Deník Referendum Domov

Nebudu dnes nikoho přemlouvat, ani bábu, ani vnučku, tím méně kocoura v botách. Klip „Přemluv bábu“ zmíním jenom letmo, coby součást zamyšlení nad jevem zvaným svazáctví.

Začnu prostým sdělením, že levicové svazáctví mně leze na nervy úplně stejně jako to pravicové. A vím také, proč tomu tak je. Jde totiž o úplně stejné, naprosto identické, jako přes kopírák, zcela totožné, prašť jako uhoď, ba dokonce jedno a totéž svazáctví. Záleží jenom na tom, z jakého úhlu pohledu k němu člověk přistupuje či ho posuzuje. Zleva nazíráno, jde o svazáctví pravicové. A, jak správně tušíte, pohled zprava nás naopak přesvědčuje o tom, že svazáctví může být pouze levicové, nejlépe rovnou komunistické. Pravicoví i levicoví svazáci totiž sdílejí jeden velký omyl, stereotyp, mýtus, vzdušný zámek či legendu, že KSČM je levicová strana - ale o tom zas někdy příště.

S tím svazáctvím je to zkrátka jako s pravdou - ta sama o sobě není relativním pojmem, na rozdíl od lidského poznání pravdy, které relativní je, protože jsme holt jenom lidi. Skrývá se v tom přebujelý paradox, protože ve svazáctví pravdy příliš nebývá, jde mu o něco jiného, těžko definovatelného, jelikož téměř neuchopitelného.

Začíná to někde u hesla: „Radši se budu mýlit se stranou, než abych měl pravdu proti straně,“ a končí to u napadání kohokoli s odlišným názorem, že právě on je ten nezpochybnitelný, jediný možný a nezvratně usvědčený svazák. Někde mezi tím se pohybuje přemrštěná horlivost, úslužnost, servilita, slouhovství a poklonkování momentálnímu pánovi, vše vyjádřené hlasitými projevy loajality a okřikováním každého, kdo neuznává stejnou osobnost, autoritu, guru, veličinu, či dokonce předsedu strany stejně vehementně jako dotyčný svazák. Nebo i opačně - každého, kdo uznává za autoritu onoho zřetelného hňupa, pošuka, ideového poblouzněnce, dementa, nebezpečného blba či dokonce předsedu strany z tábora protivného.

Svazáctví má několik odstínů, které asi nejlépe vystihnou příklady. Levicový svazák správně poukazuje na kauzy pravicových politiků, v nichž se prokázalo rozkrádání, korupce či jánabráchismus. Když se však totéž prokáže u levicových politiků, stojí na nejvyšším místě barikády - stranický prapor třímaje v třesoucích se rukou, zrak plamenný upřen v zářné zítřky - a hájí toho svého stranického zloděje, korupčníka či jánabráchistu do roztrhání těla (protivníkova). Důvod k tomu má zřejmý: levicovou zlodějnu odhalil pravicový tisk, který to udělal jenom proto, aby mohl útočit na levici a převálcovat ji. Kdežto pravicové lumpárny velmi správně odhalil levicový tisk, aby konečně bylo možno pravičákům zakroutit krkem. Opačně už to psát nebudu, ale samozřejmě to platí také… prašť, jako uhoď.

Íčko (Topolánek, Dalík, Morava, Tlustý atd.) je podle levicového svazáka gauner, kdežto Gross (Šlouf, Vratislav Šíma, kakaový Kraus, Vlček atd.) je nevinná oběť pravicového tisku. Paroubek je podle pravicového svazáka zloduch horší než Gottwald, kdežto Topolánek se jen občas nevinně odváže. Že oba zmínění politici svým stylem a politickou kulturou patří do starého železa, ví každý nesvazák, ale to samo o sobě svazákům zrak nepročistí. Teprve až v den, kdy do čela socdem nastoupí některý ze současných kritiků Jiřího Paroubka, klidně vypíská i jeho pohřební průvod. Tento typ svazáctví nám v celé své ošklivosti nedávno předvedl právě Íčko, který tak dlouho lezl Topolánkovi do pravicového pozadí, až přivítal jeho pád (respektive: napomohl k němu), aby si vlastní kůži zachránil.

