↗

Demonstrace před ministerstvem zdravotnictví v neděli 27. září 2020. Foto FB Jirka Kratochvíl

Víkendové volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu budou svým způsobem mimořádné. Půjde o první volby v době koronavirové epidemie, na samém prahu už druhého nouzového stavu v České republice během jediného roku. Bude velmi zajímavé sledovat, jak to ovlivní volební účast. Kolik lidí si řekne, že raději k urnám nepůjde a bude se z hlediska hrozby nakažení chovat zodpovědně, byť nezodpovědně z hlediska občanského?

Situaci usnadňuje to, že v Praze, největším ohnisku nákazy, se volí jen ve třech senátních obvodech, a bude se tak volit jen na dílčím území hlavního města. Navíc senátní volby mají obvykle nižší účast, takže se ve volebních místnostech zase tolik lidí nesejde. Jen na okraj, v České republice stále ještě není možné volit elektronicky, ačkoli první elektronické volby byly plánovány už na rok 2014. Přinese i v této oblasti covid-19 zásadní změnu, tak jako například v rozšíření práce z domova?

Letošní podzimní volby budou také v menší míře referendem o vládě. A to nejen proto, že se bude volit do Senátu a do krajů, ale právě také kvůli epidemii, která trochu posunula hranice toho podstatného. Ne že by vládu jako celek, obě vládní strany či premiéra nebylo za co kritizovat. Jen se o něco zřetelněji než dřív ukazuje, že „porazit Babiše“ není dostatečný cíl, není to cíl hodný úspěchu v demokratických volbách.

Poučné je srovnání atmosféry provázející opatření proti šíření koronaviru dnes a na jaře, před pouhým půl rokem. Na jaře byla daleko razantnější opatření v situaci podstatně menšího nárůstu nakažených oproti dnešku přijímána ve velké většině s pochopením, alespoň zpočátku. Jako by nebezpečí nové, neznámé nemoci bylo zatím dostatečně hrozivé a vyvolávalo přirozený respekt. Kritika se více ozývala až proti takovým krajním opatřením, jako je bezvýjimečné nošení roušek venku nebo naprosté uzavření hranic.

↗

Je paradoxní, že se z roušky jako symbolu ochrany, zodpovědnosti a schopnosti poradit si vlastními silami s krizovou situací stal symbol totality a nesvobody. Repro DR

Uplynulo půl roku a na demonstraci před ministerstvem zdravotnictví se v neděli 27. září objevovala i hesla jako „Nechceme vakcínu, chceme svobodu“. Povinné roušky v dopravě a ve vnitřních prostorách včetně škol byly přirovnávány k totalitě, ministr zdravotnictví Roman Prymula se stal ministrem strachu, nechyběla ovšem ani obligátní kritika Andreje Babiše coby estébáka. Jako by se vyznavači svobody najednou zbláznili, ztratili smysl pro realitu.

Co se stalo? Nejpravděpodobnějším se mi jeví takové vysvětlení, že z hlediska dnešní společnosti sociálních sítí, emocí nahrazujících racionální úvahu a virálního šíření „odborných“ či jakýchkoli jiných líbivých názorů došlo za uplynulého půl roku k efektu „ochočení“ koronaviru. Je skutečně paradoxní, jak se z roušky jako symbolu ochrany, zodpovědnosti a schopnosti poradit si vlastními silami s krizovou situací stal naopak symbol totality a nesvobody. Rouška přitom pochopitelně není jedním ani druhým, je to jen jeden z prostředků, které mohou zpomalit šíření viru, a tím pomoci zdravotnictví a celému státu epidemii zvládnout s co nejmenšími ztrátami.

Jinou podobu ztráty racionality, kterou jsme mohli v posledních měsících sledovat, bylo počínání premiéra Babiše, který namísto věcného přístupu k opatřením založeného na odborné expertíze vsadil na citlivé naslouchání často iracionálním záchvěvům veřejného mínění („lidé to chtějí/lidé to nechtějí“). Ne že by to bylo v české politice něco nového, ale tváří v tvář dosud nepoznané hrozbě to víc bilo do očí.

Jako by se potkávaly dva druhy iracionality: „zdola“ spontánní a založená na emocích, a „shora“ chladně vykalkulovaná, postavená na marketingovém uvažování a na tu první reagující. V prostředí utvářeném do velké míry názorovými vlnami, výkřiky a efektními prezentacemi na sociálních sítích to pravděpodobně ani nemůže být jinak. Výsledek takového setkání ovšem těžko může být jiný než velmi problematický.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že tyto volby nakonec budou v jistém smyslu racionálnější, než obvykle bývají. A to už kvůli v úvodu zmíněné nutnosti dobře zvážit a vyargumentovat důvody, proč vůbec k volbám jít a nezůstat raději v bezpečí domova. Odevzdaný hlas bude mít svým způsobem větší váhu.

Pokud jde o racionalitu, je účast u voleb jakýmsi malým příspěvkem proti dnešní obecné ztrátě racionality. Přijít volit je zásadně racionální čin, protože i když půjde „jen“ o volby do krajů a třetiny horní komory, bude se rozhodovat o části těch, kteří pak budou na různých úrovních spolurozhodovat o budoucím směřování země. A to je pro všechny demokraty dostatečný důvod k tomu, přijít volit i s rouškou.