Na internetu se však objevila i řada humorných reflexí, mezi nimi například doporučení, že by se rozhovor mohl stát prvním dílem nového seriálu Učitelských novin. Na něj by mohlo navázat povídání s Adamem B. Bartošem o židech a Tomášem Vandasem o Romech — určitě by to mnoho lidí ocenilo podobně.

Nenabídnou Učitelské noviny rozhovory s rasisty jako seriál? Repro DR

Tím, že povídání, které by ještě donedávna šlo čekat spíše v Parlamentních listech či zdejší „blogosféře“, vyšlo ve stavovském periodiku, jež by mělo přinášet osvětu a kriticky přistupovat k informacím, se může zdát, že bylo pokořeno další dno českého „potýkání se“ s islámem. Sluší se proto připomenout, že rezignace na fakta a znalosti, jakož i míjení se s realitou, má u nás dlouhou tradici — a to nejen pokud jde o islám.

Úvahy o islámu a muslimech novopečeného ombudsmana Křečka krásně zapadají do zdejšího kontextu. Jde-li o islám, naprosto se tu rezignovalo na snahy poznat, kdo má vlastně pravdu…

Odborníci, kteří obvykle hrají roli arbitrů — nebo by ji aspoň hrát měli — v otázkách, kde se očekávají znalosti, v případě islámu a muslimů na české mediální scéně zpravidla spíše „kazí hru“, a tak se zdejší „míjení se s islámem“ bez nich obvykle obejde. Kombinace sebevědomé ignorance se silným názorem tak stále znovu přináší neradostnou úrodu — a Hamplovo expozé jenom ukazuje, co vše jsme si zvykli brát jako normální.

Zatímco hrubozrnným výlevům nenávisti ztělesňovaných islamofobem Konvičkou se dostávalo svého času mimořádné mediální pozornosti, o poněkud sofistikovanějších a elegantnějších formách protiislámské demagogie to ani zdaleka neplatí. Když před zhruba pěti lety vrcholila tzv. „migrační krize“, záplavy nenávistných komentářů se valily nejen na všechny „mohamedány“, „čmoudy“, „muslimáky“, „slimáky“ a dalšími nepublikovatelnými termíny častované údajné „invazní hory“, ale rovněž na odborníky, kterých se to téma více či méně týkalo, od orientalistů, religionistů, přes geografy či sociology.

Snaha o věcnost tak nezřídka zanikala ve víru ideologických střetů, kde se pro ostřejší výraz nešlo příliš daleko. Seriózní média, včetně těch veřejnoprávních, či státní instituce tak musely opakovaně řešit dilema mezi hledáním pravdy o islámu a tím, co by velká část spoluobčanů o tomto náboženství patrně ráda slyšela, aby se utvrdila v tom, o čem se už stejně domnívá, že ví.

Netřeba dodávat, že tyto dvě množiny mají pramalý průnik. Stejné dilema se v různých podobách u nás opakuje s železnou pravidelností, mimo jiné v komentářích ke kauze vydání kontroverzní knihy Základy tauhídu.

Rezignace na odbornost už i na akademické půdě

Hodně toho bylo napsáno o tom, jak se „doba postfaktická“ projevuje v médiích a v politice. U nás se však už stačila projevit i v akademické sféře. Když jde o islám, tak jde mnohdy věcnost, erudice a kritické myšlení stranou.

V bouřlivé aréně se až závratně snadno stírají rozdíly mezi odborníky a aktivisty; i jinak kriticky smýšlející jedinci jsou tu a tam ochotni přebírat ledacos. A více než kde jinde zde platí, že sebevětší nesmysl, jemuž se dostane masivního rozšíření na internetu, se náhle stává „alternativním pohledem“.

Nedostatečné znalosti jsou přitom ve všudypřítomném „boji proti politické korektnosti“ jen drobnou vadou na kráse, kterou snadno a rádi přehlédneme, má-li autor správný postoj. Islám tak mnohdy dobře poslouží jako aréna, na níž může ten či onen politik, novinář nebo odborník — na něco jiného než na islám — ukázat, že vlastně není žádný „elitář“, nebo, nedej bože, „sluníčkář“, ale že se vlastně ztotožňuje s mainstreamovým, „lidovým“, viděním u nás nepříliš známého náboženství, o němž lze psát úplně cokoliv — a vždy se to ztratí.

