Německem před Vánoci otřásla kauza zmanipulovaných reportáží, jejichž autorem byla cenami ověnčená hvězda týdeníku Der Spiegel Claas Relotius. Na způsob vypořádávání se Spiegelu s tímto malérem a obecně i na to, jak novinářská práce u hamburského matadora německé mediální scény vypadá, se vyplatí podívat blíže.

Teprve třiatřicetiletý Relotius pracoval ve Spiegelu od roku 2014, nejprve jako externista, později jako stálý člen rubriky Společnost, kde měl na starosti především reportáže. Ty mu zdánlivě skutečně šly mistrovsky — posbíral za ně prestižní novinářské ceny v Německu i zahraničí, a mluvilo se o něm dokonce jako o možném vedoucím celé rubriky. Mělo se za to, že vyniká výjimečným talentem najít individuální příběhy, na kterých se dají plasticky odvyprávět velké události globálního dosahu jako válka v Sýrii nebo volba Donalda Trumpa americkým prezidentem, a že je zároveň dokáže odvyprávět mimořádně sugestivně.

Klec spadla až v okamžiku, kdy věrohodnost jeho reportáže o domobranách na amerických hranicích s Mexikem z minulého podzimu zpochybnil jeho kolega, který s ním pracoval. Tomu sice, navíc jako externímu spolupracovníkovi, nikdo obvinění proti špičkovému kolegovi nejprve nevěřil, nakonec se mu ale podařilo sesbírat svědectví, pod jejichž tíhou Relotius nakonec přiznal, že velkou část svých reportáží skutečně více či méně zmanipuloval.

To způsobilo pozdvižení z několika různých důvodů. Podobné odhalení je jednak obzvlášť výbušné v době, kdy se tak jako tak svádí zápas o důvěryhodnost většiny tradičních institucí, média nevyjímaje. Pro mnohé je tak kauza důkazem, že si důvěru skutečně nezaslouží, přičemž odhalený podvod často považují jen za špičku ledovce. Z druhé strany pak zase zaznívalo rozhořčení, jak je možné takové pochybení právě v takovém společenském ovzduší vůbec dopustit.

↗

Relotius prý se snažil jen zas a znova dostát nerealisticky vysokým nárokům novinářské obce i čtenářů. Foto spiegel.de