Asi nikdo nepopře, že špičkový znalec umění ještě nemusí být zdatným manažerem, schopným uřídit kolos, jakým je Národní galerie. Mít v oblibě Jiřího Fajta jen proto, že mu prezident Zeman upírá profesorský titul, by bylo dětinské. On sám si naopak uškodil tučným autorským honorářem, který si na nad rámec ředitelského platu sjednal s Národní galerií za dramaturgii loňských akcí k osmičkovému roku. Asi je též možné, že v jím vedené instituci byly problémy, od ostrahy po uzavírané smlouvy.

Přes to přese všechno se ale zdá, že Fajtovo odvolání z funkce nebylo jen tak. Od nástupu Antonína Staňka do funkce ministra kultury se spekulovalo, že mu Miloš Zeman nabízí ochrannou ruku za hlavu ředitele Fajta. To Staněk odmítal. Nedávno na sociální síti zveřejnil společnou fotku s popiskem, že se oba fámám o Fajtovu odvolání zasmáli. V rozhovorech pro média pak ministr chválil ředitele coby experta, ale dodával, že jeho manažerské kroky jsou prověřovány.

Na pozadí — a ještě před skončením — jednoho z auditů v Národní galerii Staněk Fajta odvolal. Zároveň i ředitele Muzea umění v Olomouci, s jehož pracovníky se ministr neshodne na tom, jakou cestou vyřešit výstavbu Středoevropského fóra v centru města. Tam je přitom Staňkův požadavek na architektonickou soutěž přirozený.

↗

Staňkovy kroky budí v poslední době rozpaky a obavy, že poškodí mediální obraz ČSSD. Foto Michaela Danelová

Podivuhodné bylo i aranžmá. Personální čistky ministr oznámil den před Velkým pátkem, kdy noviny nevycházejí, debatní pořady v televizích se nekonají a lidé se věnují svátkům, nikoli politice. Po narychlo svolané tiskovce bleskově opustil Prahu. Nezapomněl však referovat o podaných trestních oznámeních na šéfy obou stánků. Žijeme v zeměpisných šířkách, kde je trestní oznámení bůhvíproč považováno za jeden z nejpádnějších argumentů…

Dalo se čekat, že především Fajtovo odvolání vyvolá bouři. Většina z těch, co se jej zastávají, se opírá o Fajtovy odborné kvality. Hůře už mohou posuzovat, jakým byl ředitelem. Co si ale o veřejně zformulované námitky koledovalo nejvíc, byl způsob odvolání. Trochu hektický, trochu partyzánský, trochu zbabělý. Proti Fajtovi se z umělců otevřeně postavil jen jeho předchůdce Milan Knížák. Naopak nad jeho koncem zakroutili hlavami i předchozí ministři kultury.

Osobnosti z různých koutů kultury dokonce na Fajtovu obranu sepsaly prohlášení. Posmívat se jim coby „kulturní frontě“ může jen ten nejzabedněnější politik. Když kumštýři radí, koho volit a jakým politickým názorům fandit, rostu z toho i já. Nyní se ale drží svého kopyta, což není nic překvapivého. Jeden papír a nějaká ta demonstrace ale ještě nic není. Teď bude záležet na jejich vytrvalosti.

Za takzvané televizní krize na přelomu tisíciletí, kdy hrozila průhledná politizace České televize, se na Kavčích horách stávkovalo a nocovalo ve spacácích. Není moc pravděpodobné, že by Fajt způsobil podobné pohoršení, ale přesto vlny kolem něj a na jeho podporu mohou být — zejména pro ministra Staňka — nepříjemné. Dvojnásob pak, když přijdou až z ciziny.

Je hloupost chtít, aby ministrem školství byl učitel, ministrem zdravotnictví lékař nebo ministrem zemědělství pasáček. Ovšem v resortu kultury se předpokládá, že mezi ministrem a lidmi z branže bude panovat přinejmenším respekt. K tomu měl Staněk coby někdejší primátor a proděkan z Univerzity Palackého slušně nakročeno. Prosazoval však vyznamenání pro normalizačního básníka Sýse a zašel na komunistický mejdan, kde Miroslav Grebeníček představoval svoji knihu. Staňkův rating začal klesat.

Stav nezvrátilo ani zastání, jehož se od ministra dostalo médiím veřejné služby. Získal pověst neviditelného politika. Způsob odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění napovídal, že si Staněk přeje, aby ještě nějaký čas neviditelným byl. Nepovedlo se — a je považován za jednu z nejtěžších koulí na noze ČSSD.

Vyhrocené poměry vedly některé čelné představitele sociální demokracie k veřejně sděleným pochybnostem. První místopředseda Roman Onderka naznačil, že by Staněk mohl být odvolán. Další místopředseda Tomáš Petříček jej podpořil. Zato předseda Jan Hamáček za Staňkem, jenž mu prý vysvětlil situaci, dál stojí.

Když pomineme šílený zvyk sociálních demokratů vzkazovat si přes média to, co by nemělo opustit interní a důvěrnou komunikaci, lze oranžovou nervozitu chápat. Co nevidět půjdeme volit europoslance. O ČSSD se poslední dobou začalo hovořit jako o samostatné síle, která se ve vládě snaží zaujmout svými výkony. Leč ty Staňkovy budí v lepším případě rozpaky, v horším pak odpor. Rozhodně mohou pokazit mediální obraz oranžových a vytvořit jim vlivné nepřátele, a to i mezi celebritami, na něž dost voličů fandících jinak levici dá.

Staňkovo odvolání by ale zase mohlo být chápáno jako přiznání viny — a i nad tím je lepší přemýšlet, než se řízne. Nemluvě o tom, že adekvátních náhradníků za Staňka se v Lidovém domě nedostává. Ze všeho nejšťastnějším koncem by bylo, kdyby ministr nabídl srozumitelné vysvětlení svých kroků opírající se o faktické „branky-body-vteřiny“. Nejprve by o tom měl přesvědčit autority z oboru, potom by se jistě přidala laická veřejnost.

Nezdá se však, že by k tomu měl našlápnuto. Spíš to vypadá na válku nervů. Jenže v ní může být víc poražených než vítězů. Což české kultuře pomůže jen stěží.