Postrachem pravicových stran kdysi bylo všeobecné volební právo. Když je socialisté prosazovali, řídili se tím, co říkal pozdní Engels a teoretici Druhé internacionály: cesta k socialismu vede přes parlament a násilné revoluce nebude zapotřebí. Pravicoví politici tenkrát měli noční můru, že to tak dopadne, a někteří jako Bismarck raději sociální demokracii zakázali (21. října 1878). Hrozilo, že všeobecné volební právo umožní neprivilegované většině volit podle svých zájmů, a zvolit sociální demokracii. Ta v parlamentu získá drtivou většinu a odhlasuje zespolečenštění zdrojů bohatství.

Pravice i levice věřila tomu, že lidé se ve volbách rozhodují podle svých zájmů. Od zavedení všeobecného volebního práva je hlavní starostí pravice to, aby na svou stranu získala co největší část neprivilegovaných. Její voličské jádro, uvědomující si zájmy privilegovaných tříd, je vždy malé, a proto se pravicové strany musejí naučit jistému triku: nemluvit o zájmech, které prosazuje, nýbrž o zájmech neprivilegovaných a přejímat hesla levicových stran. Žádná pravicová strana nemůže být čistě pravicová.

Tento trik znamenitě ovládli fašisté a nacisté. Ti se prohlašovali za socialisty, i když národní a pravicové, a začali budovat první sociální státy svého druhu. Němci provedli některé sociální reformy i v protektorátu jako byla reforma sociální péče a sociálního pojištění (Invalidní, starobní a vdovské důchody se zvýšily o 75 procent. Poprvé se zavedlo povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti.).

Když se koncem sedmdesátých let začal sociální stát odbourávat, pravice přišla s novým trikem: Z dělníků a zaměstnanců vyrobit podnikatele, živnostníky, akcionáře, jak to svého času dělala Margaret Thatcherová, Ronald Reagan nebo ODS. Příkladem je známý schwarz systém.

Věci se zamotávají, když se levicová politika dostává do potíží jako byla stagflace, spojení ekonomické stagnace a inflace, a byrokratizace v zemích se silnými sociálními státy v sedmdesátých letech. Pravice pak získává levicové voliče tím, že vytvoří ideologické řetězce jako „sociální stát je byrokratizace a byrokratizace je omezování svobody, ergo sociální stát je omezování svobody“.

Levicové strany potom začínají přebírat rétoriku pravicových stran, aby se k ní vrátili neprivilegovaní voliči, které získala pravice. Je to zdvojený pohyb. Pravice vymyslí rétoriku na chytání dušiček levice, a levice, aby tyto dušičky získala zpět, přejímá rétoriku pravice.

A jak pravice postupuje dnes? V programu ODS Vize 2020 čteme, že „sociální cítění není výsadou pouze levice, která by si ráda tuto oblast před veřejností přivlastnila. Významně se však liší přístupy, jelikož rozlišujeme nezodpovědný populismus pod zástěrkou budování „sociálního státu“ a skutečnou solidaritu odpovědných“.

Na co že pravice vsadila? Zaprvé na to, že lidé mají smysl pro sociální solidaritu, za druhé na to, že mají smysl pro sebeobětování. Ti neprivilegovaní, kteří se rozhodují podle svých bezprostředních zájmů, volí „populistickou“ levici, kdežto ti „odpovědní“ volí pravici, která usiluje o dobro celku. Nechce zadlužit zem; nechce, aby účty platily naše děti…

Nespoléhá se na nic jiného než na to, že neprivilegovaní rozumí tomu, co je to sebeobětování v zájmu celku.

ODS nebo TOP 09 touto rétorikou dokazuje, že i v dobách relativismu v lidech přežívá smysl pro nadosobní věci. Nejen ve stalinismu a nacismu jsou lidé vyzýváni myslet na dobro celé společnosti a obětovat se, ale i v neoliberalismu. Mnozí volí pravicové strany možná jenom proto, aby se nechovali egoisticky, aniž cítí potřebu se ptát, zda to celé není blamáž.

Jaké je z toho poučení pro levici? Jak ukazují neprivilegovaní voliči pravice, mnozí lidé se i dnes chtějí obětovat pro něco jiného než jsou jejich peněženky. Levice by se měla učit mluvit nepopulisticky: socialismus není populismus.