Nikdy jsem na Kubě nebyl, ale ten ostrov mě zajímá, možná i proto, že to vypadá jako by to byly ostrovy dva.

V jednom pohledu se Kuba podobá souostroví Gulag, je to jedno velké vězení, kde obyvatelstvo trpí pod krutou nadvládou komunistické totalitní diktatury tak nesnesitelným způsobem, že to některé ctihodné české politiky a občanské aktivisty nutí k tomu, aby se čas od času nechali na Václavském náměstí zavřít do zvlášť k tomuto protestnímu účelu zřízených klecí.

Kubě je u nás věnována značná veřejná pozornost. Není to ale jako třeba v Německu, kde se skupiny vyjadřující solidaritu s určitou zemí tvoří spontánně, zdola a snaží se pak obyvatelům dané země pomáhat a v jejich prospěch působit na veřejnost a ovlivňovat politiku své země. U nás politické rozhodnutí předchází občanským aktivitám. A ani to není naše rozhodnutí. Česká republika se na Kubu „zaměřila“ v devadesátých letech na požádání Spojených států, a to tak, že začala zaujímat protikubánské postoje na mezinárodním fóru a podporovat odpůrce Castrova režimu. O změnu režimu na Kubě usiluje i společnost Člověk v tísni, také s přímou americkou podporou; aktivně v tomto smyslu vystupují i Českobratrská církev evangelická a některé další organizace a samozřejmě média hlavního proudu.

Asi nejjednodušším měřítkem odlišení upřímného zájmu o prosazování univerzálně platných lidských práv i na Kubě od motivů ideologického boje za rozšíření kapitalismu je zřejmě postoj k věznici na americké základně Guantánamo, kde jsou vězněni a donedávna byli mučeni (dnes už údajně mučeni nejsou) lidé zbavení všech práv, ať byli vinni, nebo ne.

Bez ohledu na to, že existuje nepochybně řada zemí, kde nevládnou komunisté a kde je situace v oblasti lidských práv děsivá, a přesto nikdo u nás neprotestuje, je zřejmé, že kubánský režim vykazuje značné demokratické deficity a je nepochybně nevěcné Kubu nekriticky bránit jen proto, že je to jakýsi David vzdorující Goliášovi.

Tak se totiž jeví tento ostrov z té druhé perspektivy, s kterou jsem se nejčastěji setkával při svých cestách do Jižní Ameriky. Pohyboval jsem se tam v prostředí církevních sociálních projektů a setkával se také s představiteli nevládních organizací. Někdy jsem se na názor partnerů na Kubu ptal, ale častěji se kubánské téma prostě vynořilo. Většinou to bylo v souvislosti s medicínskou podporou, kterou Kuba poskytuje buď vysíláním vlastních lékařů a lékařek, anebo poskytováním studia. V Paraguaji jsem několikrát slyšel, že bez kubánských lékařů a těch, kdo na Kubě vystudovali, by na venkově byla lékařská péče nedosažitelná. Nejde jen o to, že domácích lékařů je málo, ale hlavně je málo takových, kteří jsou ochotni pracovat za minimální plat v chudých podmínkách.

V časopise Third World Resurgence vyšel článek popisující působení kubánských lékařů na Haiti. Člověk musí číst časopis, který vychází v Malajsii, aby se dozvěděl, že Kuba má na Haiti vůbec největší lékařský kontingent ze všech pomáhajících zemí, protože nejen česká, ale i hlavní světová média tuto skutečnost záměrně ignorují.

Podle novináře Toma Fawthropa je tam více než 400 kubánských lékařů, s kterými spolupracuje na 300 haitských lékařů vystudovaných na Kubě, stejně jako dalších 200, kteří přijeli z Afriky a Jižní Ameriky. Pro srovnání, mezinárodní organizace Lékaři bez hranic poslala na pomoc Haiti lékařský personál v počtu 350 osob. Autor článku uvádí i jiné příklady rychlé a účinné reakce Kuby při katastrofách postihujících různé oblasti světa a píše: „Ačkoli je Kuba chudá rozvojová země, je bohatá na lidské zdroje — lékaře, inženýry a experty na řešení katastrof. To umožnilo tomuto malému karibskému národu hrát globální roli ve zdravotní péči a humanitární pomoci společně s daleko bohatšími národy Západu.“ Celkem ve světě pracuje téměř třicet tisíc kubánských lékařů a lékařek a dvacet dva tisíc zahraničních studentů studuje medicínu na Kubě. Někteří přicházejí i z chudých komunit v USA.

To se u nás pokládá za zvlášť rafinovaný způsob, jak kubánský režim ohlupuje předstíraným humanismem svět, aby získal sympatie pro svůj v podstatě nelidský systém, který brání jedině správné privatizaci zdravotnictví a všeho. Můžeme se také dočíst, že zdravotní péče pro vlastní obyvatele je ubohá, kubánské zdravotnictví se hroutí, lékaři jsou mizerně placení, statistiky, které ukazují, že ve zdravotnických a jiných ukazatelích Kuba předstihuje i vyspělé státy, jsou vylhané atd. http://www.hotel-kuba.cz/skolstvi-a-zdravotnictvi