Tak jsem se tím balastem konečně propracoval k mediální hvězdě předešlých dnů, klipu Přemluv bábu. Toto svěží dílko, jakož i některé reakce na něj, dobře ukazují bídu svazáctví a jeho rozšířenost mezi lidem obecným. Naprosto souhlasím s Jakubem Patočkou, že Issová s Mádlem „s drzostí svazáků, jako by až parodujících sebe sama, vyprávějí podobným mladým hloupým… co mají udělat se svými prarodiči.“ U režiséra Petra Zelenky, který nejednou prokázal tvůrčího ducha, jde o těžko pochopitelný příklon ke kulturní idiocii, jak nám ji dlouhodobě, zleva i zprava, předvádí stranická propaganda. Výstižně na klip reagoval filozof Erazim Kohák: „Není to otázka „levice“ a „pravice“. Je to otázka demokracie. Jejím předpokladem je schopnost diskuse, společného hledání společně přijatelných řešení. Bojové postoje v ní nemají místa. Kdo takové postoje zastává - či kdo se jich zastává - sám či sama se vyřazuje z demokratického soužití.“

Kohákovo moudré shrnutí se ovšem týká svazáctví jako takového, nikoli jen těch tří nešťastníků. Jak jsem si dovolil načrtnout výše, svazák moc rád označuje druhé za svazáky jen proto, že patří k jeho názorovým odpůrcům. To je i případ Jana Černého, který sepsal ideologický pamflet s názvem Svazačka Jiřina Šiklová .

Zde o této socioložce, která v televizní diskusi kývla na to, že klip je nevkusný, píše mj. toto: „Jiřina Šiklová v televizním pořadu Události, komentáře Zelenkův počin nejenže neodsoudila, ale s jeho politickým spádem souhlasila…,“ píše svazák Černý a metamorfózu báby Šiklové ve svazačku diagnostikuje doslova takto: „Šiklová si o seniorech volících levici myslí totéž, co Zelenka, Issová a Mádl: jsou to ubožáci koupení Paroubkovým populismem. Její mise v České televizi spočívala v tom ukázat, že my senioři (alespoň někteří) nejsme takhle ubozí, my se takhle koupit nenecháme…“

Aha - takže kdo si myslí, že ČSSD svou předvolební populistickou propagandou uráží zdravý rozum (právě tak jako kampaně ostatních parlamentních stran), a kdo má za to, že tato strana zadlužuje zemi, je nutně svazák, protože si dovolil kritizovat levici. V tom případě: Myslím si a říkám totéž, co pravdivě pojmenovala Jiřina Šiklová - levicoví svazáci, sežerte si mě!

Dodávám, připomínám a poukazuji, že velkou část zadlužení státu, možná většinu, má na „svědomí“ ODS. Mám na mysli takzvané náklady na ekonomickou transformaci, což je jen eufemismus pro finanční dluh vzniklý tunelováním a rozkrádáním, které umožnila česká cesta ekonomické transformace. A náklady na sanaci krachujících bank - zde jde o finanční výčet následků klausovského bankovního socialismu. Zde můžeme směle hovořit o stovkách miliard korun dluhu. A ten má na triku ta samá ODS, která neustále pokřikuje cosi o rozhazovačné ČSSD. Tak - a teď si mě můžete obrátit na ruby i vy, svazáci pravicoví!

Vřele souhlasím i se Sašou Uhlovou, která reagovala na zprávu zveřejněnou Deníkem referendum, že Mádlův otec (a strýc) byl trestán. „Jiří Mádl se nám v nyní již notoricky známém klipu snažil radit, jak si uspořádat své rodinné vztahy. Jeho otec Pavel Mádl byl přitom uznán vinným z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku. No, nemluví to samo za sebe? Pro Mádla mladšího však platí to samé, co pro všechny ostatní - a to i v případě, kdy se veřejně angažuje nepříliš vhodným způsobem. Měl by být hodnocen pouze na základě svých vlastních činů, hříchy jeho otce by mu neměly být vyčítány.“ Křečovitá snaha učinit onoho hloupého Honzu nepřímo odpovědným za činy svých předků, mi též zavání svazáctvím.

Celé to svazáctví by mohlo být k popukání, kdyby sebou neneslo stálé nebezpečí. Vzpomeňme třeba polského představitele svazáctví Petera Fusse, který ukradl filmové fotografie (Schindlerův seznam, Pianista), na nichž nacisti během genocidy v Polsku vraždí Židy, hákové kříže na nacistických uniformách překryl židovskými hvězdami (během chvilky, ve fotoshopu), a vydával to za umění. A kterak kurátor výstavy Milan Mikuláštík umístil tyto plakáty se svazáckou drzostí v galerii, jež sídlí v domě, který patří pražské židovské obci. Jak vidno, svazáctví je spíše než co jiného virus, který leckdy mutuje až ve vážnou poruchu osobnosti.