Lehce absurdní výchozí situace vypadá slibně. Muž v letech, jemuž zemřela manželka, chystá zahradní párty, na niž se mají sjet jeho dospělé děti. Jedno po druhém se však omluví či vymluví, a tak se on rozhodne vyrazit za nimi a každého překvapit svou návštěvou.

Nedávnou povedenou hollywoodskou hyperbolu tekuté společnosti Lítám v tom hned zkraje připomene scéna ve vlaku. Goode (ztvárněný Robertem De Nirem) chce, aby náhodná spolucestující zhodnotila jeho „životní dílo“. Ta bezvýsledně hádá, co by to tak mohlo být. Bužírky na kabely a dráty, zní vítězoslavná odpověď muže s nízkým profesním statusem i problematickou pozicí v rodině. Jeho cestu za dětmi lemují dráty, pro které celý život vyráběl bužírky. A ty zase vyráběl proto, aby uživil své děti. Od nich na oplátku hodně očekával.

Další nápady na to, jak vtipně a nadneseně symbolizovat marnost životních strategií, které se vždy vyvrbí jinak, než by jeden čekal, už příliš nepřicházejí. Schéma je jednoduché. Otec Goode je na cestě. Kerouacovský motiv naplňuje jeho evidentní introspekce a nové hledání sebe sama poté, co jeho očekávání rodinného comebacku narazila na nezájem potomků.

Atmosféra krajiny za oknem, stejně jako momentky městského života jsou však poněkud neživé, jejich použití působí jako povinnost, která má automaticky vyvolat dojem hloubky duše a nechat pocítit jakýsi vnitřní dialog postavy se sebou samým. Tento filmový motiv se ale za evergreen označit nedá.

Za okny vlaků se míhá krajina, otec zapřádá banální rozhovory a po cestě učiní čtyři zastávky. Co se dá čekat, stane se. Asi je všude na světě stejné nadšení, když má být návštěva rodičů překvapením — sehraje se nadšení z toho, „že se konečně zase vidíme,“ což zakrátko vplyne do zjišťování „co tě to vlastně napadlo“ (neboť moderní společnost je založená na diskrétním uznávání soukromí a plánování návštěv — rodičů zvláště) a spěje ke zdvořilostnímu vyhození poté, co uběhla společensky dostatečná doba setkání: „bohužel zítra odjíždíme, škoda, že tu nemůžeme zůstat spolu.“

Komediální to však není, dramatické svou vyzpytatelností také ne a vše mechanicky spěje k poučnému konci, jehož obsah nemá daleko od příruček se 100 a 1 radou pro šťastný vztah rodičů s dětmi.

Všichni jsou v pohodě, a starému Goodemu se místy dostává signálů, že vše není tak, jak se mu jeho děti při jeho rodičovských přepadeních snaží předstírat. Jedna dcera tají, že se svým manželem už pár měsíců nežije, druhá otci vytvoří iluzi úspěšné tanečnice a umně se pokusí skrýt fakt, že je svobodnou matkou. Syn zase mlží o svém úspěchu bubeníka (byť si Goode celou dobu myslel, že je dirigentem, který létá po světě).

Všichni dohromady se pak snaží o to, aby otec nepřišel na to, že jeho čtvrtý potomek, malíř, na něhož otec v dětství kladl největší nároky, po předávkování drogami není naživu. Nejedná se o žádné překvapivé signály, které si divák a Goode uvědomí, až je pozdě. Vše je jasné hned, stroj je dobře namazaný. Jenže je to jen stroj.

Rozdílné životní styly a statusy Goodeho dětí, které se při návštěvách projevují a vedou k rozdílným individuálním problémům, jsou ve filmu jen od toho, aby připravily půdu pro emotivně vypjaté finále s očekávatelným a naplněným happyendem v podobě vyřčení pravdy o vlastních životech, smíření a sadou doslovně vyřčených tezí o tom, jak by měl vypadat vztah rodičů, zejména otců, a dětí. Nuže:

1. Otcovská láska má být nepodmíněná.

2. Otec by měl více poslouchat, méně mluvit.

3. Otec by na děti neměl přenášet vlastní přílišné ambice.

4. S pokusem o blízký vztah s dětmi by otec neměl čekat až do důchodu.

Dlužno dodat, že sladkobolná hudba a snové scény, kdy se Goodeho potomci proměňují v někdejší malé děti, síle tohoto omšelého sdělení neprospějí.

Všichni jsou v pohodě. Režie: Kirk Jones. USA, Itálie, 2009. 99 minut.