O českých debatách o islámu a muslimech tedy sice obecně platí, že sebevětší úlet není nikdy dost velký, aby nezanikl v moři ještě větších, ovšem to, co snadno přejdeme mávnutím ruky v případě facebookových hádanic, je o to smutnější na akademické půdě, například u seriózně se tvářící publikace, vydané univerzitním nakladatelstvím, kde lze čekat jistou soudnost. To je příklad knihy Rudolfa Kučery ambiciózně nazvané Islám a politika, kde se, například, na straně 36 dozvíme, že „Kaaba“ je „posvátný kámen“ či na straně 10 se dočteme, že „v muslimském světě nemohou křesťané svobodně vyznávat své náboženské vyznání…“

Jistě, jsou takové případy a není jich málo, ale podobná formulace by se lépe hodila do internetové debaty o islámu, nikoliv odborné studie, a to nikoliv proto, že by snad byla „politicky nekorektní“, ale proto, že je nepravdivá. Nebo se tu dočteme, že „fundamentalisty žádná islámská věda zabývající se Koránem, nezajímá…“; a co jsou pak kupříkladu všechny ty saúdskoarabské vzdělávací instituce, kde se fousatí fundamentalisté z celého světa zdokonalují mimo jiné v koránské exegezi?

Nejde o úryvky z blogu nepoučeného českého zájemce o islám, nýbrž pasáže z díla autora, docenta, politologa, který o islámu a islamismu přednášel, publikoval, a dokonce vedl diplomky. Čtenář se na straně 113, názorně a více než co jiné dokreslující erudici autora, dočte: „Vzpomínám, jak mě kdosi líčil průměrného džihádistu: sedí, žvýká listy koky (sic!), a když zazní rozkaz, vstane, vykřikne Allahu akbar, Alláh je velký, a jde zabíjet…“ Ale jde o islám, tam se to ztratí.

Pokud si ovšem český čtenář z knihkupectví odnese Islám a politiku, dopadne ještě poměrně dobře, poněvadž podstatnou část knihkupeckých poliček nadepsaných „islám“ v současnosti zabírá obsáhlá tvorba Billa Warnera. Tento americký protiislámský aktivista — vlastním jménem Bill French — působí velmi seriózně, distingovaně (nosí motýlka) a hlavně nabízí tak zvaná tvrdá data, což mu dodává punc vědeckosti, a proto jej spousta lidí pokládá za odborníka.

Čísla a procenta, jimiž tak rád Bill Warner ve svých úvahách o Koránu a hadísech operuje, mají dokladovat údajnou vědeckost jeho přístupu. Mnoha lidem, včetně jinak vzdělaných a politicky vlivných osobností, tento přístup nejspíš imponuje.

Ze studnice „moudrosti“ Billa Warnera tak čerpá své vědomosti o nejrychleji se šířícím náboženství dneška i spousta vzdělaných a kriticky smýšlejících spoluobčanů. Takových, jimž by se „eklovalo“ dovolávat se například islamologických počinů ve stylu entomologa Martina Konvičky nebo současné královny českého „antidžihádu“ advokátky Kláry Samkové.

Vůbec přitom nevadí, že v akademickém kontextu lze Billa Warnera citovat v odborné práci snad v jediném kontextu, a to jakožto vysoce relevantní pramenný materiál pro studium soudobé islamofobie. Citovat jej jako autoritativní zdroj k islámu je naprostý nesmysl, ale v České republice se mu mimořádně daří.

Zatímco v USA je Warner protiislámským aktivistou druhé kategorie, ve srovnání se zvučnými jmény Roberta Spencera, Pamely Gellerové a jiných, v České republice opakovaně přednášel, a dokonce zde otevřel pobočku svého Centra pro studium politického islámu, jehož demagogové pořádají přednášky po českých a moravských knihovnách, a tu a tam jimi nepohrdnou ani zdejší univerzity. Warner tak vystoupil dokonce v pořadu České televize Události, komentáře, kde byl — ke zděšení odborníků — představen jako mezinárodně uznávaný odborník na islám.

Seznam osobností zdejšího intelektuálního a politického života, kteří mu „skočili na špek“, by byl předlouhý. Velmi často se to v praxi projevuje například v papouškování slovního spojení (pro Warnera velmi distinktivního) „islámská trilogie“, které jiní islamofobní učitelé nepoužívají, což je sousloví, které má označovat Korán plus hadísy plus Prorokův životopis.

Zdejší pomyslná „laťka“, pokud jde o znalosti nejen o islámu, ale i o dalších náboženstvích, nebyla nikdy nastavena příliš vysoko, ale v době Googlu je to stále horší a horší. Zřetelně se rozevírající pomyslné nůžky mezi odborností a angažovaností lze sledovat ledaskde, kde by to člověk dříve nečekal.

