Proč patří česká média do Středomoří
Jiří PehePodle mediálních expertů Paola Manciniho a Daniela P. Hallina existují tři modely fungování moderních médií. Česká republika by se dle jejich klasifikace řadila do Středomoří.
Mediální experti Paolo Mancini a Daniel P. Hallin ve své do češtiny nedávno přeložené knize „Systémy médií v postmoderním světě“ nabízejí tři modely fungování moderních médií ve vztahu k politice.
Prvním je model „středomořský“, v němž mediální scéna odráží vysokou míru politické polarizace a je zatížena historickým vývojem, v němž média z různých důvodů tradičně fungovala jako služebník politiky. Novináři často neskrývají své politické preference, v novinách mají navrch komentáře nad zpravodajstvím, které je samo ideologicky vychýleno. Stát, když to jde, nepokrytě zasahuje do chodu médií, takže veřejnoprávní média jsou, nebo dlouho byla, spíše státní.
Druhý model, který autoři označují jako severoevropský-středoevropský, nebo také demokraticko-korporativistický, je ovlivněn tradičně silnou rolí zájmových skupin v demokratické politice, hledáním konsenzu okolo politického středu, poměrně silnou občanskou společností a historicky silnou rolí právního státu i nestranné byrokracie. Výsledkem je, že stát vytvořil pro média jasný regulační rámec, v kterémžto kontextu existuje vysoká míra profesionalizace novinářů. Tradičně vedle sebe existují média sloužící různým zájmovým skupinám a média komerční, která jsou obvykle nezávislá a řídí se liberálními principy. Veřejnoprávní média jsou silná a poměrně účinně chráněna před zásahy státu.
Třetím modelem je model liberální, který je nejvíc rozšířen v USA, Kanadě a Velké Británii. Role státu v médiích je slabá a s výjimkou Velké Británie jsou slabá i veřejnoprávní média. Převažují komerční média, politický paralelismus novinářů (tedy politické služebnictví) je slabý, míra profesionalizace novinářů je vysoká. Na druhé straně ale vysoká míra komercionalizace vede k ústupu seriózní politické novinařiny na úkor infotainmentu a zábavy.
Na Manciniho a Hallinově dělení je z našeho pohledu zajímavé především to, že ani Česká republika, ani ostatní post-komunistické země evidentně nepatří do středoevropského-severoevropského modelu demokratického korporativismu. Mnohem více se na ně hodí popis nabídnutý autory pro model středomořský.
Za prvé, nejen česká média, ale i velké západní publikace musí velice opatrně hledět na to, co a jak píší, to jest, koho a jak si mohou dovolit kritizovat. Konkurence je nemilosrdná, produkční náklady vysoké - a tak rozházet si to třeba i jenom s jedním jediným komerčním velkoinzerentem může mít pro dané médium velice dramatické důsledky. Jak se o tom před několika málo lety musel přesvědčit největší ze seriózních německých deníků, Süddeutsche Zeitung, když zveřejnil reportáž o tom, jakými metodami se jeden z největších německých obchodních řetězců, Aldi, snažil rozbít odborové hnutí ve svých filiálkách. Důsledkem tohoto jediného kritického článku bylo, že Aldi stáhl svou inzerci u SZ - což pro tyto noviny znamenalo miliónové ztráty, a ve svém důsledku to vedlo ke zmenšení redakce, protože prostě chyběly peníze na platy redaktorům.
- Není snad asi zapotřebí podotýkat, že to byla zároveň poslední reportáž tohoto druhu na stránkách SZ o obchodním řetězci Aldi.
Zároveň je ale nutno zdůraznit ještě jednu okolnost. To, že jsou média závislé na komerční inzerci, a tedy na jejích zadavatelích, samo o sobě není až tak nová či překvapivá věc.
