Europoslanec Ouzký (ODS) varuje (www.mediafax.cz, 6.4.2010) před přílišným populismem ve vztahu k řešení klimatických problémů dnešního světa. Každý populismus je svým způsobem spíše mediálním nebo mítinkovým trikem tam, kde chybějí argumenty, řešení, ochota, vůle i odbornost. Populismus má často kořeny v pohodlnosti a snaze „šokovat“ protivníka rádoby rázným odhalením příčin nějakého, v tomto případě dosti ožehavého a velmi diskutovaného, problému týkajícího se stavu a vývoje klimatu.

Je možné diskutovat o „klasicky“ nerovném vztahu mezi ekonomií a ekologií, dokonce se to může jevit jako navýsost důležité. Fakticky se tento vztah ubíral staletími, a ani dnes tomu není jinak, spíše cestou, kdy ekonomika měla přednost téměř a priori a ekologie byla, když ne jen cizím slovem, jazykovým úletem, tak „zeleným fanatismem“ nebo trendy líbivě vrženým termínem bez bližšího usazení do institucionálních pozic.

Historicky je možné tuto tendenci pochopit jako logiku vývoje civilizace, jejich kvalitativních i kvantitativních posunů. Ukazuje, že ani „trh nevyřešil vše“ v relaci ekonomie a ekologie. Naopak. Problémy se léty nahromadily právě kvůli „aktivistické“ roli extenzivně se chovajícího trhu na všech úrovních života společnosti. Úvahy usměrnit „totální“ nadvládu jedné strany této relace se ve svých počátcích opíraly o jistou dávku naivity, horlivého radikalismu ala zpátky na stromy, ale postupně se vyvinuly v institucionální hnutí opírající se o profesně zkušené odborníky různých odvětví, kteří se s dopady expanze trhu seznamovali z pohledu ekologických škod, budoucích neúměrných ekonomických nákladů na jejich likvidaci, a to z pohledu nejen majetků, ale především zdraví lidí.

Negativní zkušenosti tu jsou nejen na straně reálně kapitalistických vztahů, ale neméně i těch reálně socialistických. Například ekologické katastrofy jako ukázka právě ekonomického, technologického soupeření, selhání právě absentujícího nebo nedostatečného sociálně ekologického povědomí byly a jsou příčinou kolísajícího a skutečně spíše populistického nahlížení a zejména aktivního hledání vyváženého přístupu v relaci ekonomie a ekologie.

Politika, resp. pouhé zpolitizování problému klimatických změn, je stejně tak ordinovaným účelovým, třeba právě předvolebním, veselím tam, kde chybí odvaha říci veřejnosti, že například auta na bioplyn nejsou jen módním výstřelkem a experimentováním s penězi daňových poplatníků, ale jednou z cest, jak alespoň tlumit ekologické dopady chování homo economicus. Příroda totiž — bohužel, nebo naštěstí — nezná pojem „recipročního altruismu“.

To, že se pan europoslanec Ouzký odvolává ve své kritice na „manipulaci s daty“ ohledně mapování situace na téma klimatických změn, je pochopitelné. Je to asi to nejjednodušší, co lze v daný moment učinit (pravda, informace o manipulaci proběhly médii již před nějakou dobou). Že by ale ekonomická racionalita neměla vylučovat ani tu ekologickou, stále viditelněji a dnes už i efektivněji se snažící vtáhnout do problematiky globálních klimatických změn širokou veřejnost, vlády zemí světa, je fakt a výzva zároveň. Kodaňská dohoda je spíš ukázkou zpolitizování problémů, nikoliv jejich aktivním a odpovědným řešením od těch, kteří mohou a měli by se angažovat. Logika růstu však souvisí i s logikou rizik a ta mají často recyklovaný charakter.