Automobilismus jako nová závislost

Potřebu vlastnit a používat auto obhajují lidé mnoha důvody, od špatné dopravní dostupnosti po povinnost starat se o rodinu. Mají však tato vysvětlení skutečně racionální základ?

„Žít bez auta je dneska luxus,“ píše Zbyněk Petráček v komentáři „Autem k demokracii a zase zpátky“ (LN 8. 4. 2019). Páni, to jsem ani nevěděl, že si žiju tak luxusně! Ale vážně. Tato věta je tak oblíbená a ve veřejném prostoru zní tak často, že už se z ní stalo klišé. Neznamená to, že by ztratila veškerý obsah a význam. Přinejmenším slouží jako účinná obrana. Mimo jiné před vlastním svědomím.

Copak se může dneska někdo tvářit, že neví nic o negativních důsledcích motorismu? Vždyť je zažívá na vlastní kůži dnes a denně. Přinejmenším v podobě každodenní dopravní zácpy, ty už dávno postihují i malá města. Nebo v podobě nedostatku parkovacích míst. Například v Liberci už mají více aut než obyvatel. Ale jak problém řešit, když si člověk na autu vypěstoval závislost, a i kdyby ne, připadal by si bez auta jako chudý příbuzný? Nezbývá než se přehrát do role ublíženého: vždyť já jsem vlastně chudák, já nemám na ten luxus žít bez auta.

Jako tak často se i tady za obecně pravdivými postuláty skrývá tolik výjimek, že platnost toho postulátu vlastně zpochybňují. Třeba toho, že na venkově se bez auta člověk neobejde. Možná někde ve vsi na konci silnice, kam opravdu autobus zabloudí dvakrát denně – a je zvláštní, že místní si nevymůžou více spojů, když na druhé straně si tvrdým tlakem vynutí třeba vymístění  chovu vepřů, protože jim (v zemědělské obci!) smrdí. A to nemluvím o sílícím trendu stěhovat se na venkov programově, za klidem a čistším prostředím. O dobrovolném rozhodnutí pro závislost na autu.

Img_3496bfreeNemůže si dovolit ten luxus přepravovat se bez auta, nebo spíše nechce? Foto Pexels

Ale jsou i četné vesnice při hlavních silnicích, v jedné takové jsme několik let bydleli, kde staví desítky autobusových spojů denně. Využívají je dokonce i někteří z té předchozí zapadlé vsi. Přijedou autem, zaparkují a dál do práce pokračují autobusem. Asi mají spočítáno, že se jim to vyplatí.

A užívání auta ve městě? To už je vůbec kapitola sama o sobě. Hovořím s klientkou, matkou dvou synů šest a osm roků, která se rozchází s jejich otcem. Přišla se poradit, jak se společnou  péčí o ně po rozchodu. Při tom se jen tak mimochodem zmíní, že na tom není finančně moc dobře. Mají asi dvě nebo tři půjčky, mimo jiné na auta (ano, mají dvě), partner se ke splácení moc nemá, musí ona, na živobytí šetří každou korunu.

„A proč dvě?“ odvážím se zeptat. Jedním prý jezdí přítel do práce, druhým ona vozí odpoledne děti na kroužky – školu mají na sídlišti, kde bydlí. „Ale vždyť to máte do centra čtvrthodinku pěšky,“ odvážím se znovu, „mimo frekventované silnice, chodníkem s alejí.“ Prý, dětem by se pěšky nechtělo. A taky někdy bývá špatné počasí. Že k té ZUŠce jezdí i veřejná doprava, o tom ani nemluvě.

Za benzín dá paní měsíčně pět stovek, jinam než po městě nejezdí. A co ostatní výdaje? Pojištění, údržba, opravy? To prý až na výjimky neřeší. Dokud auto jede, tak dobrý, pak se prodá. Na ulicích parkuje dost takových, co mají za sklem cedulku „Prodám za 15 000 korun“, i levnějších. Tak mě napadá, že jsem snad ještě neviděl policii provádět kontrolu technického stavu vozidel přímo ve městě.

Václav Klaus senior rád leccos označuje za „-ismus“, za ideologii. Mluví o ngoismu, homosexualismu, environmentalismu. Možná bych mu napověděl ještě jeden takový pojem, a možná oprávněnější než ty předchozí: automobil(ismus).

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.