Jak je to s tou Kubou?

Jiří Silný

Je Kuba rájem na zemi, nebo tvrdou a nelítostnou diktaturou? Vzdálená země, o které se vypráví tolik různorodých mýtů a skazek, se nakonec všem klišé vymyká.

Nikdy jsem na Kubě nebyl, ale ten ostrov mě zajímá, možná i proto, že to vypadá jako by to byly ostrovy dva.

V jednom pohledu se Kuba podobá souostroví Gulag, je to jedno velké vězení, kde obyvatelstvo trpí pod krutou nadvládou komunistické totalitní diktatury tak nesnesitelným způsobem, že to některé ctihodné české politiky a občanské aktivisty nutí k tomu, aby se čas od času nechali na Václavském náměstí zavřít do zvlášť k tomuto protestnímu účelu zřízených klecí.

Kubě je u nás věnována značná veřejná pozornost. Není to ale jako třeba v Německu, kde se skupiny vyjadřující solidaritu s určitou zemí tvoří spontánně, zdola a snaží se pak obyvatelům dané země pomáhat a v jejich prospěch působit na veřejnost a ovlivňovat politiku své země. U nás politické rozhodnutí předchází občanským aktivitám. A ani to není naše rozhodnutí. Česká republika se na Kubu „zaměřila“ v devadesátých letech na požádání Spojených států, a to tak, že začala zaujímat protikubánské postoje na mezinárodním fóru a podporovat odpůrce Castrova režimu. O změnu režimu na Kubě usiluje i společnost Člověk v tísni, také s přímou americkou podporou; aktivně v tomto smyslu vystupují i Českobratrská církev evangelická a některé další organizace a samozřejmě média hlavního proudu.

Asi nejjednodušším měřítkem odlišení upřímného zájmu o prosazování univerzálně platných lidských práv i na Kubě od motivů ideologického boje za rozšíření kapitalismu je zřejmě postoj k věznici na americké základně Guantánamo, kde jsou vězněni a donedávna byli mučeni (dnes už údajně mučeni nejsou) lidé zbavení všech práv, ať byli vinni, nebo ne.

Bez ohledu na to, že existuje nepochybně řada zemí, kde nevládnou komunisté a kde je situace v oblasti lidských práv děsivá, a přesto nikdo u nás neprotestuje, je zřejmé, že kubánský režim vykazuje značné demokratické deficity a je nepochybně nevěcné Kubu nekriticky bránit jen proto, že je to jakýsi David vzdorující Goliášovi.

Tak se totiž jeví tento ostrov z té druhé perspektivy, s kterou jsem se nejčastěji setkával při svých cestách do Jižní Ameriky. Pohyboval jsem se tam v prostředí církevních sociálních projektů a setkával se také s představiteli nevládních organizací. Někdy jsem se na názor partnerů na Kubu ptal, ale častěji se kubánské téma prostě vynořilo. Většinou to bylo v souvislosti s medicínskou podporou, kterou Kuba poskytuje buď vysíláním vlastních lékařů a lékařek, anebo poskytováním studia. V Paraguaji jsem několikrát slyšel, že bez kubánských lékařů a těch, kdo na Kubě vystudovali, by na venkově byla lékařská péče nedosažitelná. Nejde jen o to, že domácích lékařů je málo, ale hlavně je málo takových, kteří jsou ochotni pracovat za minimální plat v chudých podmínkách.

V časopise Third World Resurgence vyšel článek popisující působení kubánských lékařů na Haiti. Člověk musí číst časopis, který vychází v Malajsii, aby se dozvěděl, že Kuba má na Haiti vůbec největší lékařský kontingent ze všech pomáhajících zemí, protože nejen česká, ale i hlavní světová média tuto skutečnost záměrně ignorují.

Podle novináře Toma Fawthropa je tam více než 400 kubánských lékařů, s kterými spolupracuje na 300 haitských lékařů vystudovaných na Kubě, stejně jako dalších 200, kteří přijeli z Afriky a Jižní Ameriky. Pro srovnání, mezinárodní organizace Lékaři bez hranic poslala na pomoc Haiti lékařský personál v počtu 350 osob. Autor článku uvádí i jiné příklady rychlé a účinné reakce Kuby při katastrofách postihujících různé oblasti světa a píše: „Ačkoli je Kuba chudá rozvojová země, je bohatá na lidské zdroje — lékaře, inženýry a experty na řešení katastrof. To umožnilo tomuto malému karibskému národu hrát globální roli ve zdravotní péči a humanitární pomoci společně s daleko bohatšími národy Západu.“ Celkem ve světě pracuje téměř třicet tisíc kubánských lékařů a lékařek a dvacet dva tisíc zahraničních studentů studuje medicínu na Kubě. Někteří přicházejí i z chudých komunit v USA.

To se u nás pokládá za zvlášť rafinovaný způsob, jak kubánský režim ohlupuje předstíraným humanismem svět, aby získal sympatie pro svůj v podstatě nelidský systém, který brání jedině správné privatizaci zdravotnictví a všeho. Můžeme se také dočíst, že zdravotní péče pro vlastní obyvatele je ubohá, kubánské zdravotnictví se hroutí, lékaři jsou mizerně placení, statistiky, které ukazují, že ve zdravotnických a jiných ukazatelích Kuba předstihuje i vyspělé státy, jsou vylhané atd. http://www.hotel-kuba.cz/skolstvi-a-zdravotnictvi

Zarážející je přinejmenším to, že evidentně poměrně málo kubánských lékařů pracujících po světě využívá možnost odejít „za lepším“ do bohatých zemí, nebo za bohatými pacienty, jak to dělá např. řada českých lékařů, ale tvrdošíjně léčí jakési chudáky.

Když jsem se v latinskoamerických rozhovorech ptal na hodnocení politické situace na Kubě, byla většina názorů podobná: Kuba požívá všeobecnou úctu jako země, která dokázala navzdory trvalému tlaku ze strany USA ubránit svou samostatnost a vybudovat systém, který je daleko spravedlivější než zná zbytek Latinské Ameriky. Pronásledování politických odpůrců se nelíbí nikomu, ale v latinskoamerickém kontextu je nesrovnatelné s tím, co se dělo za pravicových diktatur. Očekává se, že postupující integrace Kuby do kontinentální spolupráce s demokratickými levicovými režimy povede i tam k demokratizaci.

Před časem jsem na ekumenické konferenci potkal evangelickou farářku z Kuby. Při představování se očividně zarazila, když slyšela, že jsem Čech. Ubezpečil jsem ji, že nesdílím postoje naší vlády vůči Kubě, ale že mě zajímá, jak situaci vidí ona. Dozvěděl jsem se o nadějích na vnitřní demokratické reformy, o které usilují různé proudy ve společnosti a v církvích, o ekonomických problémech a snahách o jejich překonání, ale také o většinové podpoře socialistického společenského modelu a odporu k USA. Velmi mi to připomínalo situaci, jaká u nás byla v přelomovém roce 1989 (včetně té podpory demokratického socialismu). Slyšel jsem také, jak Kubánce mrzí protikubánská role v americké režii, kterou dnes Česko hraje.

Nakonec mi řekla: „Všichni chceme změnu, ale nechceme dopadnout jako vy.“ Chápu to.

O lékařské péči na Kubě