Odpadový mor a skládková krize

Odpad, který naše civilizace produkuje, už si dávno nevíme rady. K řešení tohoto problému se naše politická reprezentace nehlásí, protože by se muselo obrátit proti spotřebnímu způsobu života, který je velmi populární ideologií.

Na skládce komunálního odpadu, která se rozkládá u našeho městečka, dneska už spíše se tyčí nad ním, se konal den otevřených dveří; den otevřených vrat. Jimi prošla i jedna paní, obyčejná paní z lidu, rozhodně žádná ekologická aktivistka. Žasla, co všechno je na té olbřímí hromadě uloženo, vyhozeno: úplně zánovní sedací souprava z obýváku, zdálo se jí. Spousta nábytku a různého bytového zařízení, které tu nemilosrdně drtil kompaktor. Také zánovní psací stoly z nějaké banky.

Tím by se velice slušně dal zařídit bejvák, napadlo ji, jen to trochu vycídit a možná někde vyspravit. To se dříve vykupovalo a prodávalo v bazarech nábytku a v dávnějším dřívějšku vůbec nevyhazovalo, nábytek se postupně, s rozmyslem, pořizoval, aby sloužil lidem celý život – ostatně nebyl levný.

Jinak naše skládka sestává zejména z igelitů a různých plastů, přestože je přece třídíme. Těch různých umělých hmot je na naší skládce stále více, protože průmysl nám je tlačí do obchodů v různých podobách, od obalů na všechno možné i nemožné po samy plastové blbůstky, kdy člověk žasne, proč a kdo si je pořizuje.

Uvázli jsme v zakletém kolotoči, kdy z druhotně zpracovávaných plastů vznikají zase plasty, a čím je více prvního, tím je více druhého, a čím je více druhého, tím pak musí být více i prvního, takže plastový obal na šest plátků sýra váží více než ten sýr. Podobně je tomu s kartáčkem na zuby, a nesmyslně zatavené do plastů jsou i mnohé železářské výrobky, které bez použití jiného nástroje často ani nejdou „odplastovat“. Koupíte si na to odplastovávání nůž, a on je opět důkladně zaplastován.

Landfill-879437_960_720Kapacita druhotného zpracování vytříděných plastů zdaleka nedostačuje, takže je svozové firmy čím dál častěji ukládají na skládce. Foto Pixabay

A přesto druhotné zpracování plastů – tedy těch, které sami vytřídíme – kapacitou nedostačuje vzhledem k jejich produkci. Takže svozovým firmám tříděného odpadu stále častěji nezbývá nic jiného než celé fůry plastů ukládat na skládce komunálního odpadu.

Skládku si můžeme představit jako stavební dílo, které je dokončeno až se završením na určité kótě a rekultivováním celé skládky, tedy toho nového kopce. Za tunu uloženého odpadu platí se poplatek. Čím více umělých hmot skládka obsahuje, tím méně se vzhledem k celkovému objemu skládky vybere, protože kubík plastů, i dobře slisovaných, možná neváží ani pět set kilo. Čím více plastů, tím menší výnosy jak pro majitele skládek, tak pro svozové firmy.

Podle původních záměrů mělo být podle nového zákona o odpadech skládkování ukončeno již v roce 2017. Termín se několikrát odložil, nyní je to až rok 2030. Místo skládek mají fungovat třídírny odpadu, aby jen jistý podíl, jiným způsobem už nezpracovatelný, se vozil do spaloven. Pro střední Čechy (vyjma Prahy) to má prý být elektrárna v Mělníce. Už před lety, ještě za hejtmana Ratha, jsme jako samosprávy podepsaly memorandum, v němž se zavazujeme přijmout koncepci a režim, který při nakládání s komunálním odpadem stanoví Středočeský kraj.

Když se dívám na naši skládku, dochází mi, že stále větším problémem bude ten separovaný odpad pro další použití, protože když už ho nestačíme zpracovávat nyní, tak co potom, až se ho vytřídí mnohem a mnohem více? Co s ním?

Pak také ve „spalovacím řetězci“, který už funguje například v Plzeňském kraji, se zřejmě zapomnělo na zpoplatnění ukládaného popílku – na skládce. Provozovatelé skládek se tento popílek snaží úředně vykazovat jako „technické zajištění skládky“, které do 20 procent množství ukládaného odpadu není zpoplatněno. Někde se také užívá další pojem „konstrukční prvky“, na něž se ale podle zákona o odpadech osvobození od poplatků nevztahuje, přesto je často provozovatelé skládek nevybírají, protože jim dvaceti procentní limit „sežere“ ten popílek.

Domnívám se, že za samy „konstrukční prvky“, které skutečně zajišťují skládku, provozovatelům skládky nikdo nechce poplatek platit, spíše by třebas příslušné firmy chtěly, aby si „skládkaři“ konstrukční prvky odkoupili – když je přece na skládce potřebují.

Platit by se podle mého mělo za uložení popílku, s tím však hospodaření spaloven nejspíše nepočítá.

Kdo může za skládkovou krizi
V našem městečku se tak velký skládkový kopec nikomu nelíbí a opoziční zastupitelé hledají viníka výše popsané „skládkové krize“. Protože jako místostarosta mám na starosti „filosofii všech kanálových vpustí a podobně“, padl návrh na mé odvolání. Jakožto člověka odpovědného i za skládku, jako viníka. Dokonce bylo vysloveno podezření, že jsem na onom neuspokojivém stavu provozovatelem skládky „nějak zainteresován“, čímž je myšlen úplatek, korupce.

Škaredý kopec odpadu nad městečkem spojený s místostarostovou korupcí – no to je chytlavé téma, zvláště v dnešní době hledání viníků za vše, co se nám nelíbí. Možná na mě bude podáno i trestní oznámení, jak se dneska hojně děje. (Ačkoli, paradoxně, na druhé straně jsem pokládán za „zelenýho jak sviňa“, neb za Zelené jsem i kandidoval v krajských volbách.)

Tyto dva poslední odstavce, prosím, v mysli vypusťte, autorovi poněkud, jak se říká, ujely nervy. Na druhé straně i tyto dva odstavce jsou svědectvím o hluboké krizi našeho tzv. odpadového hospodářství. Nemáme moře, kam bychom svůj sajrajt mohli nenápadně v noci sypat.

Odpad, s nímž si nevíme rady, má povahu novodobého moru. K léčbě či řešení tohoto problému se naše politická reprezentace nehlásí, protože řešení by se muselo obrátit proti spotřebnímu způsobu života, který je dneska, jak vidno, jedinou populární ideologií. Současnou ideologii zbytnělého materialismu odvozuji od komunismu.

Co náš čeká? V každém případě musí nastat – a vbrzku se tak také stane – prudké zvýšení cen za likvidaci komunálního i jiného odpadu. Což k nápravě nepovede, protože důsledkem bude četnější zakládání černých skládek, a tím přesunutí nákladů za likvidaci tohoto odpadu na obce a majitele pozemků.

Měla by tu zvítězit jedna strana nebo hnutí, které by mělo v programu možná jen jediný bod: učinit taková opatření, která by nás zbavila odpadového moru. Otázka je, jak toho dosáhnout. A kde začít. Jak ideu spotřebního minimalismu učinit obecně lákavou?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.