Vždy, když se vynoří krize a skoro vždy, když se na to teprve chystá, volají lidé po velkém šéfovi. Po někom, kdo jim ukáže cestu, přednese vize a vyvede je z marasmu dneška do krásných zítřků. A vždycky zjistí, že je to průšvih. Zářné zítřky se nekonají, vůdce, který je vzýval kdysi v saku se záplatami na rukávech, zmizí po čase v zámečku mezi sbírkou kravat a jeho bývalí obdivovatelé musí makat jako šrouby, aby zaplatili zmizelé miliardy.

Ale to nebrání v tom, aby volali po novém vůdci a pracovali ještě více, aby měli našetřeno na jeho excesy.

Základem neuvěřitelné obětavosti těchto poctivých občanů je jejich vlastní přesvědčení, že oni sami jsou jen banda neschopných jedinců, kteří ke své správě potřebují nějakého osvíceného a dobrého člověka. Ukazuje se však, že střední třída má jen velmi málo vkusu a schopností postarat se nejen o své věci, ale také najít si svého dobrého pastýře. Obzvláštní popularitě mezi inženýry, vedoucími pracovníky, zaměstnanci, ale i akademiky se těší absolventi vojenských gymnázií, bankovní úředníci, v lepším případě cifršpióni, kteří právě vylezli ze svých statistických tabulek. Nesmíme však zapomenout ani na populární strojvůdce či vedoucí restauračních jídelen. Ale popravdě, kdo by to měl také dělat?

Kdyby nám měli radit doma, odbyli bychom to shovívavým úsměvem. Ale řídit stát, nakupovat kilometry dálnic a vrtat tunely do našich parků i peněženek je necháme klidně, a ještě jim tleskáme. A dokonce jsme ochotni se kvůli těmto hochštaplerům mezi sebou hádat a kazit si náladu a dobré vztahy v tomto již tak dost slzavém údolíčku.

Konečně je to tak mnohem jednodušší. Proč se zabývat složitými otázkami globální ekonomiky, přemýšlet nad tím, kdo má z toho všeho profit? Je zbytečné se podivovat, kdo a proč platí kampaně politickým stranám a z jakých důvodů to dělá. Přeci určitě pro naše dobro. O nic jiného těm ušlechtilým donátorům jistě nejde. A tak můžeme znova setřít slzu dojetí, když nám politici vyprávějí o připraveném boji s korupcí a klidně můžeme zapomenout, že to byli právě oni, za jejichž vládnutí jsme se dostali tam, kde jsme — ale nebuďme vulgární.

Boj s korupcí nevyhrajeme, tak budeme muset najít nějaké jiné řešení. Pevně přimknuti k nohám našich velkých politiků a s pohledem obdivně upřeným k lichvářům a vydřiduchům nad nimi, voláme po řešení, které přispěje našim velkým mocným a bohatým vzorům a které nás nebude stát víc než dvě hodiny práce denně navíc. A ono se najde.

Stačí se podívat na lidi, kteří jsou na tom o něco hůře než my. Pracující chudina, nezaměstnaní, barevní, všelijak pochroumaní atd. Prostě lůza. Na tu musí být přísnost a hlavně ji nesmíme rozmazlovat, aby snad neměla touhu se někde poflakovat. A poctivý občan musí mít naději, že ho elita nesedře natolik, aby se sám mezi těmito zatracenci neocitl.

Ovšem opírat se do chudáků na nižších úrovních společnosti je snazší a přiznejme i bezpečnější než kritizovat naše chlebodárce a velikány s dlouhými prsty. A navíc se ještě můžeme v televizních pořadech rozplývat nad úžasnými recepcemi, kde se předvádějí se slavnými a také velmi moudrými herci, krásnými manekýnami a nezávislými novináři, kteří o nich píší tak pěkné články.

Ale někteří si i čas od času připustí, že svět je složitější. Že si nevystačíme s poučkami o neomezeném růstu, o pracovitosti, která vede k úspěchu. Možná na nás padne také podezření, že demokracie není jen posvátný taneček kolem volební urny, po němž jen udiveně zíráme, kdo nás to povede a kam. Radost ze zdraví, síly a úspěchu nám může zkazit myšlenka, jestli ti méně šťastní nejsou také trochu odrazem nás samých a jestli na odiv vystavované sobectví a rádoby soběstačnost není jen vyjádření deprivace a neschopnosti žít v tvořivém společenství s ostatními.

Kdybychom totiž dokázali lépe spolupracovat a hledat společná výhodná řešení, pak bychom nepotřebovali bezskrupulózní politiky. Stačili by nám odpovědní a skutečně volení lidé, kteří pracují v zájmu naší komunity a nikoli v zájmu těch, kteří platí nesmyslné volební kampaně slibující modré z nebe, zákon a pořádek.

Ale to bychom museli o věcech přemýšlet a bavit se i s lidmi, kteří nám nejsou sympatičtí. Ať už proto, že mají jiné názory, jinou barvu nebo věří v něco/někoho jiného. Je však málo pravděpodobné, že se těchhle lidí ve svém okolí zbavíme. Proto je snazší volat po politicích, kteří nám zařídí lepší život, vyšší dávky, méně daní, bohatství a prosperitu. Je jedno, že je to nesmysl.

A tak si budeme dál vydržovat politiky korumpované těmi nejbohatšími, aby nám zjednali pořádek a klid na naši poctivou práci, která zaplatí jejich hýření. Vždyť převzít odpovědnost za sebe a své okolí, za věci veřejné, kdo to kdy viděl? To jsou zase určitě nějaké odpovědnost-ismy, samosprávnost-ismy a to je nebezpečné.

Představitelé elit si myslí, že je to nebezpečnější než komunismus.

A mají pravdu.