Patřím k pravidelným návštěvníkům biblických hodin, nedávno jsme probírali podobenství o nemilosrdném služebníkovi, který dlužil svému králi obrovské množství peněz, král ho rozkázal prodat i s celou rodinou. Služebník mu padl k nohám a král se nad ním ustrnul a dluh mu odpustil. Sotva za sebou služebník zavřel dveře, potkal jednoho ze svých kolegů ve službě a chtěl po něm, aby mu okamžitě splatil, co on mu dluží. Ten také padl na kolena a prosil o posečkání, že zaplatí, ale marně, kolega ho dal zavřít. Pro dokreslení významu této události je třeba podotknout, že dluh zavřeného kolegy byl mnohonásobně menší než ten, který on sám dlužil svému králi. Celou událost sledovali další služebníci, které to tak zarmoutilo, že šli a sdělili to svému králi.

V diskusi nad významem a posláním biblického textu pro náš dnešní život jsme se vedle dalších témat nevyhnuli otázce, co je udavačství a co oznámení v zájmu dobra. Člověk vyrostlý za éry budování komunismu bývá na hledání té správné hranice možná přecitlivělý. Dovedu si představit, že lidé s osobními zkušenostmi z druhé světové války by dokázali vnést do naší diskuse mnoho konkrétních příkladů donášení, které měly tragické následky, ale i příklady „mlčení“ spíše než oznamování. V temných válečných dobách patřilo mezi velké projevy statečnosti mlčení o věcech, které se děly navzdory zákazům, velmi často s hrozbou smrti, ale ve prospěch mnohých známých i neznámých lidí. Mohli bychom se jen dohadovat, kolik takových statečných bylo, většinou se ví a mluví jen o těch, kdo promluvili.

Obávám se, že to není jen mé osobní zdání, mám totiž pocit, že dnes hodně lidí pod falešnou zástěrkou, že přeci nejsou udavači, se stává dobrovolnými němými svědky mnohých křivd, očerňování a dokonce trestných činů. A to často i takových, které dle litery platného trestního zákoníku je naší povinností hlásit státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu. Obávám se ještě více, že to většina občanů naší země vůbec neví. Žijeme nejspíš v představě, že každý, kdo na někoho něco řekne, žaluje a žalovat se přeci nemá.

V evangelijním textu stojí: „Vidouce pak služebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.“ Text uvádím v krásné kraličtině, protože podobné chování zavání hrdinstvím zašlých let. Když se dnes staneme svědky nekalých činů, které ponižují někoho mezi námi, či vedle nás, trápí nás to natolik, že jdeme na patřičné místo a povíme vše, co se děje?

Kolik z nás má zkušenost, že v sobě tu odvahu našel, ale později toho litoval. Často se taková dobře míněná služba otočí proti vám, známé jsou i případy, kdy se svědci stávají obviněnými nebo terči vydírání. Podobné příklady špatné praxe nás vyzývají k velké obezřetnosti.

A přesto důraz spočívá na slovese „zarmoutili se“! Kéž každý z nás dokáže v situaci, kdy ho trápí jakákoliv nespravedlnost páchaná na jakékoliv osobě, najít v sobě odvahu a jít událost oznámit tam, kam třeba. Měřítkem nemůže být strach, co se stane mně, ale strach, co se děje mému známému i neznámému. Kéž se dokážeme oprostit od fenoménu udávání a přijmeme oznamování nepravostí, kterých jsme se stali svědky a které nás trápí právě proto, že se dějí na lidech kolem nás, jako oznamovací povinnost, navzdory úskalím, která ho následně mohou potkat.