Spontánní antifašismus má větší smysl než státní represe

Pokus o neonacistickou provokaci v prvomájovém Brně vyvolal nejen široký odpor, ale také znovu otevřel diskusi, jak má demokracie bojovat s fašismem. Na místě je i otázka, proč jsou protestující někde v blokádách úspěšní a jinde ne.

Čeští neonacisté se po delší době pokusili o otevřenou provokaci – průvod se zapálenými pochodněmi. O podobnou akci se pokusili v roce 2003 na pražském Židovském městě.

Za tehdejším pražskou provokací stál i Petr Kalinovský, který původně působil v Republikánské mládeži, mládežnické organizaci Sládkových republikánů, a současně byl i členem Národního odporu (neregistrovaného hnutí sdružujícího především aktivní neonacisty a další otevřeně rasisticky zaměřené jedince).

Mládežnické organizace krajně pravicových stran bývají často radikálnější než jejich mateřské strany. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Republikánskou mládež rozpustilo v roce 2002 Ministerstvo vnitra a na jeho troskách vznikla Dělnická strana (DS). Tu do dnešních dnů vede předseda Tomáš Vandas, bývalý činovník republikánů.

Vandasovci následně po více než deset let sloužili jako politické i optické krytí části neonacistů, když do jejich řad přešli poslední aktivní členové Národního odporu a současně strana spolupracovala i s Autonomními nacionalisty (pokus neonacistů o modernější pojetí, při němž kopíroval image a postupy radikální levice).

I DS a později DSSS (Dělnická strana sociální spravedlnosti, nástupnická strana po soudním rozpuštění DS v roce 2010) měla svou vlastní mládežnickou organizaci, nepříliš inovativně nazvanou Dělnická mládež, která i v tomto případě přitahovala otevřené neonacisty. Právě její aktivisté v loňském roce založili Národní a sociální frontu, která stála za organizací letošního brněnského prvního máje.

Img_1149Brněnské blokády vynikají nejen širokou podporou, ale i kreativitou a spontaneitou. Foto Peter Tkáč, DR

Vznik Národní a sociální fronty a zavrhnutí další spolupráce s upadající DSSS je návratem v kruhu. Je to pokus vrátit se do „krásných časů“ Národního odporu, kdy se nepraktikovaly žádný schovávačky, jak by se řeklo se skinheadským klasikem Lou Fanánkem Hágenem (pro nepamětníky - atmosféru z legendárního festivalu v Bzenci z roku 1991 lze nahlédnout na krátkém video sestřihu).

První máj, nácků čas
Tradice neonacistických pochodů na 1. máje se v České republice píše od roku 1999, kdy se Národnímu odporu pod vedením Filipa Vávry poprvé podařilo obsadit pražský Střelecký ostrov (tehdejší reportáž ČT je dostupná na Youtube), jinak tradiční místo prvomájového setkávání anarchistů. Ti si zde poprvé První máj připomínali již v roce 1890.

Od té doby se pravidelně střídala i města, v nichž neonacisté v sudé roky pořádali demonstrace v Praze a v liché v Brně. V této pravidelnosti šlo o domluvu mezi českou, potažmo pražskou a moravskou nazi scénou. A tento model neonacisté stále drží, jak ukazují opakované brněnské události, jež neonacisté vždy naplánovali na lichý rok. V Praze proběhl poslední pokus na 1. máje v roce 2012, další se už pro slabou účast nekonaly.

Jakkoli je celkově již řadu let neonacistická scéna na ústupu, Brno zůstává její nejviditelnější baštou. Jedním z důvodů je fakt, že na rozdíl od Prahy se v Brně neonacistické podhoubí nepodařilo zcela marginalizovat a má zde stále své jisté struktury, byť částečně transformované například do seskupení Slušní lidé, kteří jsou pak opravdu slušně prolnutí s místními politiky z ODS. A lze odhadovat, že ani letošní fiasko nezabrání neonacistům se do Brna vracet.

Brno blokuje, Praha stagnuje
Z toho plyne i na první pohled paradoxní skutečnost, že brněnské blokády jsou zatím úspěšnější než v jiných městech v minulosti. Vynikají nejen širokou podporou, ale i kreativitou a spontaneitou. Kromě stále znatelné přítomnosti neonacistů k tomu přispívá výrazně odlišný charakter města, které ve srovnání s Prahou žije daleko více komunitně a není tolik zasaženo gentrifikací.

