Pět minut mezi čtyřma očima s jedenácti vědci o byznysu ve vědě

Jedenáct politiků a jedenáct vědců dostalo zásluhou spolku Věda žije! možnost si v sobotu v Arše pět minut povídat. Rotovalo se přísně, na zazvonění. Zvolil jsem jediné téma: Financování veřejného školství, vědy a výzkumu soukromým sektorem - ano, či ne a proč?

154402025393787280

Matěj Stropnický

26.04.2010 16:05

Tg9gurf4tg4t43

Co vědec, to názor. Hledá se tedy zřejmě politické řešení. Foto PNNL - Pacific Northwest National Laboratory, flickr.com

Milena Bartlová (1958), historička umění, Filozofická fakulta MU Brno

Spolupráce je zřejmě nezbytná v technických oborech a v medicíně, ne však v přírodních a už vůbec ne v humanitních vědách. Klíčová je ale podle mne obecně otázka etiky vědy a tu vnímám jako důležitější než výnosnost. Česká věda těžko může být světová, ale má se se světovou poměřovat. 

Rudolf Zahradník (1928), fyzikální chemik, Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, v letech 1993 - 2001 předseda AV ČR

V normálním světě jsou různé zdroje financí ve vědě jasně rozeznatelné. Vnitřní hnací silou průmyslu je obstát a to není možné bez kontaktu s vědci. Průmyslové podniky proto musejí mít jednoho dva experty, kteří budou neustále chodit po odborných vědeckých pracovištích a zjišťovat, co se nového vyvíjí, v čem se bádá a to, pokud to bude vhodné pro daný sektor, i dodatečně podporovat.

Blanka Říhová (1942), imunoložka, Mikrobiologický ústav AV ČR

Složitá otázka. Už samo užívané dělení na základní a aplikovaný výzkum považuji za sporné. Věda je podle mne také jen řemeslo. Vědecký pracovník by se měl proto se zástupcem firmy dohodnout, jeden bez druhého se neobejdou. Vědec vytváří nabídku, kterou firmy poptávají.

Pavel Hobza (1946), chemik, Ústav organické chemie a biochemie AV ČR

Soukromý sektor u nás předně absolutně nic nefinancuje. Přitom v této možnosti spočívá právě možnost převedení základního výzkumu do praxe. Ideálně a s nadsázkou tak, že co se dopoledne vyzkoumá, odpoledne se aplikuje a večer provede v konkrétní firmě. Je ovšem jednoznačné, že veřejné prostředky do aplikovaného výzkumu jít nesmějí, ty patří jen tomu základnímu. Stát může maximálně zřídit něco jako rizikový fond, jehož prostřednictvím by na dlouhodobější a náročnější inovace soukromého sektoru finance půjčoval. 

Irena Smetáčková (1976), socioložka, Pedagogická fakulta UK v Praze

Smyslem humanitních věd je především kritické myšlení. V jejich případě tedy výzkum na zakázku může probíhat maximálně pro veřejné instituce. Největším rizikem je podle mne to, že věda byla původně nástrojem poznání, zrcadlem společnosti a těšila se nezávislosti. Svobodu soukromé peníze vytlačují. Principem poznání je, že se dává k dispozici všem, kdo mají zájem, kdežto u výzkumu za soukromé prostředky je poznatek předmětem konkurenčního boje. Byla bych tedy velmi opatrná.

Stanislav Štech (1954), psycholog, Pedagogická fakulta UK v Praze, prorektor pro rozvoj UK v Praze

Prakticky je financování vědy, výzkumu a veřejného školství soukromým sektorem, jak to předpokládá reforma, slepá ulička, protože, a to mám z empirie, budou tyto prostředky reprezentovat vždy jen minoritní část financí chodu univerzity. Jednak podniky se zaměřují pouze na určitou výseč vědy a tyto části odsávají veškeré peníze. Příkladem je farmaceutika. Zadruhé, ideologicky toto financování eroduje myšlenku, že vzdělání je veřejný statek a má být sdíleno. Tyto předpoklady potvrzují zejména americké zkušenosti: mez mezi tím, že soukromé firmy jen financují výzkum a tím, že diktují, co se bude zkoumat a co ne, je velmi, velmi tenká.  

