Paša zvaný ODS aneb Íčkova historická role

František Kostlán

Ivan Langer by v normálně fungující demokracii už dávno odstoupil. Že se tak nestalo, svědčí i o vzájemné loajalitě politických špiček, bez ohledu na stranickou příslušnost.

Pašalík zvaný Česká republika střídavě obhospodařují pašové velkých stran, za přispění vazalských regionálních vládců. Salome tanči, vyzvou pašové jednou za čas voliče k bálu. Po celou dobu na vládce nadávala, že jsou vydřiduši, nyní se však Salome tanečním krokem poslušně blíží k volební urně za zvuku stranických sonetů. Mrkněme se zprvu na pašu s přezdívkou ODS.

Tak Íčko nakonec přežil Topolánkův pád. A neváhal se poté opět vydat na slalomovou trať, v níž opět kličkuje mezi polopravdami, lžemi a nesmysly, jak to umí snad jenom on. Napřed na otázku idnes.cz odvětil, že předsedou ODS být nechce, což je v momentě, kdy s odřenými zády uhájil své místo na kandidátce, odpověď naprosto nečekaná. Poté dokonce vyzval ke zveřejnění spisu Krakatice, v němž sám figuruje. A vzápětí dodal, že tento spis utajuje ČSSD, nikoli on:

„Od prvního okamžiku, kdy jsem já a mí kolegové v ODS navrhovali zveřejnit celý spis Krakatice a vyslechnout asi 20 lidí, kteří s ním přišli do styku, byla to právě sociální demokracie a komunisté, kdo to zablokovali. Z toho jasně vyplývá, že ten, kdo se bojí Krakatice, nejsem já, ale sociální demokraté.“ Tak na to aby měl člověk už opravdu silný žaludek. A kdo tehdy odmítal zbavit mlčenlivosti policisty, kteří by mohli vše objasnit?

Tedy, ne že by snad ČSSD něco v tomto směru chtěla zveřejňovat. To neudělá, protože by vedle kauz ODS mohly vyjít najevo i ty její. To však neznamená, že by cosi chtěla zveřejňovat ODS, protože pak by vedle kauz ČSSD mohly vyjít najevo i kauzy ODS. Pašové sice navenek vykřikují cosi o tom, jak je ten druhý špatný, ale v tom pro ně nejdůležitějším si kryjí záda. I proto ČSSD mlčela, když Langer de facto prováděl masovou čistku v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Ani sociální demokracii nešlo o Kubiceho či o jeho lidi. To byl jen krycí manévr navenek, výmluva, kterou Paroubek mohl navíc použít pro svou místy až nenávistnou rétoriku vůči komukoli s odlišným názorem.

Vzpomeňme na slet ODS v roce 2008 po kauze Morava (Vlastimil Tlustý ve vířivce s dámou a fotografie tohoto pozoruhodného jevu coby předmět vydírání) a poté, kdy vyšly najevo odposlechy ze spisu Krakatice — to bylo ještě před náhubkovým zákonem, který už před takovými úniky informací oba naše paši ochraňuje:

Tři voskové figuríny, Mirek Topolánek, Pavel Bém a Ivan Langer, na sebe vrhají spřátelené „úsměvy“. Ztuhlé obličejové svalstvo, toporné výrazivo a křečovité Íčkovy výšplechty o nutnosti „systémové změny ve vnitrostranických mechanismech“ podávané s hranou úlevou. Topolánek sliboval vyčištění stranického chléva, z ODS se však dodnes line nelibý ozón. Například výsledkem „kauzy Morava“ byl nápad ODS ustavit vyšetřovací komisi složenou pouze z koaličních politiků.

Íčko byl nucen přiznat, že v roce 2000 lobboval ve prospěch podnikatele Luďka Sekyry při privatizaci IPS. Sekyra si tento kšeft domlouval s mafiánem Mrázkem, oba společně pak přes Langera ovlivňovali průběh privatizace. Íčko zvýhodňoval jednoho podnikatele před druhými, a zasahoval tak do výběrového řízení. A z pozice jednoho z nejvlivnějších politiků lobboval i za to, aby Sekyra dostal na tuto zakázku úvěr miliardu a půl od IPB. Íčko i Tlusťoch (Vlastimil Tlustý) předkládali tehdy k uvěření těžko uvěřitelné: prý nevěděli, že jednají v zájmu mafiánů a prý konali nezištně. Další z Íčkových dětinských výmluv zněla, že byl při onom lobbování naivní. I kdyby to tak bylo, naivní politik, který si ani neověří za koho a v čí prospěch lobbuje, nepatří do vlády. A Topolánek? Srdnatě na veřejnosti hájil myšlenku, že je v pořádku, když politik ve vysoké funkci ovlivňuje výběr vítěze ve státních zakázkách ve prospěch spřáteleného podnikatele.

