Ještě se vrátím do minulého měsíce. Kulatá výročí totiž svádějí nejen k rekapitulacím, ale také mobilizují. Před deseti lety tomu nebylo jinak. Signatáři výzvy Děkujeme, odejděte! apelovali mj. na autory tzv. opoziční smlouvy, Václava Klause a Miloše Zemana, aby opustili vrcholnou politiku. Jejich myšlenková schémata a privatizace veřejného prostoru, snad nejlépe viditelná v případě krize v České televizi, mohly podle signatářů výzvy vést ke zhoršení poměrů v české společnosti.

První z oslovených politiku neopustil, vinou nedostatečné odvahy volitelů se stal dokonce dvakrát prezidentem. Ve druhém případě se to zřejmě rovněž nepodařilo, i když jistá naděje zde ovšem je. Jaký byl skutečný výsledek jejich spolupráce? Když v roce 2002 předával Miloš Zeman premiérské křeslo Vladimíru Špidlovi a Václav Klaus se po největší politické porážce připravoval na prezidentské volby, tehdy se Česká republika propadla na své korupční dno, jak ukazují data Transparency International. Není skutečně viditelnějšího výsledku spolupráce dvou nejsilnějších stran.

Druhým a neméně výrazným projevem opoziční smlouvy bylo takřka masové znechucení politikou. Ve volbách v roce 2002 ji demonstrovalo zatím nejvíce občanů. Poprvé se ve sněmovních volbách účast propadla pod 60% hranici.

A co výzvy po dvacetiletí? V médiích jsme zaregistrovali Inventuru demokracie, sympatický podnik mladých lidí, kteří upozorňovali na některé nešvary politiků. Rekapitulační projevy, mezi nimiž vynikalo, jako vždy předtím, slovo Václava Havla. Nejradikálnějším protestem zůstává vypískání prezidenta Václava Klause, když chtěl uctít památku let 1939 a 1989 na Národní třídě. Pak ještě zapískala na prezidenta Monika Pajerová. Jinak nic. Žádná výzva, žádný apel, žádné vzedmutí nespokojených. Únava z politiky je všeobecná a protesty jako by ztrácely smysl.

Jaké naděje na případné změny v české politice nám na konci roku 2009 zůstaly? Kdo přichází rehabilitovat českou politiku? Především Miloš Zeman se svými přáteli. Sociální demokracie se vyčerpala, zradila voliče a ti si přece zaslouží důstojnou alternativu. Stranu práv občanů. Určitě vám Jan Fencl či Miroslav Grégr chyběli. A co pravice? Občanští demokraté byli na jaře 2009 vysazeni z reformního rychlíku. Po dlouhé době úspěšná nelevicová vláda, důstojně reprezentující Českou republiku a bravurně zvládající předsednictví Evropské unie. Mirek Topolánek je zpátky a má další, asi čtvrtou vizi, jak řídit Českou republiku.

Ani ekologicky smýšlející volič nemusí zoufat, k dispozici má Stranu zelených. Protože její někdejší lídr, který po drtivé porážce v evropských volbách odešel z politiky, je rovněž zpátky. Martin Bursík se po pár týdnech poučil a určitě je připraven s Ivanem Langerem seriózně zastupovat zelená hnutí ve vládě. Komunisté mají své jisté, stejně jako lidovci. Ale vybrat si může i konzervativec či městský liberál. Kníže Karel sice nenabízí žádné politické řešení, ale dokázal si nalézt svého asistenta, který ochotně rád pomůže v boji proti korupčnímu chování velkých stran. Nechcete volit ČSSD ani ODS? Pak na kandidátce zaškrtněte jméno Miroslav Kalousek.

Všem škarohlídům musím zdůraznit: Česká společnost žádnou změnu nepotřebuje. Výzvy k odchodu politiků a snahy o jinou politiku jsou destabilizací systému politických stran, projevem nepolitické politiky a tzv. havlismu. Jsem rád, že je nás stále více, kdo si toto základní pravidlo demokracie uvědomují.