Pandemie rozkrývá nové významy pojmu „trvale udržitelný život“
Ondřej VaculíkObce s fungujícími místními obchůdky a poštami jsou na tom v krizi výrazně lépe, poněvadž v nich nalezly přirozená střediska organizace svépomoci. Je třeba se z toho poučit a o oba druhy institucí pečovat.
Nouzový stav a krizové situace, vyvolané pandemií, mají velmi praktické důsledky, které v ledasčem vyvracejí současné postupy, trendy a tzv. zákonitý vývoj. To se asi nejvíce projevilo na venkově, v obcích, na vesnicích.
Vzhledem k různým opatřením, aktualizovaným často den ze dne, lépe na tom byli tam, kde zůstal fungovat obchod nebo pošta. Onen venkovský konzum či venkovská pošta s jednou úřednicí za přepážkou, ale s pravidelnou pracovní dobou a otevíracími hodinami pro veřejnost.
Právě spolehnutí na řád, na jistotu otevírací doby, se stalo pro mnoho zejména starších lidí oporou při překonávání všech obtíží, vyvolaných nouzovým stavem a hygienickými opatřeními. Venkovské obchody, z nichž se velice osvědčil COOP (bývalá jednota), se staly přirozeným — vlastně krizovým — centrem, kam lidé chodili nejenom pro nákup, ale také pro informace, roušky, dezinfekci i různé letáky, upřesňující režim života na vesnici.
Obchodnice, prodavačky instalovaly stojany na roušky, které šijí dobrovolnice a zdarma je dodávají, tak aby byly k dispozici na vsi těm, kteří je potřebují. Prodavačky kromě zboží předávaly také důležité informace o situaci obyvatel a často samy zajišťovaly či organizovaly pomoc těm, kdo zůstali v nějaké nouzi.
Dokázaly lidem objednávat zboží podle jejich přání a obstarávat i jiné záležitosti v rámci solidarity a lidské pospolitosti. Zejména právě konzumy se staly působištěm jakéhosi „ústředního výboru odboje virového“ s nebývalou akceschopností. A lidé tam náhle chodili mnohem raději než třeba do Billy.
Podobného významu nabyly i místní pošty, někde doplňované aktivitami dobrovolných hasičů. Pochopitelně tam, kde ale pošty i hasiči zůstali. Ukázalo se, že jestliže jsou jakés takés možnosti, lidé si umějí pomáhat, a konají tak i rádi.
Leckde ale poněkud stranou zůstaly obecní úřady. Zpravidla tam, kde všichni představitelé samosprávy jsou tak zvaně neuvolnění, tedy konají správu obce po své pracovní době, takže obecní úřad má omezené úřední hodiny, například dvakrát týdně vždy až v podvečer.
A někdy také situaci ještě komplikoval souběh vytížení starostů, daného jejich profesí, například u zdravotníků, ale i jiných oborů, kdy na práci na obci nezbylo času nebo ani patřičných sil. Další znehybnění samosprávných činitelů mohla vyvolat i karanténa, nemoc atd. Ostatně na nákup musel každý, úřadu bylo lépe se vzhledem k riziku nákazy vyhnout.
Každý nouzový stav přivodí větší obtíže sociálně slabším, kteří mají méně možností, a lidem na venkově, pro něž je vše obtížněji dostupné. Centralizace všech možných služeb a agend do města vede k oslabování obecněji pojaté imunity občanů vůči zdravotním, společenským, přírodním a jistě i politickým otřesům. Do pojmu „trvale udržitelného života“, který chápeme toliko v ekologických souvislostech, a často se mu mnozí vysmívají, nyní patří také obnova či zachování životaschopnosti venkova — zejména v tíživých situacích.
Z hlediska koronaviru nebo podobně agresívní nákaze jsou na tom nejhůře „moderní“ obce, kde výstavné domy jsou chráněny betonovými hradbami, kde lidé se ale přestávají znát, zdravit a ani o sobě nic nevědí. V obcích je „klid až příliš božský“, protože v nich kromě štěkání psů nefunguje nic. A pokud by se některý z domů stal pro jeho obyvatele i hrobkou, nikdo by si toho hned tak nevšiml.
Sociální vazby lidé začínají potřebovat až v nouzi. Až posud jsme si mysleli, že na lidské nouze si vystačíme s různými sociálními sítěmi. V nouzi si podáš žádost kamsi na sociální odbor a oni ti ji tam do půl roka vyřídí. Že nouzi můžeme institucionalizovat a někam vždy postoupit k vyřízení.
Ovšem trvale udržitelný život závisí i na tom, aby si prodavačka všimla okolnosti, že Málková si už třetí den nepřišla pro chleba. Co se děje? Aby v případě krize a nouze se měl neprodleně kde ustavit akceschopný „ústřední výbor odboje virového“, a tím virem nemusí být jenom nákaza.
Myslím, že například Svaz měst a obcí by se problémem životaschopnosti obcí měl více zabývat. Posud všechna úsporná opatření se soustřeďovala na ekonomické vztahy v našich až do koronaviru blahobytných podmínkách.
Dneska fungující obecní pošta, vesnický obchod — často pokládané za relikt minulosti — mohou přímo souviset s pojmem „trvale udržitelný život“. Co všechno v něm vězí? Možná ani ještě nevíme.