Ivan Langer umí manipulovat slovy jako málokdo. Ve svém projevu na zmíněném sletu odmítl i tvrzení, že se ministerstvo pod jeho vedením vůbec nezměnilo. Vnitro se pod jeho vedením skutečně změnilo, ovšem k horšímu. Již zmíněný odchod okolo stovky zkušených policistů, kteří ve skutečnosti museli odejít proto, že vyšetřovali propojení gangsterů a mafiánů s politiky, je toho hlavním důkazem.

ODS tehdy nenašla sílu na změnu a právě na to nyní nejvíc doplácí. Odmítla tehdy koncepci vnitřní proměny, s níž přišel Evžen Tošenovský. Jeho základní myšlenka se opírá o pro ODS nové pojetí loajality. Ta podle Tošenovského vzniká až na základě diskuse a vzájemného naslouchání, z něhož vyplynou společné myšlenky i konkrétní postoje, které mohou členové ODS ctít, a být k nim proto i loajální. Tošenovský nevztahuje loajalitu automaticky k lidem ve vedení strany, jde podle něj o stav založený na opravdovém přesvědčení, k němuž se dochází společným hledáním, nikoli převálcováním stranické opozice. ODS tuto myšlenku odmítla a pokračovala v obvyklém čachrářství. „Vy nám dáte hlasy pro Vencu, my vám odmáváme Tondu; já ne tebe něco vím, ty víš zase na mě,“ takto se dá v mírné nadsázce popsat celý „myšlenkový potenciál“ ODS. A coby místopředsedu si zvolila člověka, který buď spolupracoval s mafiány či jejich známými, nebo si nedokázal zjistit, kdo jsou lidé, s nimiž se coby ministr stýká. A to ani ve chvíli, kdy o nich běžně informují média (jako třeba v případě Kutala, mafiána v kauze LTO).

Íčko je tedy buďto hochštapler, nebo člověk někde na předpubertální úrovni. ODS přesto — nebo právě proto — shledala, že patří do jejího vedení. A také že je dobře, když je ministrem vnitra, kde krom jiného může ovlivňovat vyšetřování vlastní osoby — viz také již zmíněné nezbavení závazku mlčenlivosti dvou kriminalistů, kteří pomáhali dávat dohromady Krakatici. A kde také může beztrestně ztrapňovat zdravý rozum, například ve věci rozpuštění Dělnické strany.

Nejvyšší správní soud tento návrh zamítl. Důvodem byla do očí bijící Langerova neschopnost. V návrhu na zrušení DS stálo jen pár vágních nedoložených tvrzení. V popředí kritiky stály názory, že Langer nechal vypracovat návrh na rozpuštění DS schválně špatně, aby odvedl pozornost od neustálých problémů vlády i ODS. A to, že tím dodává krajně pravicové straně na legitimitě, mu přitom bylo jedno. Zaznívaly ovšem i hlasy o naprosté Langerově nekompetentnosti vést jakýkoli úřad. S nejvážnější kritikou přišly nevládní organizace Tolerance a občanská společnost, Český helsinský výbor, ROMEA, Liga proti antisemitismu, Slovo 21, In Iustitia a Gender Studies. Ve společném prohlášení vyjádřily názor, že zodpovědní pracovníci ministerstva vnitra svým jednáním prokázali čirou nekompetentnost: „Zástupce ministerstva, potažmo vlády, v soudním řízení nereagoval na výzvy Nejvyššího správního soudu k doplnění dokazování. Za těchto okolností nebylo možné předpokládat, že by soud konstatoval něco jiného, než že vláda neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.“ Ministerstvo vnitra přitom mělo prokazatelně dostatek informací, s jejichž pomocí mohlo prokázat, že DS porušuje ústavu a zákony a že jejím cílem je svržení demokracie.

Topolánek měl z čela ODS odejít už dávno. V normální zemi by musel odstoupit nejpozději po „kauze odposlechů“. Namísto toho byl donucen k odchodu až nyní, před volbami. A to za pomoci téhož Íčka, kterého se vždy tak srdnatě zastával. Ironie osudu je zřejmě nekonečná. Topolánek se nejspíš chtěl té ironii pomstít a výměnou za svůj odchod žádal i politickou popravu Ivana Langera. Ten však proplouvá bez ohledu na všechny předsedy ODS nejvyšší politikou díky tomu, že je schopnou šedou eminencí, která se spokojí s taháním nitek z pozadí a vědomím, že mu od jeho paši kápne vždycky dost. Je to právě on, kdo udržuje čachrářství ODS v chodu coby stranický mechanismus, protože jinak by k němu z vezírova stolu nedoletěly ani ony pověstné drobty.