Politické dědictví Mirka Topolánka netřeba ODS závidět

Očekává se, že Mirek Topolánek dnes definitivně opustí vedení ODS. Zanechá po sobě dědictví, které občanským demokratům není proč závidět.

Vr_a

Vratislav Dostál

12.04.2010 12:53

297493_mediafax_jakub_polacek

Mirek Topolánek se zlobí na celý svět. Po odchodu z výkonné rady dokonce napadl fotografa. Foto Jakub Poláček, Mediafax

Několik týdnů před volbami dnes Mirek Topolánek na výkonné radě ODS zřejmě definitivně rezignuje na funkci předsedy své strany. Vaz mu zlomily výroky pronesené na adresu Židů, křesťanů a homosexuálů. ODS se nakonec po bouřlivé diskusi shodla, že pro ni je Mirek Topolánek už přítěží, a do voleb ji tak povede Petr Nečas.

Jakým byl Mirek Topolánek předsedou ODS? A jaké dědictví a stopu zanechal v české politice? Deník Referendum oslovil několik politologů s otázkami vztahujícími se k více než osmiletému působení Mirka Topolánka v pozici předsedy občanských demokratů.

ODS v opozici
Mirek Topolánek se stal předsedou na mimořádném kongresu ODS, jenž se konal v prosinci roku 2002 ve Františkových Lázních. Volba to byla poměrně překvapivá, neboť tehdejší šéf senátorského klubu ODS a místopředseda horní komory Parlamentu Mirek Topolánek nezastával do té doby žádnou vrcholnou stranickou funkci.

Faktem je, že Topolánek přebíral ODS krátce po tvrdé porážce od sociálních demokratů ve volbách do Poslanecké sněmovny. Pozici občanských demokratů charakterizovala politická izolace, neboť disponovala kvůli politice Václava Klause v podstatě nulovým koaličním potenciálem. Topolánek tak stál před úkolem znovu získat důvěru širších segmentů české společnosti i potencionálních koaličních partnerů.

Podle politologa Jiřího Pehe se Mirku Topolánkovi tento cíl podařilo splnit, avšak pouze do určité míry. „Na jedné straně sice získal nové spojence a voliče, ale zároveň si odcizil fundamentalistické, euroskeptické křídlo vlastní strany,“ myslí si Jiří Pehe. I Lukáš Jelínek se domnívá, že se Topolánkovo rozkročení do politického středu podařilo jen částečně.

„Zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost, akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy partnerských stran, nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila,“ říká politolog Lukáš Jelínek.

V období 2002–2006, kdy se ocitla ODS ve Sněmovně v opozici, se Topolánek opakovaně vyslovoval pro politiku nulové tolerance, spočívající v ostře odmítavé politice vůči vládní koalici.

„Hrubost a intolerance byla v politice už před Topolánkem (vzpomeňme jen na slovník Miloše Zemana), Topolánek ji však definitivně zasel do parlamentních lavic. Nulová tolerance či obstrukce nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování Parlamentu, potažmo i vlády,“ kritizuje Topolánkův vklad do tradic české parlamentní demokracie Lukáš Jelínek

Taktéž Jiří Pehe má za to, že opoziční strategie nulové tolerance vůči tehdejší levo-středové vládě nepřinesla jako vklad do praktik politické praxe České republice nic dobrého.

„Myslím, že byla možná účinná jako opoziční politika, ale nepřinesla nic dobrého České republice, protože zásadní reformy se daly udělat jen přes politický střed. Navíc byla odpovědná za vytvoření extrémní politické polarizace, kterou trpí česká politika dodnes,“ vytýká Jiří Pehe Topolánkovi další z pozůstatků jeho politické praxe.

Pyrrhovo vítězství I: Klaus na Hradě
Nazřeno perspektivou občanských demokratů, prvním viditelným úspěchem Mirka Topolánka coby předsedy občanských demokratů bylo zvolení jejich čestného předsedy prezidentem České republiky v průběhu ledna a února 2003. Podle námi oslovených expertů se však po čase ukázalo, že šlo o Topolánkovo vítězství Pyrrhovo.

„Při pohledu z útrob ODS se Topolánek postaral o to, aby mu Václav Klaus s autoritou prezidenta – a odlišným pohledem na pravicovou politiku – zasahoval do vnitrostranického dění a nálad,“ myslí si Lukáš Jelínek.

„Topolánek se o zvolení Klause zásadně zasloužil, ale zároveň si tím podepsal svůj politický ortel smrti. Klause tím na svoji stranu stejně nezískal, navíc tím vytvořil Klausovi mocenskou bázi na Hradě, kterou prezident využíval k podkopání Topolánkovy pozice. To, že nyní Topolánek padl, má hodně co dočinění se zvolením a pak znovuzvolením Klause,“ komentuje Topolánkův pád politolog Pehe.

Pyrrhovo vítězství II: výhra 100:100
Z hlediska tehdejší programové profilace občanských demokratů se jevil jako kruciální projekt Modrá šance, započatý v červenci 2003. Jednalo se o souhrn tematicky oddělených programových dokumentů, který představoval základ programu pro volby v roce 2006. Celý projekt byl prezentován jako alternativa vůči tehdejší vládě a současně jako základ pro případnou budoucí vládu s účastí občanských demokratů.

