Starosta malé vesnice ve Středočeském kraji mi nedávno vyprávěl, jak u nich sestavují kandidátku pro podzimní volby. V sále místního hostince se sejde celá obec. Každý dostane kus papíru, na který napíše seznam těch, které by si letos přál v zastupitelstvu.

Hlasy se sečtou a sestaví se pořadí kandidátů. Uchazeči o mandáty zastupitelů poté s peticí obejdou vesnici, aby se občanská kandidátka mohla účastnit voleb. Té nakonec dají všichni svůj hlas. Posledně volební účast přesáhla šestasedmdesát procent.

Zákon o volbách do zastupitelstev obcí říká, že jde-li do voleb sdružení nezávislých kandidátů, musí takové sdružení k samotné kandidátce připojit ještě petici s podpisy voličů, kteří jej podporují. Bez ohledu na velikost města je třeba, aby nezávislí kandidáti sesbírali podpisy sedmi procent obyvatel dané obce nebo městské části.

↗

Bariéra sedmi procent podpisů pro všechna města bez rozdílu je veskrze nesmyslná a znesnadňuje zapojení lidí do politiky. Koláž DR

V případě středočeské vesnice, ve které žije málo přes dvě stě padesát lidí, se jedná o pouhých osmnáct podpisů. V posledku tak stačí, aby petici podepsal každý ze čtrnácti kandidátů do devíti členného zastupitelstva a pár jejich rodinných příslušníků.

Sestavení občanské kandidátky ve větších městech je o poznání obtížnější. Například ve dvaatřicetitisícovém Chebu zákon ukládá sebrat přes dva tisíce dvě stě podpisů. V Ústí nad Labem s více než pětadevadesáti tisíci obyvatel je jich třeba získat na šest tisíc šest set. A v Praze dokonce přes devadesát tisíc.

Naproti tomu k založení politické strany, která se může účastnit všech druhů voleb po celé České republice, postačí vytvořit přípravný výbor, sepsat stanovy a získat podporu tisíce lidí.

Lze se ale domnívat, že cílem zákonodárců nebylo, aby ve všech větších obcích, kde se nevyplatí sbírat podpisy pod občanskou kandidátku, vznikaly strany Pro naše město krásnější, Za město krásnější nebo Naše město bude krásnější!

Podobné politické strany jsou totiž politickými stranami pouze na papíře a často nepřežijí jedno volební období. Jejich vznikání a zanikání s sebou nese leda zbytečnou byrokracii a komplikuje životy úředníkům ministerstva vnitra.

Ti musejí každoročně kontrolovat, zda Volyně v dolyně, ANTIBURSÍK — STOP EKOTERORU nebo Strana přátel časopisu MAXIM a jejich přátel za maximální svobodu projevu, za vybudování mocné armády a za život bez zbytečných omezení a zákazů podaly výroční zprávy o hospodaření, případně vypracovat pro vládu návrh na jejich zrušení a ten následně postoupit Nejvyššímu správnímu soudu.

Přestože Jan Čižinský se svým hnutím Praha Sobě dokázal, že i v Praze lze občanskou kandidátku sestavit, vláda, poslanci i senátoři by se měli zamyslet, zda nedospěl čas ke změně volebního zákona. Bariéra sedmi procent podpisů pro všechna města bez rozdílu je totiž veskrze nesmyslná a znesnadňuje občanskou participaci na správě věcí veřejných.

Jelikož se všechny politické strany, co jich jen ve Sněmovně i v Senátu je, rády zaklínají bojem s byrokracií a usnadňováním života občanů, lze se důvodně domnívat, že by veskrze drobná novela nemusela narazit na výraznější odpor.

Při té příležitosti by také nebylo od věci uvažovat o úpravě diskriminačních bariér v dalších volebních zákonech, například o odstranění pětiprocentní uzavírací klauzule, přepočtu hlasů na mandáty v menších krajích nebo sjednocení výše státního příspěvku ve všech typech voleb.