Brno je mezi odbornou i laickou veřejností známo jako město plné dobré architektury, zejména té modernistické, ať už jde o prvorepublikový funkcionalismus se světoznámou vilou Tugendhat v čele, anebo poválečnou architekturu, které se trochu pejorativně přezdívá socialistická. Brno je typické tím, že kvalita jeho architektury není ani tak reprezentována několika ikonickými stavbami, které lákají turisty a vstoupily do učebnic architektury, ale svým vynikajícím průměrem. Kvalitu meziválečného funkcionalismu ukazují obyčejné městské činžáky a školy, kvalitu poválečného neomodernismu zase obyčejné rodinné domky.

V Brně je celá řada možností přesvědčit se o tom na vlastní oči. Na svazích Žlutého kopce v Masarykově čtvrti vznikla spousta krásných funkcionalistických vil už za první republiky. Je logické, že po všech stránkách nadstandardní výstavba tu pokračovala i v šedesátých až osmdesátých letech — a pokračuje dodnes. Nás ale budou více zajímat o něco prostší obytné soubory, které byly lehce nadstandardní alternativou bydlení v paneláku: nejvýznamnější v Kohoutovicích, na Palackého vrchu a Lísky v Brněnské části Komín. Menší skupiny, obvykle doprovázející stavbu panelových sídlišť, bychom mohli najít na Lesné, v Řečkovicích, v Líšni.

Mohl by být takový způsob výstavby inspirativní i pro dnešní dobu? Tváří v tvář bytové a zároveň i klimatické krizi se rodinný dům zdá jako zcela nevhodný stavební typ. Abychom zajistili dostupné bydlení pro všechny a zároveň šetřili přírodní zdroje, potřebujeme hlavně městské domy s nájemními byty nejlépe v husté zástavbě centrálních městských zón, abychom snížili nároky obyvatel na dopravu. Rodinný domek, nechť je potom luxusem pro pár nejbohatších.

Na příkladu zmíněných obytných souborů z 2. poloviny 20. století si ale ukážeme, že tomu tak být nemusí. I skupinová výstavba rodinných domů může vhodně přispět k řešení dnešních sociálních a environmentálních výzev.

Skupinová výstavba

Městská rodinná výstavba v normalizačních letech byla zajímavá co do způsobu organizace. Předem je nutné zdůraznit, že rodinný dům tehdy nebyl jen soukromý zájem stavebníka, který tak jako teď končí za hranicemi jeho pozemku. Tehdejší režim si byl dobře vědom, že plně soukromá výstavba po vzoru amerických předměstí (a našich dnešních satelitních městeček) vede k plýtvání územím a zbytečným investicím do infrastruktury. Proto preferoval skupinovou výstavbu.

Zastavovací plán včetně návrhu komunikací a všech sítí zpracovávali architekti ze státních projekčních ústavů (v případě Brna to byl Stavoprojekt). Vzorem byly skandinávské obytné okrsky v zeleni z 50. a 60. let. Každý jednotlivý stavebník si zakoupil anebo na základě určitých zásluh dostal přidělený pozemek s vydaným stavebním povolením na dům. Podobu domu měl také danou od architektů a mohl v ní provádět jen omezené úpravy. Dům pak obvykle zrealizoval svépomocí. Měl však zajištěný veškerý potřebný materiál, v té době jinak nedostatkový.

Velmi často probíhala výstavba na družstevní bázi. Stavebníci vstupovali do družstva už v počátečních fázích vzniku nového obytného souboru. Mohli tak ovlivňovat podobu projektu — nejen co se týče architektonického ztvárnění domů, ale i urbanistického uspořádání. Mezitím byl dostatek času, během kterého vznikly mezi stavebníky sociální vazby a sžili se s místem svých budoucích domovů. Svépomocná stavba také probíhala společně. Zatímco jeden všem například osazoval okna, druhý všem obkládal koupelny.

Tato organizace výstavby není žádný výmysl socialistických režimů. Běžně se uplatňovala i na tzv. Západě, jako první ve skandinávských zemích, které se staly inspiračním vzorem. Je to asi jediný realistický způsob, jak docílit vysoké architektonické hodnoty celku a co nejlepšího souladu soukromých a veřejných zájmů.

Rovnocennost bydlení v domě a v bytě

Pokud říkáme, že bydlení v bytě je pro drtivě převažující chudší a střední vrstvy a bydlení v rodinném domku pro nejbohatší, nemáme tak úplně pravdu. Vidíme to i na reálné situaci v naší zemi. Přibližně třetina všech domácností se nachází v rodinných domech, přičemž domy stejně jako byty obývají všechny sociální vrstvy.

Bydlení v domku je historicky mnohem starší než bydlení v bytě. Bylo totiž běžné, že člověk vedle prostoru k bydlení pro svoji obživu využíval také půdu. Z toho důvodu je na venkově rodinný dům takřka jedinou rozumnou formou zástavby. Dá se říct, že existují dva typy lidí — pro jedny je vhodné bydlení ve vlastním domě, pro druhé zase bydlení v bytě. Městské domy s nájemními byty jsou nezastupitelné, protože vyhovují lidem žijícím městským způsobem života. Existuje ale také takříkajíc ne až tolik městský způsob života, kdy člověk tráví více času doma s rodinou a leckteré svoje potřeby si zajišťuje sám. Pro tyto lidi je zase nezastupitelný rodinný dům.

Rodinný dům lze postavit i s menšími individuálními a celospolečenskými náklady než jednotku v bytovém domě. Předpokladem je ale dobrá prostorová efektivita. Ta musí být zákonitě vyšší než v současné tzv. sídelní kaši v suburbánních zónách. Rodinné domy bývají také obvykle větší než byty. Tvoří větší domácnost, která pojme více lidí. Na větší plochu stačí jeden zdroj tepla, jedny základní domácí spotřebiče. Mají tedy v součtu menší plošné i environmentální nároky než více malých domácností v bytech.

Prostorová efektivita