Když pravicová média v průzkumech voličských preferencí automaticky sčítají hlasy ČSSD a KSČM, jde o následování hodnou simplifikaci názorového spektra, nebo o nebetyčně účelovou interpretaci, která ani na okamžik nepřipouští možnost, že by sociální demokracie v případě volebního vítězství mohla vládnout s partnery po své pravici?

Chápu, na co naráží Lukáš Kraus, když píše, že „po nepřetržité dvacetileté vládě středu je nutné agregovat i zájmy levého kraje politického spektra, a to nejméně v jednom volebním období. Na krizi bohužel existují pouze dva recepty. Levicový a pravicový. Jakýkoliv kompromis, který je za normálních okolností bezesporu žádoucí, by vedl k rozmělnění a faktickému nečinnému postávání.“ Politické strany je zkrátka třeba vést k tomu, aby se řídily hodnotami, které vzývají, a programem, který mají, nikoli pestrými lobbistickými zájmy, které jako virus napadají celé partajní spektrum. Drží-li zdejší stranický systém pohromadě pouze stavební, průmyslové a energetické kliky, je to jednoznačně špatně.

Na druhou stranu, kdyby platilo, že jsme v České republice absolvovali dvacetiletí vlády středu, sotva by byly ve společnosti, ale i mezi politiky vyhloubeny tak výrazné zákopy, jako evidentně jsou. A co se receptů týká, je jich naštěstí daleko více. Jenom na levici mne napadá nacionálně-tradicionalistický, giddensovský či skandinávsky zelený…

Vladimír Špidla, o jehož sociálně demokratické autenticitě nemůže nikdo pochybovat, zformoval v roce 2002 těsně většinovou koalici s KDU-ČSL a US-DEU. O jeho sestřelení se o dva roky později postarala skupina sociálních demokratů, která tvrdila, že je třeba se vrátit od „shnilých kompromisů“ k jednoznačně levicové politice. Nešlo ale o moderní levicové programatiky, ba idealisty, nýbrž o betonáře a těžaře, z nichž nejznámějším byl poslanec Josef Hojdar. Inu, ne každý, kdo se zaštiťuje levicovostí, je zárukou odpovědné správy země.

Když se vrátíme ke Špidlově koalici, nelze nevzpomenout, že zatímco ODS na ni v parlamentu zareagovala „nulovou tolerancí“, ona sama si získala poměrně širokou podporu občanské společnosti, struktur, které prostě vycítily otevřenost vládní politiky. Stejně tak se zajímavě proměnila podpora ČSSD: skalní voliči odpadali, ovšem objevili se noví — z řad akademiků, vědců, umělců, studentů, aktivistů neziskových organizací… Jakmile se sociální demokracie vrátila k radikálně levicové rétorice a ve sněmovně se opřela zejména o KSČM, přibelhali se tradiční voliči a špidlovská „náplava“ se rozptýlila mezi středové formace. Volby skončily patem: ODS ani ČSSD přes výjimečně vysoký zisk hlasů nedokázaly zabrousit do středu. Nebýt přeběhlíků a prapodivného chování zelených a lidovců v dalším období, mohli jsme rychle spět k novému rozdání karet.

Před volbami 2010 je situace ještě smutnější. Nevyhraněným voličům již nestačí SZ a KDU-ČSL. Místo toho pošilhávají po TOP 09 (program „Sedřeme z vás kůži“ je nemate, zato jsou na větvi z milého knížete Schwarzenberga) a Věcech veřejných (byť se spíše než o politickou stranu jedná o důmyslný marketingový a lobbistický projekt). Je snad chování této početné kategorie voličů reakcí na nedostatečnou levicovost ČSSD a nedostatečnou pravicovost ODS? Soudím, že nikoli. Pravděpodobnější je, že tito lidé hledají někoho, kdo bude alternativou nesrozumitelných přestřelek a negativních kampaní.

Kdyby dala kterákoli silná strana najevo, že jí nejde o moc za každou cenu a že je přes volební vítězství ochotná dobrovolně odejít do opozice, nezíská-li podporu pro svoji představu vládního uspořádání, mnozí voliči by uznale zatleskali. Avšak pouze do doby, než by jim došlo, že jde o cestu nerealizování volebního programu, s nímž ona partaj vyhrála volby.

Dokud nezměníme volební systém z poměrného na většinový a nezamíříme k modelu dvou velkých stran střídajících se u moci, budeme muset akceptovat model koaličního vládnutí, pouze příležitostně alternovaný menšinovými vládami či úřednickými kabinety. Sestavit koaliční vládu se přitom dá různě: například podle roku 2002 s jasnými programovými průniky, nebo s vidinou rozdělování pochybné kořisti, jak učinil v tomto volebním období Mirek Topolánek.

Osvědčeným evropským modelem je partnerství sociálních a křesťanských demokratů, hlásících se k sociálně-tržnímu hospodářství a prohlubování evropské integrace, zhusta doplněné o zelené a umírněné liberály. Soupeři jim jsou političtí konzervativci, ekonomičtí neoliberálové, nacionalisté a komunisté. Pakliže český volič experimentuje s politickými kočkopsy, je povinností etablovaných partají myslet nejen na sebe, ale pomáhat návratu politického spektra jako takového k „normálu“. Jinými slovy, když sociální demokracie nebude integrovat zelené a křesťanské politické proudy, k čemuž by ji nejlépe donutil zmíněný většinový volební systém, měla by vsadit na strategii a taktiku, které by dokázaly i po případném volebním propadu KDU-ČSL a SZ brzy vrátit tyto subjekty na parlamentní trajektorii. Do té doby by ovšem neměla být zapovězena ani trpělivá kultivace TOP 09 a Věcí veřejných. Za lecjakými Kalousky a Johny se v nich skrývá řada komunálních politiků a neprivilegovaných sympatizantů, kteří by časem mohli dodat kontroverzním značkám serióznější tvář. Vždyť politika není teoretická, nýbrž výsostně praktická disciplína.

Konfrontace (ne programová, ale personální) je v České republice tak silná a pro demokracii destruktivní, že by hrany měly být spíš obrušovány než ostřeny. Nepotřebujeme vodním příkopem obehnané hrady modrých a oranžových, natožpak proti sobě stojící sociální či generační skupiny. Potřebujeme schopnost dialogu a přesahu levice i pravice do „středu“. Proto by se po volbách mělo jednat, jednat, jednat... a hledat řešení, nikoli jen trucovat, skládat zbraně nebo utíkat do opozice.

S poptávkou po „ideových“ partajích s pevnými kořeny a jasnými názory se to přitom nikterak nevylučuje. Vždyť pouze strany pevné v kramflecích jsou s to za jednacím stolem podat kvalitní, sebevědomý výkon a neztratit body za „umělecký dojem“.