Co je ale všeobecně zcela přehlíženo, je to, že média jsou stejně tak závislá - na svých čtenářích! Z těch samých důvodů jako v právě uvedeném: stejně tak jako si dejme tomu noviny nemohou dovolit příliš ostře atakovat svého inzerenta, tak stejně tak málo si mohou dovolit riskovat, že nějakým způsobem narazí na názory svého průměrného čtenáře. A tak je možno znovu a znovu pozorovat - a upozorňuji znovu, že i ve velkých, renomovaných německých médiích - jak tato u určitých ožehavých témat lavírují, jak se dotyčný novinář sice snaží podat zjevnou pravdu, ale jak ji musí skrývat, zabalovat do jinotajů, v podstatě ne méně, nežli jak se tomu dělo za tuhé totality s celou její cenzurou! Tam kde za totality číhal na každé neopatrné slovo dogmatický ideolog, tady zase hrozí ve svém světonázoru uražený čtenář, že uteče ke konkurenci.
A další omezení i té "nejprofesionálnější a nejdemokratičtější" žurnalistiky západního světa spočívá v její - myšlenkové sterilitě. Ani tato "profesionální" žurnalistika totiž v žádném případě nemůže sama překonat omezený horizont liberálně demokratické společnosti jako takové. Tedy takového typu společnosti, který rezignoval na jakékoli vyšší ideje, ve prospěch pragmatického, ale bezideového existování "tady a teď".
Takže, média v západním světě je možno nakonec rozdělit do dvou základních skupin: ideologicky podjatá - kdy je možno velice rychle vypozorovat, jak reality tohoto světa "ohýbají" v intencích svého vlastního vidění světa. Anebo pak média víceméně objektivní a neutrální, která sice skutečně dokáží podat fundované a vyvážené analýzy politického dění - ale jak řečeno, odvrácenou stránkou této jejich objektivity je jejich ideová sterilita.
Kdysi před léty, ještě za časů existence východního bloku, v jedné exilové publikaci vyšel článek jedné mladé pražské ženy. Od naprosté většiny takovýchto "exilových" textů se tento lišil tím, že byl v podstatě nepolitický; byly to jenom ryzí imprese obyčejné ženy z reálněsocialistického všedního dne. A mezi jiným zde padla jedna opravdu zaznamenáníhodná věta: "Takové publikace jako třeba "Reportér" z osmašedesátého jsou dneska už jenom marnou vzpomínkou na krásnou minulost."
Ano, nejen "Reportér", ale vlastně všechny ostatní publikace roku osmašedesátého nejenže mohly psát pravdu, ale zároveň v nich nebylo nic z oné sterility a nudy všech těch "profesionálních" a "demokratických" publikací současného Západu. Zdá se tedy, že opravdu smysluplná žurnalistika má zapotřebí ještě něco navíc, nežli pouhou profesionalitu.
Mediální pracovník je v podstatě jenom určitou obdobou onoho ideálního vědce: tím že profesionálním způsobem zachytí a analyzuje fakta, tím už - prý - učinil naprosté maximum pro sdělení pravdivého stavu věcí.
Jenže, jestliže onen ideál objektivního a nezaujatého vědce může ještě do určité míry fungovat ve fyzice a jiných exaktních vědách, tím více tento model selhává, čím více se blížíme vlastnímu světu člověka. Tady čím dál tím více narůstá diskrepance mezi pravdou, a mezi holou fakticitou bezprostřední reality.
"Pravdu" v hlubokém a intenzivním smyslu nemůžeme nikdy poznat bez celého kontextu lidského bytí. A tedy i s tím spojeného celého filozofického, etického, hodnotového zázemí. "Správnost" či "objektivnost" je něco jiného, nežli "pravda".
Ten "objektivní profesionální žurnalismus", pokud se omezuje jenom na holá fakta a jejich bezprostřední analýzu, tedy nejenomže nemá schopnost rozpoznat hlubší pravdy lidského konání - ale pokud vytváří fikci, že tomu tak je, fakticky produkuje klamný obraz.