↗

Sousloví „dohnat Západ“ nebylo společnosti Západem vnuceno. Přáli jsme si to a považovali to za nutné a žádoucí. Mluvilo se přitom převážně o hodnotách spojených s hospodářskou prosperitou. Ilustrace FB Pet Shop Boys Photo Album

Čtu a velmi mě zajímají texty Kateřiny Smejkalové o problematice bývalé NDR. Cítím její postoje úplně fyzicky, vidím před sebou tváře a postavy jejích generačních souputníků ve východním Německu, zajímá mě jejich nespokojenost.

Přesto je mi na celkovém tónu těchto příspěvků nepříjemná jejich jakási ukřivděnost nebo vyčítavost. Jako by za to, co se nám stalo ošklivého, mohl Západ, když už to nemůžeme hodit na Sovětský svaz a komunisty, jak tomu bylo u mé generace. Ale tak, jako jsme se za Husáka nemuseli znormalizovat tak totálně (čest výjimkám), nemuseli jsme také po roce 1989 ani tolik podlehnout Západu.

A to ani v případě, že jsme v 90. letech ještě nehledali svou postrádanou důstojnost v socialismu, ale důvěřovali Západu tak, jak to dokládá procento souhlasných hlasů v referendu o vstupu do EU. Příslušet k Západu jsme přece chtěli.

Proč jsme se tedy nechali koupit tak levně?

Myslím, že problém české společnosti a ztráty její sebeúcty spočívá v tom, že tady od 70. let 20. století reálně chyběl étos a identifikace jedince a jeho konání se státem, společností. Zelinář Václava Havla je toho přece nesmrtelným důkazem: jeho ohýbání se před režimem nemá žádný jiný důvod než potřebu za předstíranou loajalitu skrýt vlastní polozákonné, ne-li přímo nezákonné konání (podnikání načerno, abychom si rozuměli).

Kde se pak náhle měl nějaký étos a sebeúcta vzít, když je po celých dvacet let nebylo ve veřejném prostoru kde nalézt? Když všechny veřejné rituály a symboly byly totálně vyprázdněné a k smíchu. Když ztráta důstojnosti znamenala hlavně představu nedostatku běžného spotřebního zboží?

Sousloví „dohnat Západ“ nebylo společnosti Západem vnuceno. Přáli jsme si to a považovali to za nutné a žádoucí. Diskutovalo se nebo alespoň smýšlelo ovšem převážně o hodnotách spojených s hospodářskou prosperitou: tohle kritérium nám opravdu vnuceno bylo, ale my jsme je přijali ve své většině s důvěrou a nadějí, že se ta prosperita odrazí v našich životech.

A jednou z nesporných hodnot byla v tom diskurzu produktivita. V jejím jménu přece padaly socialistické podniky jeden za druhým, v jejím jménu se propouštělo. O nutnosti zvýšit produktivitu, troufám si říci, byla přesvědčená většina společnosti, vždyť jsme si pamatovali to reálně socialistické flákačství a upřímně je nesnášeli. Klíčem všeobecně respektované produktivity byly odemčeny dveře tržnímu liberalismu.

Mezi našimi nejvyššími politickými představiteli, vzešlými z disidentských kruhů, mluvili o prosté humanitě Václav Havel a Petr Pithart: vysloužili si tím posměch za „pravdoláskařství“. Z předsedů vlád a politických stran se do humanitního diskurzu pustil snad jen Vladimír Špidla — a i jemu se za návrhy, které jsou dnes na denním pořádku, dostalo posměchu (vzpomeňme si na tolikrát ironizované „pastelkovné“ nebo výraz „zdroje jsou.“) I otázky životního prostředí, náboženství, kultury nebo třeba zdravotnictví byly pojednávány ekonomickým prizmatem; cokoli jiného bychom vnímali jako politický kýč.

Druhou celkem obecně sdílenou hodnotou bylo soukromé vlastnictví a s tím spojená floskule, že soukromník se o svůj majetek vždycky postará lépe než — ale teď kdo? Říkalo se stát a mysleli jsme na ten neschopný a bordelářský stát reálného socialismu, ale svezly se s tím i obce a družstva a další formy kolektivního vlastnictví.

