Velká část předvolební kampaně se týká zadlužování republiky. Sociální politika navrhovaná levicovými stranami prý přivede stát ke krachu. Všichni prý na to doplatíme. Přitom ČR podle tabulky odvolávající se na CIA jako na zdroj patří k nejméně zadluženým zemím Evropské unie. Veřejný dluh u nás činil i po hazardérské politice superzadlužování za ministra financí Miroslava Kalouska za minulý rok 32 % hrubého domácího produktu a stále ještě prosperující sociální státy Německo nebo Francie mají tento dluh ve výši 77,2 a 79,7 % HDP. Řeči o státním bankrotu jsou typickým strašením a nenabízejí řešení.

Pravicová rétorika nám všem vylíčila archaický obraz dobrého hospodáře, který nezadlužuje sebe a své potomky. Jenže sotvakterý rodič by ohrozil zdraví, bezpečí nebo vzdělání svých dětí, pokud by měl možnost je zajistit. Rozhodování mezi čistými účty na jedné straně a zdravými, spokojenými lidmi na straně druhé může být nesnadné. Ale humanistická etika ukazuje jednoznačný směr. Analogie státu a rodiny, pokud bychom se jí chtěli držet v celé úvaze, je však zavádějící.

Musí být jasné, že tržní systém bez přívlastků stojí a padá úvěrem. Sotvakdo podniká se svými vlastními prostředky. Všichni jsou dlužníky všech, dluží si navzájem lidé, firmy, kulturní, občanská a sociální sdružení, obce, regiony a také státy. Kdyby všichni, včetně institucí, byli mytologickými dobrými hospodáři z pravicových billboardů a televizních prezentací, systém by se zhroutil. Kdyby všichni splatili své dluhy, nevznikaly by úroky, peníze by nerodily mladé, nevznikaly by peníze nepokryté žádnou hodnotou — a to by vlastně byla tichá revoluce. Zničehonic bychom byli v jiném systému.

Zadlužení států je dané tím, že státy plní své závazky vůči těm, kteří je tvoří, vůči občanům. Stát přejímá jako své úkoly to, co občané a různá jejich uskupení nezajistí sami tak efektivně. Je to uznávaný princip subsidiarity. Občané jako jednotlivci nejsou schopni plně chránit svoje bezpečí vůči vnitrostátním a vnějším nebezpečím, nestačí sami na zvládnutí důsledků přírodních katastrof, nestaví si sami mezi svými obydlími silnice. Stát pečující o občany, kteří na jeho chod přispívají daněmi a různými dávkami, je prostě projevem civilizovanosti. Je to stát, v němž občané pečují o sebe navzájem v přirozené solidaritě prostřednictvím soukromých, ale i veřejných institucí.

Proti civilizačnímu trendu stojí ti, kdo chtějí stát redukovat. Vzpomínáme na ideologii a praxi minulého režimu, který hlásal, že s rozvojem socialismu stát zaniká a v komunismu přestává existovat. A skutečně státní instituce se stávaly špatně zhotovenými kulisami. Jakou roli ve veřejném životě měly takové státní orgány jako volby a parlament? Co to bylo za vládu, která sama nerozhodovala o svém postupu a jen realizovala direktivy mimostátní strany? Co to bylo za stát, v němž působily ozbrojené jednotky, které nekodifikovala žádná právní norma? Mám na mysli Lidové milice. Totalitní systém, jak brilantně ukázala Hannah Arendtová, ničí a rozkládá stát.

Minulý diktátorský režim, to byl skutečně štíhlý stát. A když stát ustoupil, vyplnily tehdy mocenské vakuum mimostátní mocenské subjekty. Totéž v duchovní kontinuitě s těmito svými předchůdci u moci požaduje i radikální pravice. Chce omezovat příjmy a výdaje rozpočtu a vyklízet tak postupně státní pozice. Uvolňuje je mimostátním mocenským subjektům. Je připravena předat soukromým subjektům postupně snad téměř vše. Víme o nedávno zveřejněném příkladu, kdy se ukázalo, že ČEZ má svou soukromou policii a soukromou tajnou službu. Soukromé armády u nás snad ještě nevedeme, ale jsou země, kde fungují. Soukromé mocenské instituce se liší od veřejných tím, že nejsou nikým voleny a nikomu odpovědny. Stát s nízkými příjmy a výdaji, takřečený štíhlý stát, to je cesta k pravicové anarchii — a ta, jak víme, se kruhem vrací k diktatuře. Víme přece, jak pro pravici jsou svébytní, odvážní občané bojující o vlastní práva nebezpečnými levicovými humanrightisty.

Civilizovaný stát se brání proti tendencím vnutit vyspělé společnosti morálku smečky. A to vyžaduje náklady. Je třeba za sociálně a ekologicky udržitelný život a za zachování nekomerční kultury zaplatit nějakou cenu. Občané si ji platí v daních a jiných odvodech, stát má i další příjmy. Když stát tyto úkoly plní, je subjekty často mocnějšími než vláda odírán. Za spáchané „dobré skutky“ je po zásluze trestán. Musí si půjčovat peníze u institucionalizovaných lichvářů. Proti vší racionalitě musí vracet podstatně více, než kolik si musel půjčit. Víc, než činí odměna za práci těm, kdo peníze obstarali, a víc, než je třeba na kompenzaci rizika. Peněžní toky pro státy i pro občany přestávají být krevním oběhem hospodářství a stávají se nepřirozeně bující tkání, devastující celý organismus.

Lichva vysává státy, obce, podniky a občanská sdružení i jednotlivce. Dokud se avignonské papežství ve vrcholném středověku samo nestalo po likvidaci templářské konkurence největší bankou Evropy, dokud tato větev církve byla věrnější svému původnímu poslání, neomylně prohlašovala půjčování peněz na úrok za hřích. Islámská ekonomika (tam, kde se opravdu drží svých pravidel) to tak má dodnes a těžce se umisťuje v lichvářských manýrách globálního hospodářství. Individuální i sociální etika, globální étos pro politiku a hospodářství, jak to nazývá německý autor Hans Küng, musí čelit zadlužování jednotlivců a států, ale tím, že se znovu se vší odvahou musí říkat, že lichva je zločin a že je třeba organizované občanské akce ke změně poměrů. České politické strany povedou nikdy nekončící a žádnými (ani předběžnými) stanovisky neuzavřené rozpravy, jak se tu občas navrhuje, nebo budou toto občanské přání artikulovat a ve volbách hájit.

Jistěže státy musí také hospodařit, ale přednost mají kulturní a duchovní iniciativy, sociální harmonie, zdravé životní prostředí, uchování přiměřené kvality života u lidí, kteří nemohou pracovat (staří, nemocní apod.) po jejich zbývající život. Pokud by to mělo být ohroženo, ať se v zhoubném systému, než dojde k jeho zásadní reformě, státy, i náš, raději zadlužují.