Strajk kobiet pod kanadskou vlajkou
Markéta JakešováJak zranitelně se musí cítit a jak nebezpečný je režim, kterému stojí za to vyhrožovat organizátorce solidárního protestu v Edmontonu?
Nezvykle teplé a slunečné odpoledne 1. listopadu v kanadském Edmontonu mě zastihlo na komorní demonstraci na podporu polských „kobiet“. Ve stínu blížících se voleb ve Spojených státech a vydlabaných dýní po Halloweenu se přibližně 150 žen a mužů sešlo před polským kulturním centrem k asi půlhodinovému protestu proti současné polské vládě a samozřejmě zejména proti novému zpřísnění již tak tvrdého protipotratového zákona.
Jednou z organizátorek akce byla má kolegyně a blízká kamarádka, studentka z Polska, díky čemuž jsem se o demonstraci dozvěděla, a byla jsem tak spolu s kolegyní z Rakouska jednou z mála účastnic nepolského původu. Demonstrace byla legální, velmi klidná a záměrně oproštěná od všech vulgarismů, které jsou často s protesty spojované, jako „wypierdalać“ nebo osm hvězdiček zastupujících slogan „jebać PiS“, kde „jebać“ znamená to, co bychom čekali, a PiS je vládnoucí konzervativní strana „Prawo i Sprawiedliwość“, jež de facto stojí za současnou změnou protipotratového zákona.
Edmontonský protest měl dvě řečnice: první přednesla projev v angličtině, informující zejména o probíhajících protestech v Polsku. Druhý projev byl v polštině a spíše ideologického rázu: moje kamarádka v něm mluvila o svém těhotenství, o pocitech v druhém měsíci, kdy zřetelně cítila, že plod je živen jejím vlastním tělem, její krví. A apelovala na křesťany proti zneužívání křesťanských hesel polskou katolickou církví: kde je křesťanská láska, která legitimizuje fyzické útoky na protestující ženy? Kde je lidská svoboda, která nám měla být dána Bohem, když je systematicky upírána jedné polovině lidstva?
Mezi projevy jsme skandovali hesla střídavě v angličtině a polštině, zpívali jsme hymnu a přes roušky se na sebe usmívali. Mým nejoblíbenějším heslem (které mi chvíli trvalo v polštině rozluštit), se stalo „Myślę — Czuję — Decyduję“, tedy „Myslím — cítím — rozhoduji“. Je pro mě vyjádřením ženské autonomie a zároveň univerzální lidské zranitelnosti.
Slogan není tak vyprázdněný jako „moje tělo — moje volba“ (ten na protestu pochopitelně také zazněl: jak polsky, tak anglicky). Vnímám ho naopak jako až překvapivě komplexní — rozhodnutí je otázkou kombinace myšlení a cítění. A žena by měla být vnímána jako autonomní ve své schopnosti myslet, cítit a rozhodovat.
Náš protest byl jedním z řady dalších polských protestů v Kanadě. Kromě Edmontonu se konaly dva protesty v Torontu, dva ve Vancouveru, protest v Montréalu, Ottawě, a dokonce v Halifaxu, třistatisícovém městě na pobřeží v Novém Skotsku. Trochu jsme se obávali, že by náš protest mohl být narušen konzervativní částí polské komunity v Edmontonu, ale jediné vyrušení způsobily nesrozumitelné výkřiky a nadávky náhodného kolemjdoucího, který s největší pravděpodobností neměl s polskou komunitou nic společného.
Před dvěma dny mi však moje kamarádka vyprávěla, že kvůli organizaci demonstrace čelí výhružkám z nejrůznějších stran, včetně oficiálních reprezentantů polské vlády v Kanadě. V době, kdy střední Evropa čelí prudkému nárůstu nákazy Covid-19 a některé země se zmítají v politických bojích, představoval pro mě, mou rakouskou kolegyni, a zejména pro mou polskou kamarádku, protest jakýsi způsob, jak „udělat aspoň něco“ pro podporu neutěšené situace „doma“.
Ovšem poté, co jsem se dozvěděla o výhružkách, jsem si uvědomila propastný rozdíl mezi českou a polskou situací. Jak nebezpečný a zároveň zranitelný musí být polský režim, když jeho představitelům stojí za to útočit na jednu ženu, která si dovolila uspořádat krátké setkání na podporu polských žen, ve městě, o jehož existenci mnoho Evropanů a Evropanek ani neví?
mi skutečně připadá spíše nešťastný. Ve sporu o tom, zda a kdy povolit potrat, se střetávají _dvě_ práva - přirozené právo ženy rozhodovat o svém těle s právem dítěte na život. Otázka tedy není, zda má žena právo rozhodovat o svém těle, ale od kterého okamžiku přiznáváme plodu právo na život, respektive odkdy toto právo převáží. Předstírat, že jde o jakousi předem jasnou a danou věc, je pokrytecké, ale bohužel nikoli ojedinělé a to z obou stran diskuse.
Kdo dával ve škole v biologii jen trochu pozor, chápe, že z oplodněného vajíčka se nestává člověk v žádném konkrétním okamžiku. Prostě plod je každým dnem "trochu více" člověkem, až se jím staně úplně. Názor, že oplodněné vajíčko už je člověkem a má lidská práva, je ve vyspělých společnostech spíše extrémní, ale na druhou stranu ve většině vyspělých zemích je hranice legálnosti interrupce někde mezi početím a narozením (třebaže až do porodu je dítě součástí těla matky). Hranice se navíc v různých zemích liší a rozhodně není pravda, že ta "správná" hranice je nějak jasná a vychází z nezpochybnitelných vědeckých faktů. Od jistého věku už je plod navíc schopen přežít i mimo dělohu - rekord je myslím 20 týdnů - a tento limit se nejspíš bude časem dále snižovat. Není tudíž vyloučeno, že i v potratově liberálních zemích jako ČR dojde časem k opětovnému zpřísnění pravidel, a plod nebude dovoleno jednoduše usmrtit jako dnes, když už bude možnost i před 12. týdnem jej nechat žít "na přístrojích" (a následně dát k adopci). Bude to pak znamenat, že fundamentalisté měli pravdu?
Dobrý komentář, pane Hájku. Souhlasím s vámi.
"Člověk se z oplodněného vajíčka nestává v žádném konkrétním okamžiku, plod je jen každým dnem 'trochu více' člověkem, až se jím stane úplně."
Ano, souhlasím, pane Hájku.
Kladu si otázku, z jakého důvodu má být to oplodněné vajíčko - pokud ještě samo zatím není člověkem - vlastně zbaveno života?
Když se nad tím zamyslím, řekl bych, že oplodněné vajíčko není při interrupci zbavováno života PROTO, že zatím ještě není člověkem, ale právě PROTO, že jednou (v nějakém nepostřehnutelném okamžiku) se tím člověkem stane.
"Myslím - cítím - rozhoduji..."
Mě to evokuje situaci po příjezdu vlaku, na rampě člověk v uniformě...