Doprovodným procesem té ideologie byla privatizace i toho, co by mohlo lépe prosperovat ve veřejném vlastnictví. Mám teď třeba na mysli kulturní památky. Nebo třeba bytový fond. Jednou někdo spočítá, kolik prostředků zbytečně zahučelo v nezdařených privatizacích, kolik zadlužených a zkáze na pospas nechaných objektů musely obce vykoupit zpátky, kolikery technické služby se zase vrátily do obecní správy, kolik bytových domů se stalo předmětem správy, dobré pro kapsu soukromého vlastníka, ale ne pro veřejnost: jinak řečeno předmětem spekulace.

K tomu nás přece Západ nenutil

Některé věci jsme dopustili z hlouposti, byla však potvrzena hlasováním zastupitelstev. Měli jsme ve svých městech nutit obchodní řetězce, aby své supermarkety vestavěly do prázdných industriálních budov, které v tu dobu byly ještě v použitelném stavu, a nehyzdily naše předměstí svými objekty bez jakékoli estetiky. Na Západě jsme mohli vidět, že se to dělá. Nevím, proč jsme na tom netrvali a nenapadá mě jiná odpověď, než že jsme si prostě svých měst a jejich industriální historie nevážili.

O těchto vnějších věcech jsme mohli rozhodovat sami, o jejich vnitřním fungování jsme ještě nevěděli. Ano, mluvilo se o společnosti služeb. Ale nedostatek sebeúcty nám nikdo nevnucoval, to byl náš vlastní problém. Nemuseli jsme si zničit zbytečnou hamižností historické centrum Prahy, v okresních městech zlikvidovat kina, ještě že se alespoň proces rušení lokálních tratí pozastavil.

Jak já znám generaci třicátníků, nevidím u nich zásadní generalizující odmítnutí všeho, co bylo před rokem 1989: řekla bych, že například došlo k docela podstatné rehabilitaci panelových sídlišť. Nebo předškolních zařízení, včetně jeslí, což je slovo, které snad nebylo možné v 90. letech ani vyslovit, aby člověk nebyl hned podezřelý z bezohlednosti k vlastním dětem. Co jsme ještě rehabilitovali: tak třeba cestování po železnici. Některé veřejné stavby nebo i urbanistické koncepce. Školní obědy.

A připomeňme si, že jsme po roce 1989 měli po tři volební období (1998—2002, 2002—2006 a 2014—2017) vládu s převahou sociální demokracie a že se v těch časech skutečně podařilo některým drancujícím skutkům neoliberální pravicové politiky zabránit: školnému na veřejných vysokých školách, privatizaci Českých drah, poplatkům za lékařskou péči. Důchodové reformě, eliminující veřejný dohled nad důchodovým účtem.

Nepodařilo se však zvrátit narůstající obecný pocit, že vláda nad zemí ve skutečnosti nepatří zvoleným zástupcům lidu, ale mocným globálním korporacím. Které jsou nemilosrdné jako sibiřský rosomák a pokud něco vynuceně společnosti dají, vezmou si to rafinovanými způsoby zase zpátky i s úroky. Jakými způsoby? Třeba zapojením exekutorů do svého úvěrového podnikání.

Společenské náklady jejich dravčího podnikání jsou nedozírné, ale dnes už to přece dávno není Západ v tom smyslu, jak o něm hovoří nespokojená mladá generace ve východoněmeckých zemích, tedy západoevropské země + USA. Dravčím spárem nás svírá i Východ.

A co na současných tržně liberálních poměrech mladí lidé obdivují bez výhrad? Ani nevím, pokud nechci mluvit o schopnostech a výkonech jednotlivců. A čeho si váží, na čem zakládají svou sebeúctu a důstojnost? Nakonec přece asi na svobodě, kterou míváme tendenci zpochybňovat přepočtem na dostupnost statků a zapomínáme přitom, v kolika jiných ohledech jí užíváme.

