Když Nick Cave roku 1976 nastoupil na uměleckou školu, bylo jeho velkou zálibou šokovat a hledat extrémy ve výrazu. Užíval si zděšené a zhnusené obličeje lidí sledujících jeho výtvarná díla. V témže roce zakládá první kapelu The Boys Next Door, ta se vzápětí stala stejně důležitou jako škola. Když ho koncem roku 1977 vyloučili, kapela zaujala místo té nejdůležitější.

V té době měla většina Nickových písniček charakter spíše společenského komentáře, osobního sentimentu v nich bylo minimum. V roce 1979 natočila kapela desku Door, Door a poté se přejmenovala na The Birthday Party. Rebelství členů nové kapely sílilo, některé kluby v New Yorku je doslova vypakovali po prvních třech písničkách. A jejich plán do budoucna zněl jednoduše: ještě přidat!

Brzy jim přestalo stačit napodobovat kapely ze zámoří. Procházeli postupnou a přirozenou proměnou. Kritika jim vyčítala divokost a obviňovala je z velikášství. Kytarista The Birthday Party Rowland S. Howard k tomu dodává: „Rocková hudba byla považována za nejnižší formu umění, ale my jsme si vzali do hlavy, že ukážeme, že je možné být velice agresivní rockovou kapelou a zároveň nepostrádat inteligenci.“

↗

Okolnosti vzniku alba Ghosteen jsou tragické, přesto je však důkazem, že světské zázraky se stále dějí. Repro DR

Mezi jejich vzory patřili David Bowie, kapely Roxy Music a The Stooges, především jejich album Funhouse. V Austrálii prý stáli za zmínku také Crime & The City Solution, s nimiž v pozdějších letech vystupovali zbylí členové kapely.

Po třech letech intenzivního hraní přichází stagnace. Napětí v kapele eskaluje. Nick se uzavíral do sebe a věnoval se více psaní, které mělo, jak doufal, překonat kategorii „rockových textů“. Po absolvování turné v USA odletěli do Berlína, aby tam natáčeli v Hansa Ton-Studios. Na postup práce dohlížel Blixa Bargeld, který skupinu držel víceméně pohromadě. The Birthday Party natočili poslední nahrávku, jmenovala se The Bad Seed (1983).

Finální verze, s níž měli do budoucna vystupovat, byla dohodnuta v Londýně v roce 1983. Členové nového bandu Nick Cave & The Bad Seeds byli Barry Adamson, Blixa Bargeld, Mick Harvey, Anita Lane, Hugo Race. V této sestavě také natočili debut From Her to Eternity (1984). Po odchodu Anity Lane a Huga Race se ostatní členové v roce 1985 přestěhovali do západního Berlína a vydali druhé album The First-born Is Dead.

Úvodní píseň Tupelo s dunivě se valící basou navozuje epicky laděný děj. Nick vypráví příběh biblické bouře ohrožující město Tupelo, která utichá, když „Král spatří světlo světa…“ Kromě onoho skrytého významu „druhého příchodu Kristova“ je zde „králem“ Elvis Presley, který se narodil v Tupelu. Elvis měl dvojče, bratra, který zemřel při narození, odtud i název alba; prvorozené dítě je mrtvé, to v pořadí druhé žije…

Ghosteen

Tady bych svoji stručnou sondu do minulosti ukončil, neboť se jedná o podobenství, které nahání hrůzu a ukazuje, že tanečky se smrtí, mort-balady a okázalé pohřby a hrůzy byly Nickovou hnací silou od prvopočátku. Pochopitelně, nikdy nebyla jeho výpověď tak osobní jako na aktuálním albu Ghosteen.

Když jsem v roce 2017 v O2 Aréně na turné ke Skeleton Tree sledoval na obrazovkách zpomalené záběry útesů, z nichž spadl jeho syn a zabil se, tento patetický masochismus jsem nechápal. Až později! A vlastně se mi to propojilo i s aktuální deskou Ghosteen. Cave nabízí společnou, otevřenou meditaci. Tvorba jako zbavení se bolesti a koncert jako katarze!

Ti, kdo znají Caveovu tvorbu důkladněji, nemusí být zase tolik překvapeni zvukem aktuální nahrávky Ghosteen. Konkrétně bych rád doporučil k poslechu některé Caveovy a Ellisovy filmové práce, které mají chvílemi velmi podobný zvukový charakter. Soundtracky Hell or High Water (2016) nebo Wind River (2017) mohou být vnímány jako ohmatávání zvuku pro příští nahrávky. Ostatně poslední pražský koncert začal naříkavými syntetickými tóny soundtracku Wind River.

Okolnosti vzniku dvojalba Ghosteen všichni známe. Jsou tragické. Se ztrátou života se vytrácí i víra. Její nalézání a obnova jsou hlavním motivačním principem alba Ghosteen. Je to monolitický záznam — velmi niterný, impozantní a je vlastně nemožné mu plně porozumět. Což neznamená, že by nahrávka Ghosteen byla odcizující!

Naopak, hudba je často příjemná a delikátní a s každým poslechem poodhaluje další vrstvy. Vokál se v mnoha polohách neustále mění. Z nejhlubších tónů přechází do falzetu, z hrubosti do jemnosti, aby se později rozvrstvil do sboru a konečně splynul v jednotě...

Navzdory obrovské ztrátě je album Ghosteen důkazem, že světské zázraky přetrvávají, že se dějí. Nickovy oči, doširoka otevřené, jasné, s dvěma démony, přes všechen pel času a osudu září dodnes.