Jana Musilová (1948), matematička a fyzička, Přírodovědecká fakulta, MU Brno, prorektorka pro vědu a výzkum MU Brno

Spolupráce se soukromým sektorem je prospěšná a nutná. Aplikační možnosti vidím samozřejmě i v základním výzkumu, z mně blízkých oborů třeba ve fyzice plazmatů. Čára mezi oběma výzkumy je tedy velmi rozmazaná. Aplikace prostě vychází z výzkumu základního. Chyba by ovšem byla upřednostňovat aplikace a inovovat jen výrobu, nikoli myšlení. A také se penězům na aplikovaný výzkum nemá říkat peníze na vědu.  

Petr Svoboda (1974), molekulární biolog, Ústav molekulární genetiky AV ČR

Základní výzkum je všude a vždy financován z veřejných zdrojů. Financování aplikovaného výzkumu soukromým sektorem možné je, ale důležitá je otázka morálky každého jednotlivce. Kromě toho mohou existovat i příslušné regulační úřady, které garantují bezpečnost – například u výzkumu v oblasti GMO plodin.

Pavel Himl (1971), historik, Fakulta humanitních studií, UK v Praze

U nás chybí jako zdroj financování nadace. Soukromé, politických stran, i veřejné. Byl jsem zaměstnán v takové nadaci Volkswagenu. Asi bych se osobně i zaprodal a za jejich grant napsal dějiny VW, je to otázka morálky, vidím samozřejmě i rizika, co třeba s dějinami VW za druhé světové války, že? A také je tu problém v tom, že opakovaným důrazem na spolupráci vědy a výzkumu se soukromým sektorem se relativizuje hlavní smysl humanitních věd, které stejně nikdo financovat nebude chtít. Musíme dopředu vědět, že chceme platit i takzvaně neužitečné, vlastně až subverzivní vědecké obory.

Stanislav Kmoch (1963), molekulární genetik, 1. lékařská fakulta, UK v Praze

Při výzkumu dochází k celé řadě závěrů. Některé z nich jsou aplikovatelné hned, jiné za sto let. U humanitních věd se bavíme o tom, jestli vůbec přinášejí nové poznatky, nebo jen rozšiřují intelektuální obzor a kritické myšlení jednotlivce. Že nemají ekonomický efekt, je evidentní, nedá se tedy čekat, že bude o jejich financování firmami zájem. Rozdíl mezi aplikovaným výzkumem a základním vidím v tom, že ten první vytváří výrobek, kdežto ten druhý poznatek. Ale obavy z podfinancování některých oborů nemám, po nějakou dobu se budou vyvíjet, ale pak zase bude zájem o jiný obor.

Helena Illnerová (1937), fyzioložka a biochemička, Fyziologický ústav AV ČR, v letech 2001 - 2005 předsedkyně AV ČR

Soukromé financování především příliš neexistuje. A to i přesto, že statistika uvádí, že 0,6 - 0,7 % HDP jde do výzkumu. Většinou jde jen o vlastní pracoviště soukromých firem. Problém navrhované reformy podle mne nespočívá ani tolik ve vtahování soukromého sektoru do financování vědy a výzkumu jako spíš fakt, že chce z veřejných prostředků financovat soukromé projekty. To nevidím dobře. Podniky ovšem mohou navrhovat, i zadávat, co potřebují vyvinout. Podmínkou musí být, že se vše vyzkoumané musí zveřejnit, i když se to zadavateli nebude líbit. Pak to považuji za přijatelné.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Nerozumím otázce Úterý, 27.Dubna 2010, 09:53:15

Proč bych jako podnikatel nemohl zafinancovat výzkum? Ve firmě jsme pár výzkumů zaplatili a snad i nějaká školení. Pravda, nebylo to nic "základního", ale výsledky se daly použít.
Někdy na to byla najata veřejná vysoká škola, někdy soukromá, někdy firma. Rozhoduje spíš to, kde byli zrovna lidi, co to umí udělat včas (a nákladově efektivně).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.