Dostupnost statků je ovšem důležitá věc. Mezi nimi na prvním místě je přiměřené bydlení za cenu odpovídající příjmům. Ve všem ostatním může člověk improvizovat a všelijak kreativně si pomoci, technologický pokrok umožňuje stále víc. Žádný technologický pokrok však nenahradí stabilní střechu nad hlavou. Otázka bydlení je absolutní priorita a je až s podivem, že se s ní za tolik let nepohnulo. V tom mají špatné svědomí i sociálně demokratické vlády, včetně hejtmanů a starostů obcí.

Ale to, že za reálného socialismu bylo bydlení dostupnější, není pravda. Bylo levnější a v jeho dostupnosti sehrály velkou roli průmyslové podniky a státní instituce (jako policie a armáda), které poskytovaly byty jako stabilizační prostředek. Policie a armáda to dělají dodnes, podniky dnes nikoho stabilizovat nechtějí — to je jedno z úskalí neoliberalismu. Bytová drahota je problém veškerého Západu, respektive jeho velkých měst s pracovními příležitostmi. To je další problém ekonomického liberalismu, o němž jsme předem nevěděli.

Hodnota, kterou jsme za reálného socialismu měli (a dost si jí nevážili) byl čas. Toho se nám v současných poměrech nedostává. Byl to bezpečný čas, jištěný platem či mzdou za práci, o jejímž smyslu jsme mohli pochybovat nebo v soukromí diskutovat, ale plat nám prostě šel. Nemuseli jsme mít pokrytou každou minutu své existence konkrétním ekonomickým úsilím. Čas je hodnota, kterou nám západní ekonomický liberalismus skutečně sebral — a dnes se v úvahách o tom, co přijde poté, co pandemie odezní, vracíme k tomu, že by snad stálo zato čas hodnotit jinak než jen jako dobu, kdy sloužím produktivitě.

V ohledu nedostatku času společenskou frustraci chápu, i když současně vidím, jak mantra „nemám čas“ vešla do obecné řeči jako potvrzovací kód osobního úspěchu. Ale jen pro někoho: pro jiného je „nemám čas“ spíš voláním o pomoc. To je problém, který má naše evropská civilizace společný a společně bychom ho měli řešit, nikdo ho nikomu neimportoval a s dědictvím komunismu nemá nic společného.

Ostatně: jsme vůbec ochotni vidět, že naše postkomunistická východní Evropa (ale je přece velký rozdíl mezi Českou republikou a Rumunskem) je v mnohém ohledu stabilnější a sociálně zajištěnější než evropský Jih? Než třeba Řecko nebo odlehlé španělské nebo portugalské regiony? Tady by nám možná někdo to naše socialismem ovlivněné rovnostářství mohl i závidět. A právem nás nesnášet za nedostatek solidarity při řešení problému s uprchlíky. Ano, migrační krize je něco, co opravdu Západu vyčítáme.

Dovedu si představit, že obyvatelé zemí východního Německa mají pocit, že jim Západ bere důstojnost života prožitého v socialismu. Zkušenost rozdělené a znovusjednocené země je jedinečná a těžko sdělitelná. My v České republice máme zkušenost spíše opačnou (a s námi třeba země bývalé Jugoslávie a samozřejmě Slovensko). Ale ztrátu pocitu důstojnosti můžeme u nás na někoho svádět jen stěží. Vpravdě nedůstojnou postavu předsedy vlády nám nikdo ze Západu neimportoval. Vláda Bohuslava Sobotky by nám ty důchody taky zvýšila, kdyby tomu tehdejší ministr financí Babiš nebránil tak dlouho, až si to mohl zapsat jako vlastní zásluhu.

Neměli bychom si v sobě udělat inventuru toho, čeho si skutečně vážíme a ceníme a chceme si to hájit třeba i proti Západu — a pak to důsledně uskutečňovat? Ale to bychom museli otevřeně a nahlas říct, co to je. Možná, že kdybychom nahlas vyslovili, že si vlastně přejeme o něco více socialismu, došlo by nám, že s oligarchou v čele vlády toho nedocílíme. Ostatně — demokratický socialismus je hodnotou Západu. Pokud se ale sjednotíme na tom, že se Západem společné hodnoty nesdílíme, měli bychom vypovědět i společný účet.

Co to do budoucna udělá s naší důstojností a sebeúctou, budou hodnotit naši potomci. Nijak jim to nezávidím.