Na počátku jara, většinou někdy na přelomu března a dubna, se v našem mírném pásmu dostavuje období, kterému říkám „surreálné jaro“. V tomto období najednou vyrážejí barevné květy, jakoby z ničeho a neopodstatněně, jako by se nehodily k okolní hnědi a nahotě raného jara. Keře jsou zality zlatým deštěm a na zemi se objevují všelijaké bílé, modré, fialové a žluté kvítky mezi hodně nesmělou trávou, v lesích sněženky někdy ještě na sněhu a v zahradách kvetoucí stromy bez listí. Do toho většinou pere slunce a i teploty jsou téměř letní; a pak přijde znovu ochlazení, vlastně mnohem patřičnější k tomuto období. Větráme jako o život a jsme z toho nachlazení, krajem jdou poslední voje chřipkových epidemií, viry sbírají poslední oběti, které se nechaly zmást a naběhly zimě tím, že ji přehlédly v barvách jara.

Jaro z netrpělivosti, zářivé „léto“ na konci zimy a popletené, náhle vyšlehnuvší barvy dávají vzniknout surreálné scenérii: směsi života a smrti, únavy a hýření, předčasné radosti a uvolnění a pak zase zklamání či jisté prázdnoty, když to všechno odkvete a svět je najednou méně barevný, i když teplejší a zelenější; přichází „jarní únava“. V tomto krátkém období jsou barvy květů nejkrásnější a nejsytější: napity z vod tajících sněhů a prostoupeny tajemnými solemi, které se ukládaly do země během jejího zimního zklidnění, signalizují, že země se otevírá a počíná vydávat svá bohatství.

Podobná scéna se odehrává na druhé straně pomyslného kruhu, na vrcholu podzimu, po němž už vládne víceméně zima, jenom ne ještě dostatečně rozpoznaná, podobně jako ji přehlížíme v raném jaru. Na vrcholu podzimu jsou všechny listy na stromech náhle a poněkud nesmyslně barevné a krásné, jako by slavily svou smrt ještě za života a konečně ukázaly, co všechno umějí. Je tu ovšem základní rozdíl, který je znát, rozdíl ve směřování: Jarní vyšlehnutí barev směřuje přese všechnu předčasnost k životu a jeho konce nám nemusí být tolik líto, víme, že příroda má v zásobě ještě mnoho dobrých věcí a vzduch „voní jarem“, jak říkáme. Naproti tomu podzimní obsypání stromů barvami směřuje nevyhnutelně k opadání a zmrznutí a ve vzduchu nic nevoní, zato začíná být zima.

Přestože to víme, nebo snad právě proto, propadáme iluzi života, a dokonce si přinášíme ta barevná znamení přicházejícího konce domů. Asi je v tom i kus lyriky a krásy stárnutí a smrti, jejich ztajeného erotismu. Jenomže dny jsou krátké a volají nikoliv už do dálky, jako volaly na jaře, nýbrž „dovnitř“, k usebrání a hledání toho, co zaniká za parádami a projekcemi života. Na jaře volají falešná, zdánlivá nekonečnost a slib života, na podzim volá skutečná nekonečnost vydobytá na odevzdaném naplnění smrti.

Všeobecné adventní ztemnění a ponoření vší existence do chladu a do nerozlišitelnosti tmy dává zaznít spodnímu tónu bytí-nebytí, z něhož jednotlivé jevy vycházejí, aby se ukázaly v protikladné hře života. A na jaře právě zase z tohoto údolí stínu vyšlehnou barvy květů — a snad proto jsou tak silné, protože vycházejí „přímo“ z hlubin bytí a signalizují, že koloběh života se překulil zase na druhou stranu.

Zima i léto jsou tak na svých okrajích olemovány pozoruhodnými barvami a poněkud předčasnou nebo nevhodnou radostí, sémantickým zmatkem času, v němž se hlásá to, co nevydrží a co není. Zima i léto jsou olemovány nepravidelností, nečekanou kombinací života a smrti, surreálnou scénou ze slepého opakování života. Špatně synchronizovaný film, v němž se rozešly obraz a zvuk: v přírodě se rozešly barvy a teplota, nadšení a možnosti, slib a naplnění. Příroda prochází svou jarní pubertou, respektive svým podzimním přechodem, než dojde ke klidu a vyváženosti léta nebo zimy. To vše většinou doprovázeno silnými větry, v nichž se pere zima s létem, rychlým prodlužováním či zkracováním dne, neklidem a nenaplněností duše, krizemi a rozpady vztahů...

Anebo naopak: To vše většinou doprovázeno radostí z barev a změny, terapeutickým vyrovnáváním protikladných napětí, překonáním smrti v narození či vzkříšení. Neklidná látka života splétá různé zkušenosti a vybízí k rozdílným interpretacím.