Pražské centrum je vylidněné, žije v něm už jen velmi málo stálých obyvatel, kteří jsou navíc denně drceni přívalem turistů. Praha svoje autentické město v centru – kde se obvykle demonstrace pořádají – dávno ztratila. A je něco sakra jiného, pokud vám náckové chtějí pochodovat pod okny vašeho bytu nebo kolem vaší hospody.

Ale nelze se vymlouvat jen na to. Je na místě si položit otázku, proč se již několik let nedaří změnit a nakopnout stagnující pražskou antifašistickou scénu, která je oproti brněnské slabší a méně výrazná, a proč dokáže přitáhnout jen omezený a přibližně stále stejný počet lidí. Jistý potenciál tu přitom je, což aktuálně ukazují studentské demonstrace za řešení klimatické změny.

Zcela negativní vývoj pak můžeme vidět na příkladu Ústí nad Labem, kde se v roce 2009 konal jeden z prvních širokých občanských protestů iniciativy V Ústí neonacisty nechceme. Úspěšná protiakce proti shromáždění DSSS proběhla i na 1. máje 2014, ale v posledních letech situace v největším severočeském městě dospěla až do fáze, kdy se DSSS daří etablovala tak, že si Vandase zvou středoškolští studenti na besedy a téměř nikomu to už nepřijde nepřijatelné.

Zakázat, či povolit?
Provokace s pochodněmi vyvolala i kritiku mířenou na samosprávu a policii. Podle ní shromáždění tohoto druhu nemělo být vůbec povoleno, případně mělo být ukončeno daleko dříve. Podrobně věc rozebrala na serveru Romea.cz právnička Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA, která se dlouhodobě problematikou násilí z nenávisti zabývá. V podobném duchu reagoval i Jakub Patočka.

Záměrně se nebudu pouštět do právní polemiky. Nicméně je vhodné konstatovat, že zvláště pro násilnicky založené či násilí obdivující jedince má daleko větší dopad, pokud se jim postaví srovnatelný protivník. Zejména proto, že snahou neonacistů je vždy legitimizovat své akce odkazem k většinové společnosti.

Počínaje Národním odporem všechny skupiny tohoto druhu fakticky říkají „Jsme to my, kdo mluví za veřejnost, která je sešněrována zákazy a příkazy a která je zastrašena a donucena mlčet.“ Úřední zákaz či policejní zásah v jejich mentalitě tak jen potvrdí jejich výlučnost a oprávnění, že bojují s prohnilou „židemokracií“, jak mělo údajně zaznít v projevu na jejich letošním brněnském srazu.

Pokud je naopak prokazatelné, že se proti nim postavím široká část aktivní veřejnosti, má to na ně daleko větší dopad, než když se z nich stanou mučedníci státní represe. Na širokém celospolečenském odporu se totiž jasně ukazuje, že jménem společnosti skutečně nemluví. O tom, že právě občanská aktivita je přesně to, co velmi často v české společnosti postrádáme, není snad potřeba mluvit.

Dalším aspektem je praktická stránka věci. Skutečně fyzicky zakročit proti účastníkům shromáždění je věc problematická, která velmi často způsobí více škody než užitku – nelze vyloučit zranění účastníků i policistů. Jestli je tedy třeba něco ocenit, je to postup policie, která letos v Brně během demonstrace zasahovala spíše uměřeně a situaci zbytečně neeskalovala.

Pokud už má někam mířit státní represe, hodí se připomenout nedávný neonacistický koncert u Znojma. Na takový typ akcí se občanská společnost mobilizuje těžko, protože bývají utajené. Ovšem právě z takových akcí a z aktivit jedinců, kteří je organizují a které ani na veřejných demonstracích potkat nemusíte, se mohou rekrutovat budoucí vůdci nebo pachatelé takových násilných činů, který jsme si nedávno připomínali – žhářského útoku ve Vítkově.

Právě Vitkov byl názornou ukázkou toho, jak státní složky v tomto regionu dlouhodobě selhávali. Zápalných útoků se v této oblasti odehrála celá řada, ale žádná z odpovědných institucí se tímto problémem systematicky nezabývala. Teprve po tragické události se věci daly konečně do pohybu. A připomeňme, že to tehdy nebyly ani protiextremistické složky policie, ani neslavně proslulý Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty, ale ostravská mordparta, která pachatele vypátrala.

Zakazovat každou neonacistickou demonstraci není ideální způsob, jak čelit nenávisti a autoritářským a fašistickým tendencím. Spíše než plošně tlačit na represivní složky by bylo na místě pečlivě sledovat a vyhodnocovat jejich reálnou činnost v této sféře. Otázkou je, kdo by se měl takovou náročnou, ale potřebnou činností zabývat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.