Herec Petr Vacek a režisér Jan Marek jsou autory textu k nové inscenaci na Malé scéně pražského Studia Ypsilon S kůží na buben. Představení je to lehké, hravé a roztomile zábavné, jak už je v Ypsilonce zvykem.

Na jevišti vládne poměrně inteligentní satirický humor a ironie, který nemůže urazit ani náročnějšího diváka. Mohou snad chybět jen zásadnější poselství, ale proč by měly. Inscenace je vystavěna tak, že to od ní člověk ani neočekává. V závěru se sice snahy o ztragičtění předváděného objeví, ale jsou dost neobratné.

Ústřední nápad inscenace stojí na přenesení televizní talkshow na divadelní jeviště a na napětí, které tento přesun vyvolává. Z divadelních diváků se zde stává placený kompars zábavného pořadu, jehož úkolem je adekvátně reagovat, když se objeví cedule s nápisem potlesk nebo smích.

Na začátku jsou všichni přívětivým režisérem Pavlem Novým podrobně instruováni, jak se mají chovat, skrze několik vtipů je vyzkoušen smích, který by měl později zaznívat na povel, a také je secvičen bouřlivý potlesk.

Pak se již může natáčení talkshow rozeběhnout —  přes všechny jingly, přebrepty, zastavení, opakování stejných situací apod. Tento třistaosmdesátý, -xtý díl talkshow zvané S kůží na buben v produkci TV La Mancha je, jak se dozvíme od jejího moderátora Petra Vacka, v něčem zásadně odlišný.

Zatímco v předešlých jsme mohli sledovat významné celebrity, zkrátka lidi, kteří to podobně jako moderátor někam dotáhli, v tomto dílu se můžeme setkat s bláznivým loutkářem Milanem Formanem, který to nedotáhl nikam, nikdy nestál před kamerou a nemá dokonce ani auto. Zato má morče, které nemůže nechat samotné. Všude chodí pěšky nebo jezdí na kole a už třicet let připravuje inscenaci Dona Quijota. Což je jedna bláznivá atrakce vedle druhé.

Loutkář se nejdříve jeví jako velmi snadná oběť televizní zábavy. Je nervózní, ztuhlý a před kamerou zcela nepřirozený. Ale jen do chvíle, než upadne do zvláštního transu a promění v rytíře smutné postavy Dona Quijota anebo začne likvidovat studiovou dekoraci za tři sta tisíc a odstraňovat loga sponzora, protože mu překážejí v jeho přirozeném nutkání po divadelním zabydlení prostoru.

Dekoraci nakonec zcela zlikviduje a začne v něm hrát své divadlo, za bezmocných protestů personálu studia a rozčilených telefonátů zástupce sponzora. Talkshow se vymyká z rukou a Moderátor ke konci už jen rezignovaně přihlíží nebo se snaží zachránit, co se dá, přičemž mu tuto jeho snahu neustále sabotuje neschopný režisér, který je spokojený nejspíš úplně se vším — a kdo ví, jestli dění na scéně vůbec sleduje.

Inscenace ovšem ke konci přece jen ztrácí dech. A to hned z několika důvodů. Jednak se nepodaří po celou dobu udržet logiku zvoleného rámce televizní talkshow a tvar se nezadržitelně sune k regulérnímu divadlu, v němž najednou přestáváme mít pocit, že jsou přítomny kamery a režisér a že to celé vůbec ještě směřuje k prezentaci skrze televizi.

Představení se tak vlastně rozpadá na dvě nesourodé části: televizní a divadelní. Část talkshow a část, která už se téměř úplně přesouvá k výstupům z Dona Quijota, ztvárňovaným zapáleným loutkářem s nepotlačitelným nutkáním k tvorbě.

Není možné se zbavit ani dojmu, že úvodní příslib kritičnosti k pokleslosti televizní zábavy se postupně otupuje. I proto, že se studio proměňuje v říši tvůrčí svobody. Což by v realitě bylo možné jen stěží, protože by ústředního destruktora vzápětí vyvedla ochranka.

Dalším problémem je také výkon Milana Formana a zejména pojetí jeho postavy. Kromě toho, že jeho loutkářská tvořivost nijak neohromí, není ani promyšleně vystavěna jeho postava. A to i přesto, nebo spíš právě proto, že do značné míry hraje sám sebe.

Nedostatečně srozumitelný a dovysvětlený je totiž jeho sklon k tvůrčímu transu, který ho chvílemi odstřihává od reality. Není ani precizně rozehrán a zdůvodněn jeho sklon k bezděčné a urputné aktivitě nutící ho přestavět si k potřebám svého umění jakýkoli prostor, v němž se zrovna nachází.

Za optimálních podmínek by připomínal třeba postavu vynálezce Teremina ze stejnojmenné hry Petra Zelenky, který pro podobné nepotlačitelné nutkání k přemýšlení a k vynalézání v jednu chvíli dokonce zapomene i na to, že se chce oběsit. Formanovi v tomto směru chybí urputnost, zapálenost pro věc. I proto je druhá půle inscenace pramálo vyhraněná. A jeho smrt v závěru působí jako téměř ničím neodůvodněná.

Je to nejspíš způsobeno také tím, že jeden z autorů textu, Petr Vacek, sám v médiích dlouhodobě působí. A ačkoli se zpočátku zdá, že k nim zaujímá kritický přístup, není schopen v něm být důsledný a v závěru ve své kritičnosti inscenace ucukne.

I na inscenaci S kůží na buben bylo patrné, že se v pražských divadlech rozběhla předvolební kampaň. A také jaké publikum do Ypsilonky chodí. V Praze jak jinak nežli pravicově orientované. A pokud ne, pak antiparoubkovské určitě. Je to v metropoli už takový folklór, na který divadelní tvůrci obzvláště nyní sázejí. A publikum jim za to vděčně tleská. Objevily se ale i jiné motivy, řeklo by se měšťácky xenofobní.

Stalo se to, když se Pavel Nový, coby režisér talkshow, snažil hned na začátku publikum přimět k smíchu dvěma vtipy. Ten první byl o Dežovi, který nevěděl, co je to kávová lžička a jehož dědeček ji zděšeně odhodil s tím, že je to semínko od lopaty.

Slovo cikán nebo Rom na scéně sice nepadlo, ale dikce Pavla Nového nemohla nikoho nechat na pochybách, kdo je terčem vtipu a kdo má takový odpor k poctivé práci s lopatou, na niž většina publika v životě nesáhla. No a ten druhý začínal větou: „Paroubek přijde do nebe.“ Už ta se stala důvodem obrovského veselí a potlesku publika.

Petr Vacek, Jan Marek: S kůží na buben. Režie a výprava Jan Marek, hudba Jan Jiráň a Botafogo, dramaturgie Jan Marek, Petr Vacek, hrají Milan Hugo Forman, Petr Vacek, Barbora Vyskočilová, Jan Jiráň, Daniel Šváb, Dominik Renč, Jan Noha, Barbora Skočdopolová, Pavel Nový.