teprve před pár lety jsme vybojovali, aby těhotenství pro diplomatku neznamenalo automatický konec jejího vyslání do zahraničí. Smí ve službě v zahraničí pokračovat, pokud se dokáže vrátit do plného pracovního nasazení po čtrnácti týdnech mateřské.

Když se začala v březnu a dubnu 2020 přijímat opatření proti covid-19, směli zůstat na home-office zejména rodiče dětí do deseti let. Ale ředitelkám a ředitelům bylo sděleno, že jich se to netýká a očekává se od nich, že budou nadále v kanceláři každý den. Ředitelky a ředitelé ani diplomaté při výjezdu nemají dodnes k dispozici žádná opatření pro slaďování rodinných a pracovních povinností.

Přitom kariérní postup záleží na letech odsloužených v zahraničí nebo na letech výkonu funkce představených v ústředí. Logika nastavených podmínek je neúprosná. Pro ty, kdo chtějí či musí pečovat, kariérní postup není. Ideální diplomat je muž, ale především muž, který o nikoho nepečuje. Ne náhodou těch několik žen, které v této mužské hře prorazily, bývá často doprovázeno na výjezdech jen svou kočkou.

Chtěla jsem svou úvahu zakončit pozitivně a ano, právě nám na ministerstvu začali rekonstruovat sociální zařízení v pěti podlažích hlavní kancelářské budovy, takzvané Janákovy přístavby. V krásné funkcionalistické budově z dvacátých let minulého století v době jejího vzniku pracovali zejména muži a sociální zařízení tomu odpovídala. Po dlouhých letech, kdy jsou poměry žen a mužů na referentských pozicích v ústředí vyrovnané, tak konečně dohání infrastruktura změny ve složení zaměstnanců.

Možná tím ministerstvo přispělo ke vzdělávání o rovných příležitostech víc, než by se mohlo na první pohled zdát. V průběhu rekonstrukce totiž mají ženy na několika místech používat dříve pánské záchody. Teď tedy i ty nejkonzervativnější z nás skutečně vidí, že zatímco jsme čekaly ve frontě na naše dvě kabinky a jedno umyvadlo, muži vlastně nerozuměli, na co si „pořád“ stěžujeme, protože za jinak stejnými dveřmi na sociální zařízení měli oni vždycky kabinky čtyři a k tomu ještě dvě umyvadla a čtyři pisoáry.

A to jsme se ještě nedostali ke zveřejňování výše průměrných nenárokových částí platů v jednotlivých sekcích. Co se asi dozvíme tam? A dočkáme se vůbec někdy toho, aby zaměstnanecké bonusy mužů a žen na ministerstvu byly zveřejněny?