Občanští demokraté pod vedením Mirka Topolánka nakonec ve volbách v roce 2006 obdrželi 35,38 % hlasů a stali se volebními vítězi. Absolutní počet obdržených hlasů pro ODS byl 1 892 475, což byl výrazný nárůst oproti volbám v roce 2002, kdy volilo ODS pouhých 1 166 975 voličů. Nicméně ODS nemohla sestavit legitimní většinovou vládu bez dohody s levicí, tudíž je i strana s největším počtem obdržených hlasů mohla jen stěží označit za své vítězství.

„Ty volby nebyly úspěšné pro nikoho. Už jen proto, že rozdaly karty způsobem, který znemožnil ustavení silné programově čisté vlády a sváděl k politickému šibalství. Navíc je zajímavé, že Topolánek, přestože zpevnil pravicový elektorát, ztratil náskok ODS z let 2004 a 2005 a asistoval opětovnému nárůstu voličské podpory ČSSD,“ konstatuje Lukáš Jelínek.

„Volby nebyly pro ODS úspěchem, protože Topolánkovi na jedné straně nepřinesly možnost sestavit většinovou vládu napravo od středu, na straně druhé mu jím vytvořená polarizace znemožnila vytvořit velkou koalici,“ doplňuje Lukáše Jelínka Jiří Pehe.

ODS stranou institucionalizované korupce
Druhá Topolánkova vláda sice nakonec získala důvěru Poslanecké sněmovny, nicméně o legitimní koaliční vládě – jejíž strany měly většinu poslaneckých mandátů jako výsledek vůle voličů vyjádřených ve volbách – nemohla být řeč: Topolánkova vláda byla totiž fakticky vládou menšinovou.

Musela se tudíž spoléhat na přeběhlíky, kteří byli nuceni skrze vydírání a korumpování hlasovat pro vládní návrhy. Politická kultura korupce pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008. Tato praxe „byla zničující pro českou politickou kulturu. Občané se totiž dozvěděli, že jejich hlasování ve volbách je do jisté míry nepodstatné, protože se většina jednoho tábora dá koupit,“ míní Jiří Pehe.

Podle Lukáše Jelínka samotné přetahování poslanců z protilehlého tábora snižuje úroveň a pověst politiky. „Na druhou stranu, komplikované volební výsledky k tomuto řešení velmi, velmi sváděly – a Topolánek, s minimálním etickým cítěním, neodolal,“ konstatuje politolog Jelínek.

Faktem je, že po celou dobu vlády Mirka Topolánka ztrácela ODS preference, což lze těžko přičíst na vrub čemukoli jinému než vládnutí Mirka Topolánka. Poslední krajské a senátní volby skončily pro občanské demokraty přímo debaklem.

„ODS ztratila značnou část voličské důvěry, kterou před čtyřmi lety měla. Těžko říct, jak velký podíl na tom mají takzvaní přeběhlíci. Já bych spíš obecněji vypíchl přílišnou pragmatizaci chování strany. Do té sice „přeběhlíci“ patří také, ale důležitější v tomto směru byla ochota strany rezignovat na prosazování většiny původních „kamenů“ svého programu v představě, že jí to pomůže udržet se u moci,“ myslí si politolog Lubomír Kopeček.

Topolánkovi se tak možná podařilo ODS otevřít a zvýšit její koaliční potenciál, avšak negativním rysem jeho politiky zůstane napojení občanských demokratů na různá ekonomicko-zájmová uskupení, kterým šel svou politikou na ruku. „Topolánek se za celou dobu svého vládnutí nedokázal postavit různým kmotrům a bratrstvům. A když konečně oznámil, že se s nimi pustí do boje, byl i s jejich pomocí smeten,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Klíčovým faktorem vlády ODS tak podle námi oslovených expertů byla – stejně jako v časech vládnutí Václava Klause – korupce, a to nikoli jako okrajový a nahodilý jev, nýbrž jako systémový prvek její politiky. „Korupce a klientelismus jsou v české politice zakořeněny hlouběji, než si připouštíme. ODS na provázání politiky a byznysu přímo vznikla. Kriticky o něm léta hovoří Petr Nečas. Mirek Topolánek zase loni vytáhl do boje proti kmotrům a velrybářům. Jenže síla těchto lidí v zákulisí ODS už dávno převýšila vliv partajních grémií. A to tak, že klidně akceptují výměnu Topolánka za Nečase,“ nepochybuje Lukáš Jelínek.

Politická nekultura
Zdánlivě paradoxní je příčina Topolánkova politického pádu. Tou totiž nebyla volební porážka či na korupci založené vládnutí, nýbrž jeho výroky o homosexuálech, Židech a církvi. Jiří Pehe sice pokládá osudné výroky jen za záminku, která přišla vhod lidem v ODS už dlouho čekajícím na příležitost se problematického předsedy zbavit, ale celkově jej takový konec Topolánka nepřekvapuje. „Svým stylem si o skandály přímo říkal, bylo jen otázkou času, kdy mu konečně jeden přeroste hlavu, protože se bude hodit jeho oponentům,“ uzavírá Jiří Pehe.

Hlavním Topolánkovým dědictvím tak zůstane podíl na zhrubnutí české politické kultury. Podle Lukáše Jelínka bylo součástí Topolánkovy liberální tváře i to, že si neviděl do úst. Podle jeho mínění splňuje Mirek Topolánek obraz buranského dobrodruha spoléhajícího se jen na svou šťastnou hvězdu, nikoli odpovědného evropského politika.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.