Snaha o věcnost, porozumění či dokonce empatii bývá nezřídka odsuzována jakožto „kapitulantství“ nebo „kolaborace s nepřítelem“ atp. Tento bod se s železnou pravidelností opakuje například v internetových ohlasech na jakékoliv snahy vnést do zdejší hysterie špetku věcnosti.

Příkladem budiž záslužné osvětové aktivity společnosti Člověk v tísni nebo nedávná série prohlášení iniciativy Společný hlas: Fórum židů, křesťanů a muslimů. Svého času se dočkaly koordinovaného hejtování, dříve pod taktovkou facebookového sdružení Islám v ČR nechceme, dnes z jiných „alternativních“ platforem.

Ostatně o tom, že úlety — pokud jde o islám a muslimy — nejsou ničím novým ani v českém školství, by mohla, bohužel, vyprávět dlouhá řada učitelů či ředitelů škol, kteří se rozhodli reagovat na zvýšený zájem o daná témata či obecně o Blízký východ, politiku, multikulturalismus, migraci atd. osvětou, často ve spolupráci s různými občanskými organizacemi. Za tuto chvályhodnou snahu o věcnost a osvětu se dočkali nenávistných internetových výlevů a obvinění, že chtějí nebohá dítka ideologicky indoktrinovat.

Nedej bože, aby do školy přivedli živého muslima, s nímž by si studenti mohli popovídat. Takovou odvahu mají už jen nemnozí.

Selhání politiky

Smutnou skutečností však zůstává, že „boj proti indoktrinaci“ českých dětí si vzali za své mnozí politikové, mezi nimi Trikolóra, SPD a řada dalších napříč jinými stranami. Vlastně se někdy skoro zdá, jako by mezi sebou soutěžili, kdo zdejší školáky ochrání lépe před zhoubnou ideologickou nákazou, která čeká na každém roku. Ostatně v rámci úsilí legitimizovat vlastní štvaní zaznamenali čeští organizovaní islamofobové řadu nepopiratelných úspěchů, nejen pokud jde o spolupráci s politiky, lokálními i celostátními, kteří na antiislámskou notu zjevně slyší.

Jistou pomyslnou vlaštovkou dokazující, že „když se chce, tak to jde,“ se stalo před zhruba pěti lety odebrání akreditace MŠMT projektu Muslimové očima českých školáků. Jednalo se o kvalitní didaktický program, který vznikl právě proto, aby bojoval proti předsudkům i nenávisti. A byl posuzován několika islamology a religionisty, mimo jiné autorem těchto řádek.

Fakt, že ministerstvo před stanovisky odborníků nakonec upřednostnilo hlasy „rozhořčených rodičů“, vycházející z organizované internetové štvanice, podpořených interpelací poslankyně Jany Černochové, se stal smutným dokladem svůdnosti islamofobních trendů. Většina politiků se jim postupně začala více či méně podbízet.

Zmíněná poslankyně Černochová se po své účasti na jedné z prvních islamofobních demonstrací v novinovém rozhovoru pozastavovala nad tím, že Korán „řeší“ křesťany, zatímco Bible „neřeší“ muslimy. O několik let později se naopak chvályhodně zastala českých muslimů proti nesmyslným a nebezpečným návrhům okamurovců na ústavní zákaz islámu v České republice, byť s hloupým argumentem, že tu přece žádné mešity neexistují.

Mezitím stačila podpořit u mediálně mimořádně sledovaného soudu bojovníky za „naše hodnoty“ ve známé šátkové kauze ze střední zdravotnické školy v Praze, kde se stal hidžáb mocným symbolem jitřícím city všech uvědomělých vlastenců. Poslankyně Černochová tedy ztělesňuje zdejší „míjení se s islámem“ mnohem lépe než řada známých — a nepoměrně lépe informovaných — islamofobních stálic typu již zmíněného Petra Hampla či Martina Konvičky.

Zatímco pravověrní islamofobové jejich druhu našli své velké téma, zaujali k němu jasný postoj a nebojí se „nést kůži na trh“, mnoho politiků, aktivistů i novinářů víceméně lavíruje mezi tím, co „by mohla být pravda“ a „co by lidé asi tak rádi slyšeli“. A to není těžké odhadnout.

Islám proto stále vyvolává silné emoce, ale zároveň už tolik netáhne jako dříve. Polemiky o něm se vlastně do značné míry vyčerpaly a mnoho z těch, kdož se do nich zapojují, možná vlastně už ani pořádně nezajímá. Přicházejí nová témata, nové výzvy, vedle nichž islám na internetu spíše jen paběrkuje.

Nejen proto současné české pře o muslimech tak často postrádají věcnost, překypují emocemi, zacyklují se. A neustále připomínají — více než co jiného — vzájemné míjení se.