Deník Referendum Domov

Evropská unie se k rovnosti žen a mužů přibližuje malými krůčky a Česká republika k ní kráčí ještě pomaleji, vyplývá z letošního Indexu genderové rovnosti, který v úterý zveřejnil Evropský institut pro rovnost žen a mužů (EIGE). Ten na stupnici od jedné do sta hodnotil pokrok v šesti klíčových oblastech – práce, zdraví, čas, finance, znalosti a moc. Zatímco průměr evropské osmadvacítky činil 67,4 bodu, Česká republika se s 55,7 body umístila na jedenadvacátém místě žebříčku.

„Bodový zisk České republiky je ve všech zkoumaných oblastech nižší než skóre Evropské unie. Nejhůře si vede v doméně moci. Nejlépe v tématu zdraví, kde i přesto obsadila až osmnáctou příčku. Od roku 2005 se navíc její postavení v Indexu zhoršilo – propadla se o čtyři pozice –, a proto nadále výrazně zaostává za evropským průměrem. Skóre České republiky se totiž za dvanáct let měření zvýšilo jen o 2,1 bodu,“ konstatuje institut.

Podle poslankyně a zmocněnkyně vlády pro lidská práva Heleny Válkové (ANO) si je ve světle nejnovějších údajů třeba přiznat, že situace v oblasti rovnosti žen a mužů není zdaleka ideální. „Rozhodně máme co zlepšovat,“ říká. „Nesmíme však vystupovat aktivisticky. Postavení žen v naší společnosti není dobré, ale z mé pozici chci především mírnit příliš nespokojené hlasy z prostředí genderových organizací, aby společnost příliš nedráždily,“ dodává.

Česká republika směrem k genderové rovnosti postupuje pomaleji než většina členských států Evropské unie. Graf EIGE

Nízké zastoupení žen v politice
Přestože Česká republika za evropským průměrem výrazně zaostává a v čase se její skluz ještě prohlubuje, Válková soudí, že s přijímáním patřičných opatření – například s kvótami pro vyrovnané zastoupení můžu a žen v rozhodovacích pozicích – netřeba spěchat. „Pokud si ženy na výraznější prosazení do Parlamentu budou muset ještě několik let počkat, tak se nic nestane,“ vysvětluje bývalá ministryně spravedlnosti v kabinetu Bohuslava Sobotky (ČSSD).

„Téma kvót je ve zdejší společnosti tabuizované a zhusta vysmívané. Mezi politiky je vůči němu silný odpor. Navíc jsem od mnohých žen slyšela, že o kvóty nestojí, nechtějí, aby na ně někdo ukazoval prstem, neboť se cítí dostatečně kvalifikované, aby uspěly i bez nich,“ pokračovala aniž by dokázala odpovědět na otázku Deníku Referendum, jakými prostředky hodlá vyrovnaného zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích – v souladu s platnými strategickými dokumenty – dosáhnout.

V pondělí schválená Zpráva o rovnosti žen a můžu za loňský rok přitom uvádí, že „právě nízké zastoupení žen v těchto pozicích se výrazně podepisuje na umístění České republiky v mezinárodních žebříčcích, jež se zabývají otázkou genderové rovnosti“. A jelikož stávající vládní koalice politického hnutí ANO a ČSSD neplánuje přijmout žádná účinná opatření, tak se na tomto stavu ani v nejbližších letech nic nezmění.

Zeměmi s nejvyšší mírou genderové rovnosti jsou Švédsko a Dánsko, na druhé straně žebříčku se nachází Řecko a Maďarsko. Graf EIGE

Přímá platová diskriminace žen
Ženy ovšem nejsou podrezpezentovány jen na úrovni politiky, obdobná situace panuje ve státní správě, statutárních orgánech obchodních společností s majetkovou účastí státu i soukromých firem. Například posty náměstkyň na ministerstvech zastává šestadvacet procent žen, funkce ředitelek odborů třicet procent a v dozorčích radách a představenstvech korporací jich zasedá pouhých patnáct procent.

Další oblastí, v níž Česká republika setrvale figuruje na chvostu evropských srovnání, je rozdíl v příjmech mužů a žen. Ačkoli takzvaný gender pay gap v minulém roce klesl na 19,9 procenta v neprospěch žen, nadále zůstává druhý nejvyšší v Evropské unii. Pokud jde o odměnu za práci na srovnatelné pozici, ženy za ni dle studie ministerstva práce a sociálních věcí obdrží zpravidla o jedenáct procent méně.

„Přímá platová diskriminace tak zůstává rozšířeným problémem,“ shrnuje Zpráva. Z reprezentativního výzkumu Sociologického ústavu Akademie věd je navíc zřejmé, že nerovné platové a mzdové ohodnocení nepředstavuje závažnou komplikaci pouze pro ženy, v jeho důsledku totiž české domácnosti přicházejí každý rok v průměru o osmdesát tisíc korun, domácnosti vysokoškolsky vzdělaných dokonce o sto osmdesát tisíc korun.